Mlhoviny v Andromedě

Afričan vyskočil a jal se shrabovat připravené roští. Vida, zápalka, další nepostradatelná věc. Možná že po příkladu některých zdejších obyvatel začne brzy vdechovat i narkotický kouř, aby si ukrátil nesnesitelně dlouhý čas.

Jazýčky plamenů se roztancovaly, plašily tmu a přezařovaly hvězdy. Nablízku funěli buvoli. Mven Mas hleděl zamyšleně do ohně.

Nestala se mu jasná planeta temným domovem?

Ne, jeho hrdé sebezapření byla docela obyčejná sebevědomá neznalost. Neznal sám sebe, nedocenil výši života naplněného tvůrčí prací, nepochopil sílu lásky k Čaře. Lépe je dát celý život za jedinou hodinu práce pro Veliký Svět, než žít tady ještě celé století!

Na ostrově Zapomenutí bylo asi dvě stě lékařských stanic, kde dobrovolní lékaři z Velikého Světa poskytovali obyvatelům veškerou pomoc současné lékařské vědy. Mládež Velikého Světa pracovala také v pohotovostních oddílech, které měly za úkol střežit, aby se ostrov nestal semeništěm starých nemocí nebo škodlivých zvířat. Mven se záměrně vyhýbal setkání s těmito lidmi, nechtěl se cítit jako vyvrženec ze světa krásy a poznání.

Za svítání vystřídal Mvena Mase jiný pastýř. Afričan měl dva dny volno a rozhodl se, že si zajde do nevelkého městečka pro plášť, protože v horách začalo být v noci chladno.

Byl parný a tichý den, když Mven sestoupil z pahorkatiny na rozlehlou rovinu, zaplavenou mořem bledě fialových a zlatožlutých květů, nad nimiž poletoval pestrý hmyz. Lehký vítr povíval korunkami rostlin a jejich okvětí na kolínkových lodyhách se něžně dotýkala. Uprostřed nedohledného pole se Mven zastavil a opájel se radostnou lehkou krásou i sytou vůní této divoké zahrady. Pak se zamyšleně sklonila přejel dlaní kolébající se lístky, připadaje si jako v mámivém dětském snu.

Náhle se ozval tichý, rytmický zvuk. Mven zdvihl hlavu a uviděl spěchající dívku, po pás v květech. Obrátila se stranou a Mven Mas pohlédl se zalíbením na ztepilou postavu uprostřed rozkvetlé záplavy. Řezavá lítost jím projela: mohla to být Čara, kdyby… kdyby se všechno stalo jinak…!

Pozorovací schopnost vědce mu napověděla, že dívka je neklidná. Často se ohlížela a bez důvodu zrychlovala krok, jako by se bála něčeho vzadu. Mven změnil směr cesty a zakrátko stanul před dívkou v celé své výšce.

Neznámá se zastavila. Postavu jí pevně obepínal pestrý šátek uvázaný křížem, lem červené sukně ztmavěl rosou. Tenké náramky na holých pažích hlasitěji zazvonily, když si odhrnovala s obličeje tmavé vlasy, pocuchané větrem. Zpod krátkých kadeří, rozhozených nedbale po čele a tvářích, hleděly soustředěně smutné oči. Dívka šla zřejmě dlouho, protože těžce dýchala. Na krásném snědém obličeji stály kapičky potu. Děvče učinilo několik nerozhodných kroků.

„Kdo jste a kam tak spěcháte?“ zeptal se Mven Mas. „Potřebujete pomoci?“

Dívka si ho pozorně prohlédla a pak začala chvatně a přerývavě hovořit.

„Jsem Onar z páté osady. Ale pomoci nepotřebuji.“

„Já vidím něco jiného. Jste unavená a něco vás trápí. Odkud vám hrozí nebezpečí? Proč odmítáte mou pomoc?“ Neznámá dívka zvedla oči, které zazářily tak hluboce a čistě jako u ženy Velikého Světa.

„Já vás znám. Jste veliký člověk, odtamtud,“ řekla a rukou ukázala směrem k Africe. „Jste dobrý a důvěřivý.“

„Buďte také taková. Pronásleduje vás někdo?“

„Ano!“ vyhrkla zoufale dívka. „Běhá za mnou všude…“

„Kdo je to, že vám smí nahánět strach a pronásledovat vás?“

Dívka se zarděla a sklopila oči.

„Jeden muž. Chce, abych byla jeho…“

„Ale vždyť vy sama si volíte a buď mu řeknete ano, nebo ne… Copak je možno někoho nutit k lásce? Ať přijde sem, a já mu řeknu…“

„Není třeba. Přišel také z Velikého Světa, jenže už dávno, a je také mohutný… Ale ne takový jako vy… On je strašný!“

Mven se bezstarostné zasmál.

„Kam jdete?“

„Do páté osady. Šla jsem do městečka a potkala jsem…“

Mven kývl hlavou a vzal dívku za ruku. Nechala poslušně své prsty v jeho dlani a oba vykročili postra

Dívka se cestou chvílemi polekané ohlížela a vyprávěla, že onen člověk je jí v patách, kam se hne.

