Mlhoviny v Andromedě

„Copak jsem natolik ženou minulosti, abych své životní plány podřizovala záležitostem muže, třeba to byl můj vyvolený?“

„Čaro, dítě, není třeba. Viděla jsem vás spolu a vím, co pro něho znamenáte… Stejně jako on pro vás. Neodsuzujte ho za to, že se před vámi skryl. Pochopte, jak musí být takovému člověku, má-li se před svou milovanou — je to tak, Čaro! — objevit ubohý, poražený, podrobený soudu a vyhnanství? Jak měl přijít k vám, která jste ozdobou Velkého Světa?“

„Na to jsem, Evdo, nemyslila. Ale budu mu co platná, když je tak unavený a sklíčený? Bojím se, že nebude mít dost síly k velkému duševnímu vzletu, tentokrát ne rozumovému, nýbrž citovému… že nebude mít sílu k takové tvůrčí lásce, pro kterou myslím jsme oba stvořeni… Pak ztratí podruhé víru v sebe, a rozpor s životem neunese. Domnívala jsem se, že bude lépe, odjedu-li teď do pouště Atakama.“

„Čaro, máte pravdu, ale jenom z jedné strany. Je tu ještě osamělost velkého a vášnivého člověka, který se sám odsoudil a je úplně bez opory, jakmile odešel z našeho světa. Jela bych tam sama… Ale mám tu Rena Boze, jen taktak se drží při životě, a jako těžce raněný má přednost. Dar Veter se ujme stavby nové družice, a v tom je jeho pomoc Mvenu Masovi. Proto na vás naléhám, abyste k němu jela; nechtějte od něho nic, ani laskavý pohled, žádné plány do budoucna, žádnou lásku. Jenom ho podepřete, posilte v něm vědomí, že je nevinen, a pak se s ním vraťte do našeho světa. Máte sílu, abyste to udělala, Čaro! Pojedete?“

Dívka zvedla k Evdě dětsky důvěřivé oči, naplněné slzami.

„Ještě dnes!“

Evda ji upřímně políbila.

„Máte pravdu, je třeba spěchat. Pojedeme spolu Spirální Drahou do Malé Asie. Ren Boz leží v sanatoriu na ostrově Rhodosu a vás odtud pošlu do Dejr ez Zoru na základnu technickolékařské pomoci, odkud létají spirolety do Austrálie a na Nový Zéland. Umím si představit, s jakou radostí dopraví pilot tanečnici — ne bioložku — Čaru, kamkoli si bude přát…“

Vlakvedoucí pozval Evdu a její společnici do hlavní řídící kabiny. Přes střechy ohromných vagónů vedla krytá chodba ze silikolu, kudy procházely dozorčí služby z jednoho konce vlaku na druhý a kontrolovaly přístroje OES. Obě ženy vystoupily po točitých schodech, prošly hlavní chodbou a dostaly se do velké kabiny, která se zvedala nad aerodynamickým krytem prvního vagónu. V křištálové elipse, sedm metrů nad tratí, seděli v křeslech dva strojvedoucí, odděleni od sebe vysokým jehlancovitým příkrovem elektronového řídícího robota. Parabolické obrazovky televizorů ukazovaly, co se děje vzadu i po stranách vlaku. Vibrující vlákna antény bezpečnostního zařízení ohlašovala na padesát kilometrů každý cizí předmět na trati, i když se takový případ mohl stát jen zcela výjimečně.

Evda s Čarou se posadily na pohovku u zadní stěny kabiny, o půl metru výše než byla sedadla strojvůdců, a oddaly se kouzlu široké Dráhy, řítící se jim v ústrety. Obrovská trať roztínala pohoří, vznášela se po ohromných náspech nad nížinami, přetínala průlivy a mořské zálivy na nízkých estakádách, zapuštěných hluboko ve vodě. Lesní porosty na svazích strží a náspů při rychlosti dvou set kilometrů za hodinu vypadaly jako nepřetržitý koberec utkaný z narudlé, malachitové či tmavozelené barvy, podle toho, zda tu rostly sosny, eukalypty či olivy. Deset metrů široký vlak rozrážel prudce vzduch a jeho závan zvedal po obou stranách estakády klidné vody Archipelagova moře. Pruhy zčeřené hladiny se vějířovitě rozbíhaly a zatemňovaly průzračnou modrou vodu.

Obě ženy sledovaly cestu mlčky, zahloubané do vlastních myšlenek a starostí. Tak uplynuly čtyři hodiny. Další čtyři hodiny strávily v měkkých křeslech salónu mezi ostatními cestujícími a rozloučily se na stanici nedaleko západního pobřeží Malé Asie. Evda přesedla na elektrobus do nejbližšího přístavu a Čara jela dál až k první poledníkové větvi na stanici Východní Taurus. Po dvou dalších hodinách se ocitla v tropické nížině; suchý vzduch se tetelil žárem a vznášel se jako lehký opar nad krajinou. Zde, na okraji bývalé Syríjské pouště, byl Dej ez Zor, důležitý letecký uzel spiroletů, které by osídleným krajům byly nebezpečné.

