Mlhoviny v Andromedě

„Byl to přežitek stejného strachu před zneužitím, kvůli kterému lékaři ve starověku odsuzovali nemocné k dlouhým zbytečným mukám a jejich příbuzné k nejtěžšímu morálnímu utrpení, když už nebylo východiska, a smrt mohla být lehká a rychlá. Ale vidíte, jak se tradice vyplatila — dva lidé chyběli, a mně se zatím — díky Gromu Ormovi — podařilo přivolat Afa Nuta…“

„Právě to vám chci připomenout. Vaše konsilium společenské smrti tvoří zatím jediný člověk!“

Mven Mas pozdvihl Evdinu ruku ke svým rtům. Dovolila mu tento projev velikého, důvěrného přátelství. Je silný, ale klesá pod tíhou morální odpovědnosti. Ona jediná je teď u něho. Jen ona… Co kdyby na jejím místě byla Čara? Ne, aby Afričan mohl přijmout Čaru, potřeboval by duševní elán, k němuž se mu zatím nedostává sil. Ať má všechno volný průběh — dokud se neuzdraví Ren Boz a než bude zasedat Rada Astronautiky.

„Nevíte, jaká třetí operace čeká Rena?“ změnila Evda téma

Mven si chvíli vybavoval v mysli besedu s Afem Nutem.

„Chce využít Renova otevření k tomu, aby jeho organismus očistil od nastřádané entropie. To, co se dělá pomalu a obtížně pomocí fyziochemoterapie, dosáhne se ve spojení s tak velkolepou chirurgií mnohem rychleji a daleko důkladněji.“

Evda si vyvolala v paměti všechno, co věděla o základech dlouhověkosti čili o očistě organismu od entropie. Ryby a ještěrovití předkové člověka zanechali v jeho organismu nánosy protichůdných fyziologických ústrojí, z nichž každé svým zvláštním způsobem produkovalo zbytky životní či

Zbavit živé bytosti narůstající entropie znamená v podstatě nutnost, aby se nové potomstvo rodilo z rozdílných jedinců, kteří by pocházeli z různých míst, čili z různých dědičných linií. To míšení dědičnosti v boji s entropií a čerpání nových sil z okolního světa bylo nejsložitější vědeckou hádankou, za jejíž rozluštění už celá tisíciletí bojovali biologové, fyzikové, paleontologové i matematici. Ale boj se vyplatil; už dnes dosáhla věková hranice téměř dvou set let, a co je nejdůležitější: zmizela úmorná tlející staroba.

Mven Mas uhodl, nač psychiatrička myslí.

„Přemýšlel jsem o novém velikém rozporu v našem životě, řekl Afričan pomalu. „Na jedné straně mocná biologická medicína, plnící organismus novými silami, a na druhé straně vzrůstající tvůrčí práce mozku, která člověka rychle stravuje. Jak složité jsou zákony našeho světa!“

„Máte pravdu, a proto zatím nerozvíjíme třetí signální soustavu člověka,“ souhlasila Evda Nal. „čtení myšlenek velice ulehčuje vzájemný styk lidí, ale vyžaduje příliš mnoho sil a oslabuje útlumová centra. To poslední je nejnebezpečnější…“

„A stejně se většina pracovníků dožívá jen poloviny let kvůli nervovému přepětí. Pokud chápu, s tím medicína bojovat nemůže, zbývalo by jen zakázat práci. Ale kdo zanechá práce kvůli tomu, aby si prodloužil život?“

„Nikdo, protože smrt se zdá hrozná jen tehdy, když člověk prožil život v uzavřenosti a smutném očekávání neprožitých radostí,“ pronesla zamyšleně Evda, a přitom si bezděky vzpomněla, že na ostrově Zapomenuti žijí lidé pravděpodobně déle.

Mven Mas opět pochopil její nevyslovené myšlenky a stroze navrhl, aby se vrátili na observatoř a odpočinuli si. Evda poslechla.

…Dva měsíce nato Evda Nal vyhledala Čaru v horním sále Paláce informaci, který vysokými pilíři připomínal gotický chrám. Shora sem dopadaly šikmé sluneční paprsky, v polovině cesty se křížily a vytvářely nahoře jasnou záři a dole měkké šero.

Dívka se opírala o sloup a spuštěné ruce spojovala za zády. Měla na sobě krátké šedomodré šaty s hlubokým výstřihem. Evda musila znovu ocenit její prostý oděv.

Čara pohlédla přes rameno na blížící se Evdu a její smutné i oči ožily.

