Mlhoviny v Andromedě

Na otázky, jak lze vysvětlit tak nesmyslné upotřebení ce

Vyprávění všechny vzrušilo. Nález ohromného množství zlata byl pro lidstvo skvělým darem. I když těžký žlutý kov nebyl už dávno symbolem hodnoty, zůstával důležitým materiálem pro elektrické přístroje, léčebné preparáty, a zvláště pro výrobu anamezonu.

V rohu verandy utvořili kroužek Veda Kong, Dar Veter, malíř, Čara Nandi a Evda Nal. Vedle se ostýchavě posadil Ren Boz, který se předtím marně snažil najít Mvena Mase.

„Měl jste pravdu, když jste tvrdil, že umělec, a vlastně umění vůbec, zaostává za překotným rozvojem vědy a techniky,“ pravil Dar Veter.

„Nepochopil jste mne,“ namítal Kart San. „Umění už napravilo své omyly a pochopilo svou povi

„Jistý čas v dávné minulosti tíhlo lidstvo k abstraktním formám,“ poznamenala Veda Kong.

„Umění se upínalo k abstrakci, když napodobovalo rozum, který měl zjevné prvenství nad vším ostatním. Ale umění se nemůže projevovat abstraktně, kromě hudby, která zaujímá zvláštní místo a je svým způsobem také úplně konkrétní. To byla falešná cesta.“

„Kterou cestu tedy považujete za správnou?“

„Umění — podle mého mínění — je někdy odrazem boje a nejistot světa v lidských citech, jindy je ilustrací života, ale pod kontrolou všeobecné účelnosti. Takovou účelností je i krása, bez níž nevidím smysl a štěstí života. Jinak se umění zvrhne v nezávazné výmysly, zejména při nedostatečných znalostech života a historie.“

„Vždycky jsem si přál, aby umění na své cestě přemáhalo a měnilo svět, ne aby ho jen vnímalo,“ prohodil zamyšleně Dar Veter.

„Souhlasím,“ zvolal Kart San. „Ale s podmínkou, že jde o přeměnu nejen vnějšího, ale především vnitřního, emocionálního světa člověka. Jeho výchovy… s chápáním všech rozporů…“

Evda Nal položila na Darovu ruku svou pevnou, teplou dlaň.

„Jakého snu jste se dnes vzdal?“

„Až příliš velkého…“

„Každý z nás,“ pokračoval malíř, „kdo se díval na umělecká díla starověku, ať to byly filmy, zápisy divadelních představení nebo malířských výstav, jistě ví, jak podivuhodně vytříbené, krásné a oproštěné do všech zbytečností jsou naše tance, obrazy, představení… A to nemluvím o dobách úpadkových.“

„Je chytrý, ale moc mluví,“ zašeptala Veda Kong.

„Umělec těžko vyjadřuje slovy nebo poučkami nejsložitější jevy, které vidí a přejímá ze svého okolí,“ poznamenala Čara Nandi a Evda souhlasně přikývla.

„Ale já,“ pokračoval Kart San, „chci sebrat čistá zrna svérázných citů, tvarů a barev, roztroušená v jednotlivých lidech a spojit je v jediném obraze. Chci oživit starověké postavy a co možná dokonale zachytit krásu jednotlivých ras dávné minulosti, které se smísily a vytvořili současné lidstvo. Tak ‘Dcera Gondwany’ představuje spojení s přírodou, podvědomé poznání vztahu mezi věcmi a jevy, komplex citů a pocitů, veskrze ještě proniknutý instinkty.

‘Dcera Thetidy’ znázorňuje silně rozvinuté city, odvážné svou šíří a nekonečně rozmanité; zde už je druhý stupeň splynutí s přírodou prostřednictvím emocí, a nikoli instinktů. Připadá mi jako síla Erota. Nositeli starých kultur Středomoří byli Kréťané, Etruskové, Řekové a Protoindové; jedině člověk vyrostlý v jejich prostředí mohl vytvořit kulturu, která by vyrostla z vedoucí úlohy ženy. Měl jsem štěstí, že jsem našel Čaru, v níž se náhodou spojily rysy řeckokrétské antiky s rysy pozdních národů Střední Indie.“

Veda se usmála, jak správná byla její domněnka, ale Dar Veter jí pošeptal, že lepší model by se těžko našel.