Mvena velmi pobuřovalo, že se bojí hovořit otevřeně. Nemohl se smířit s myšlenkou, že na překrásné Zemi může někdo někoho utiskovat, i když je to případ úplně výjimečný.

„Proč vaši lidé něco nepodniknou,“ řekl, „a proč o tom neví Kontrola Cti a Práva? Copak se u vás ve škole neučí historie a nevíte, k čemu vedou i sebemenší ohniska násilí?“

„Učí… víme…“ odpověděla Onar, hledíc před sebe.

Kvetoucí rovina končila, cestička se prudce stáčela a mizela za křovím. V zatáčce se objevil vysoký zamračený muž a zastoupil jim cestu. Byl do pasu nahý a tělo měl zarostlé šedivými chlupy, pod kterými mu hrály atletické svaly. Dívka vyškubla křečovitě svou ruku z Mvenovy dlaně a zašeptala:

„Bojím se o vás. Odejděte…!“

„Stůjte!“ zahřímal velitelský hlas.

V epoše Okruhu nikdo tak hrubě nemluvil. Mven si instinktivně stoupl před dívku.

Dlouhán přistoupil blíž a snažil se ho odstrčit, ale Mven stál jako skála.

V tom okamžiku ho neznámý muž bleskurychle udeřil pěstí do tváře. Mven zakolísal. Ještě nikdy v životě nezažil, aby někdo svého bližního tak promyšleně a nemilosrdně uhodil, s úmyslem způsobit mu krutou bolest, omráčit, urazit člověka.

Ohlušený Mven Mas mlhavě zaslechl, jak Onar bolestně vykřikla. Vrhl se na protivníka, ale upadl pod dvěma omračujícími ranami. Onar klesla na kolena, přikrývajíc ho svým tělem, ale nepřítel se jí vítězoslavně zmocnil. Zkroutil jí lokty dozadu, až hněvem zrudlá dívka se bolestně prohnula a hlasitě zanaříkala.

Avšak Mven se už vzpamatoval. V mládí, při hrdinských Herkulových činech, měl mnohem vážnější potyčky s nepřáteli, kteří se vymykali lidskému zákonu. Připomněl si, co se učil o pěstním boji proti nebezpečným zvířatům.

Mven Mas pomalu vstal, pohlédl do nepřítelovy tváře zkřivené vztekem a vybíral si místo, kam zasadit zdrcující úder: náhle se narovnal a zavrávoral. Poznal charakteristickou tvář, která ho tak dlouho mučivě pronásledovala, když uvažoval, má-li právo učinit pokus v Tibetu.

Údivem strnulý muž pustil dívku a zahleděl se upřeně na neznámého člověka s tmavou kůží, který rázem ztratil všechnu svou dobrosrdečnost.

„Bete Lone, mnoho jsem přemýšlel o setkání s vámi a považoval jsem vás za druha v neštěstí,“ vykřikl Mven Mas, „ale nikdy jsem netušil, že to bude takhle!“

„Jak takhle?“ zeptal se drze Bet Lon, maje v očích planoucí zášť.

Afričan mávl odmítavě rukou.

„K čemu prázdná slova? Nevyřkl jste je ve světě, kde jste jednal sice trestuhodně, ale ve jménu veliké myšlenky. Zato zde jednáte ve jménu — čeho?“

„Sama sebe, a jen sama sebe!“ procedil pohrdavě Bet Lon zaťatými zuby. „Dost dlouho jsem se ohlížel na ostatní, na obecné blaho! Pochopil jsem, že to všechno člověk nepotřebuje. Věděli to i někteří mudrci ve starověku.“

„Vy jste nikdy nemyslil na druhé, Bete Lone,“ přerušil ho Afričan. „Ve všem jste si povoloval a stal se z vás násilník, skoro zvíře!“

Matematik učinil pohyb, jako by se chtěl na Mvena vrhnout, ale ovládl se.

„Dost už, příliš mnoho mluvíte!“

„Vidím, že jste příliš mnoho ztratil, a chci…“

„Ale já nechci! Z cesty…!“

Mven se ani nepohnul. Se skloněnou hlavou stál pevně a hrozivě před Betem Lonem, cítě dotek chvějícího se dívčina ramene. A to chvění ho pobouřilo mnohem víc než rány, které utržil.

Matematik hleděl bez pohnutí do Afričanových očí, v nichž hořel plamen hněvu.

„Jděte!“ vydechl hlasitě a ustoupil s pěšiny.

Mven vzal Onar znovu za ruku a vedl ji mezi keři; v zádech cítil Lonův nenávistný pohled. V zatáčce se Mven zastavil tak znenadání, že mu Onar vrazila do zad.

„Bete Lone, vraťme se spolu do Velkého Světa!“

Matematik se jako dřív přezíravě rozesmál, ale bystrý sluch Mvena Mase zachytil pod slupkou silácké převahy bolestný tón.

„Kdo jste, abyste mi to navrhoval? Víte, že…“