„Co zde děláte, Čaro? Myslila jsem, že se chystáte ohromit nás novým tancem, a vás zatím vábí geografie.“

„Čas tanců skončil,“ řekla vážně Čara. „Vybírám si práci v oboru, který znám. Uvolnilo se místo v závodě pro umělou kultivaci kůže ve vnitřních mořích ostrova Celebesu, a na stanici pro pěstování dlouhokvetoucích rostlin v bývalé poušti Atakamě. Cítila jsem se dobře při práci v Atlantickém oceánu. Bylo mi tak světle, jasně a radostně ze síly moře, z bezstarostného splynutí s ním, z rychlé hry a ze zápolení s mohutnými vlnami, které byly vždycky vedle, stačilo jen skončit práci…“

„Já také podléhám melancholii, když si vzpomínám na práci v psychologickém ústavu na Novém Zélandě, kde jsem začínala jako mladičká ošetřovatelka. A Ren Boz teď, po svém hrozném zranění, také říká, že byl nejštastnější, když pracoval jako hlídka při vrtulníkové dopravě. Vždyť přece, Čaro, chápete, co je to slabost! Únava z ohromného vypětí, které člověk musí vyvinout, aby se udržel na té tvůrčí výši, jaké se podařilo dosáhnout vám, opravdové umělkyni. A únava bude ještě větší, až vaše tělo přestane být velkolepým nábojem životní energie. Dokud ale jím být nepřestalo, dopřejte nám, abychom se těšili z vašeho umění i krásy.“

„Evdo, vy nevíte, jak mi je. Každá příprava tance je pro mne radostným hledáním. Uvědomuji si, že ještě jednou dám lidem něco dobrého, co jim přinese radost, co se hluboce dotkne jejich citů… Žiji tím. Nastane okamžik, kdy se tvůrčí myšlenka stane skutečností, a já se celá oddám vášnivému vzletu, horce a bez uvažování… Jistě se to přenáší i na diváky, a proto tak silně vnímají tanec.

„A co přijde potom? Prudký pád?“

„Ano! Jsem jako píseň, která odletěla a rozplynula se ve vzduchu. Nevytvářím nic, co se dá zachytit myšlenkou.“

„Existuje něco mnohem většího — váš vklad do lidských duší.“

„Ten je příliš nehmotný a krátkodobý; vím to sama podle sebe!“

„Čaro, vy jste ještě nikdy nemilovala?“

Dívka sklopila víčka.

„Je to vidět?“ odpověděla otázkou.

Evda Nal potřásla hlavou.

„Mám na mysli veliký cit, jakého jste schopna právě vy, ale zdaleka ne každý…“

„Chápu, chcete tím říci, že můj intelektuální život je chudý, a tak mi zbývá přemíra emocionálního…“

„Podstata myšlenky je správná, ale trochu bych ji zpřesnila: vy jste citově tak obdařená, že druhá stránka u vás rozhodně nebude chudá, i když samozřejmě bude slabší, podle přirozeného zákona protikladů. Avšak mluvíme abstraktně, a já vás potřebuji kvůli záležitosti, která spěchá a bezprostředně souvisí s naším rozhovorem. Mven Mas…“

Dívka sebou trhla.

Evda se do Čary zavěsila a vedla ji do jedné z bočních apsid v sále, kde ozdoby z tmavého dřeva silně kontrastovaly s modrou a zlatou barvou skel v širokých arkádových oknech.

„Milá Čaro, jste jako světlomilný pozemský květ, přesazený na planetu podvojné hvězdy. Po obloze putují dvě slunce: jedno je modré, druhé rudé, a kvítek neví, ke kterému z nich se otočit. Vy však jste dcerou rudého slunce, proč tedy toužíte po modrém?“

Evda Nal pevně a něžně přitáhla dívku k svému rameni, a Čara se k ní celým tělem přivinula. Znamenitá psychiatrička ji mateřsky hladila po hustých, trochu vzpurných vlasech a přemýšlela o tom, že výchově se během tisíciletí podařilo drobné osobní radosti nahradit velkými a společnými. Ale jak dlouho to bude ještě trvat, než zvítězí nad osamělostí duše, zvláště když je tak složitá, plná pocitů a dojmů a vypěstovaná v těle, které překypuje životní energií…! Nahlas řekla:

„Mven Mas… Víte, co se s ním stalo?“

„Ovšem, celá planeta rokuje o jeho nezdařeném pokusu.“

„A co si myslíte vy?“

„Že jednal správně!“

„Já také. Proto je třeba, abychom ho dostali z ostrova Zapomenutí. Za měsíc má Rada Astronautiky výroční schůzi. Tam projednají jeho vinu a rozhodnutí předají ke schválení Kontrole Cti a Práva, která dohlíží na osud každého pozemšťana. Doufám, že soud bude mírný, ale je třeba, aby Mven byl tady. Člověk, jehož city jsou stejně silné jako vaše, nesmí zůstat dlouho na ostrově, tím spíše, je-li osamělý.“