„Podaří-li se mi ‘Dcera Středozemního moře’, bude nutné, abych vyplnil třetí část svého záměru a namaloval zlatovlasou nebo světle rusou severskou ženu s klidnýma očima, která bude pozorně hledět do světa a podobat se pravěkým ženám ruského, skandinávského nebo anglického národa. Teprve pak mohu začít tvořit obraz dnešní ženy, kde použiji nejlepší detaily ze všech tří jejich prapředchůdkyň.“

„Proč samé dcery a žádní synové?“ usmála se Veda tajemně.

„Snad nemusím vysvětlovat, že podle biologických zákonů byla krása vždycky ucelenější a vytříbenější v ženě…“ zamračil se malíř.“

„Až budete malovat svůj třetí obraz, všimněte si Vedy Kong,“ začala Evda Nal. „Sotva byste…“

„Myslíte si, že nevidím! Ale bojuji sám se sebou, aby mne obraz nezaujal teď, když jsem ještě plný druhého. Veda však…“

„Sní o hudbě,“ zarděla se historička. „Škoda, že tu máte sluneční klavír, který v noci mlčí!“

„Klavír se soustavou polovodičů, pracujících na sluneční světlo?“ zeptal se Ren Boz, nakláněje se přes opěradlo křesla. „To bych ho mohl připojit na přijímač.“

„Netrvalo by to dlouho?“ zaradovala se Veda.

„Asi hodinu.“

„To je zbytečné. Za hodinu budou vysílat zprávy ze světové sítě. Práce nás tak strhla, že dva večery nikdo nezapínal přijímač.“

„Tak zazpívejte, Vedo,“ požádal Dar Veter. „Kart San má strunový nástroj z Temných věků feudální společnosti.“

„Kytaru,“ doplnila Čara Nandi. „Kdo na ni bude hrát…? Zkusím to, možná, že to svedu sama.“

„Já hraji!“ řekla Čara a nabídla se, že doběhne pro kytaru do ateliéru.

„Poběžíme spolu,“ navrhl Frit Don.

Čara pohodila uličnicky černou záplavou kadeří. Šerlis otočením páky zvedl boční stěnu verandy a otevřel výhled na pobřeží s východní částí zálivu. Frit Don se pohyboval velkými skoky, Čara běžela se zakloněnou hlavu. Zůstala trochu pozadu, ale k ateliéru doběhli oba současně, vtrhli do neosvětleného vchodu a za okamžik znovu pádili v měsíčním svitu podél moře, tvrdošíjní a rychlonozí. Frit Don dostihl verandy první, ale Čara skočila dovnitř otevřeným bočním křídlem

Veda nadšeně zatleskala.

„Vždyť Don zvítězil v jarních desetibojích!“

„Čara zas ukončila vysokou školu antických a soudobých tanců,“ opáčil Kart San.

„Také jsme s Vedou studovaly tanec, jenže v nižší škole,“ vzdychla Evda Nal.

„Tou dneska prochází každý,“ dobíral si ji malíř.

Čara zvedla malou pevnou bradu a pomalu přejížděla po strunách kytary. Vysoký hlas se jí rozezněl smutkem a touhou. Zpívala novou píseň z jižní zóny o nesplněném snu. K melodii se připojil Vedin alt a stal se paprskem touhy, kolem něhož se vinul a zmíral zpěv Čařin. Vzniklo nádherné duo — tak rozdílné byly obě zpěvačky a tak skvěle se doplňovaly. Dar Veter přebíhal pohledem od jedné k druhé a nedovedl rozhodnout, která z nich zpívá lépe: zda Veda, stojící s lokty opřenými o pult přijímače a sklánějící hlavu pod tíží světlých copů, které se jí stříbřitě třpytily v záři luny, nebo Čara, která s kytarou na oblých kolenou předkláněla snědý obličej v němž ostře vynikaly bílé zuby a čistá oční bělma s modravým nádechem.

Píseň dozněla. Čara váhavě přejížděla po strunách. A Dar Veter musil zatnout zuby. Dívka hrála píseň, která ho kdysi vzdálila od Vedy. Teď mučila i ji.