Čara si navždy vryla do paměti úmorné hodiny v Dejr ez Zoru, když čekala na pravidelný spirolet. Do nekonečna uvažovala o tom, co řekne a co učiní, snažila se představit si setkání s Mvenem Masem, plánovala své pátrání po ostrově Zapomenutí, kde se všechno ztrácelo v toku prázdných dnů.

Konečně se dole objevila nekonečná pole termočlánků v pouštích Nefrúd a Rub-el-Chálí, obrovské elektrárny, kde se sluneční teplo přeměňovalo na elektrickou energii. Pod mlžným závojem noci a prachu, táhly se ve vyrovnaných řadách po zpevněné a uhlazené půdě z jasně červeného písku, po náhorních rovinách skloněných k jihu, i přes labyrinty zasypaných roklí, které tu zůstaly jako pomníky gigantického boje lidstva o energii. Jakmile lidé ovládli energii P, Ku a F, doba přísné hospodárnosti minula. Podél jižního břehu Arabského poloostrova stály bez hnutí lesy větrolamů, které byly zároveň mohutnou rezervou obytného pásma. Spirolet skoro v mžiku přeťal nejasnou hranici břehu v hloubce a letěl nad Indickým oceánem. Pět tisíc kilometrů bylo pro tak rychlý stroj nepatrnou vzdáleností. Brzy nato Čara vystoupila ze spiroletu a nejistě přešlapovala na zesláblých nohou. Provázelo ji volání, aby se co nejdříve vrátila.

Vedoucí přístaviště poslal svou dceru, aby dovezla Čaru na ostrov Zapomenutí v plochém vodním kluzáku, zvaném „lat“. Obě dívky s neskrývaným potěšením pozorovaly, jak malá kocábka letí rychle po ohromných vlnách širého moře. Lat plul přímo k velkému zálivu při východním břehu ostrova Zapomenutí, kde bylo jedno z lékařských středisek Velkého Světa.

Kokosové palmy skláněly zpeřené listy k lehce šplíchajícím vlnám a vítaly Čařin příjezd. Stanice byla úplně vylidněná, neboť všichni pracovníci odjeli do nitra ostrova ničit klíšťata, která se vyskytla na jakýchsi lesních hlodavcích.

U stanice byly stáje. Koně tu chovali pro dopravu v místech, jako byl ostrov Zapomenutí nebo sanatoria, kde se nemohlo používat vrtulníků kvůli hluku, ani elektrobusů, protože tu nebyly trati. Čara si odpočinula, převlékla se a šla si prohlédnout krásná a vzácná zvířata. Potkala tam ženu, jež obratně obsluhovala krmicí a uklízecí stroj. Čara jí pomohla a obě se spolu daly do řeči. Dívka se vyptávala, jak je možno co nejsnadněji a nejrychleji najít na ostrově určitého člověka. Žena jí poradila, ať se připojí k některému pátracímu oddílu, které cestují po ostrově a znají jej dokonce lip než místní obyvatelé. Čaře se rada zalíbila.

Vodní kluzák letěl napříč Palkským průlivem za silného protivětru a přeskakoval hradby ploských vln. Ještě před dvěma tisíciletími se zde táhl řetěz mělčin a korálových útesů, zvaný Adamův most. Poslední geologické procesy vytvořily na místě útesů hlubokou proláklinu a temné vody se převalovaly nad propastí, která oddělovala lidstvo Velkého Světa od milovníků klidu.

U zábradlí stál zeširoka rozkročen Mven Mas a prohlížel si ostrov Zapomenutí, který se zvolna vynořoval na horizontě. Ohromný ostrov, obklopený teplým oceánem, byl skutečným přírodním rájem. Ráj v primitivních náboženských představách znamenal šťastné posmrtné útočiště bez práce a starostí. Také ostrov Zapomenutí byl útočištěm pro lidi, které nepřitahovala stále intenzívnější či

Přimkli se ke klínu Matky Země a prožívali zde klidná léta v jednotvárné práci jako dávní zemědělci, rybáři a pastýři.

Přestože lidstvo darovalo svým slabým spolubratřím pořádný kus úrodné, divukrásné země, primitivní hospodářství ostrova nemohlo zabezpečit své obyvatelstvo před strachem z hladu, zejména v dobách neúrody nebo jiných zmatků, které jsou typické pro slabě vyvinuté výrobní síly. Proto Velký Svět ustavičně předával ostrovu Zapomenutí část svých zásob.