Mlhoviny v Andromedě

Struny se rozburácely jako příboj. Akord stíhal akord a bezmocně umlkal dřív, než mohl doznít. Melodie zněla úryvkovitě, jako by vlny vystřikovaly na břeh, na okamžik se rozlily po písčinách a hned se zase jedna za druhou valily do bezedného moře. Čara nic nevěděla a zvonivým hlasem zpívala píseň o lásce, která ledovými hlubinami prostoru letí od hvězdy k hvězdě a snaží se najít, porozumět, pochopit, kde je On… Ten, který odletěl do vesmíru, aby vykonal hrdi

Veda mlčela. ‘Cara vycítila, že tu něco není v pořádku, přestala zpívat, vyskočila, hodila kytaru malíři a přistoupila se sklopenou hlavu k nehybné světlovlasé ženě.

Veda se usmála.

„Zatančete mi, Čaro!“

Dívka poslušně přikývla, ale Frit Don zasáhl:

„S tancováním počkáme, hned začne přenos!“

Na střeše se vysunul tubus teleskopu a zvedl do výšky dvě zkřížené kovové plochy, na jejichž vrcholu byl kovový kruh s osmi polokoulemi. Místnost se naplnila silnými zvuky.

Vysílání začalo pohledem na nové spirálové město v severním obytném pásmu. Mezi budovateli měst převládaly dva směry architektury, z nichž jeden byl pro města v podobě jehlanu, druhý v podobně šroubové spirály. Města se stavěla v oblastech, kde se soustřeďovala obsluha automatických závodů, zaručujících lidem výhodné životní podmínky. Pruhy továren se střídaly s prstenci luk a hájů, a jako mezikruží obklopovaly město, které vždy ústilo k moři nebo k velikému jezeru.

Města se budovala na pahorcích a návrších, neboť domy stoupaly terasovitě, takže každé průčelí se naplno otvíralo slunci, větru, obloze a hvězdám. Při vnitřní straně budov byly strojírny, skladiště, rozdělovny, dílny a kuchyně, které často vedly hluboko do podzemí. Přívrženci pyramidálních měst pokládali za přednost jejich nevelkou výšku při značné kapacitě, zatím co stavitelé spirálových měst zdvihali svá díl víc než kilometr vysoko. Před účastníky mořské výpravy se vynořila mocně zatočená spirála, zářící na slunci milióny opalizujících stěn z plastické hmoty, porcelánovými hranami konstrukcí z taveného kamene a výztuhami z leštěného kovu. Každý její závit se od kraje ke středu mírně zvedal. Masívy budov oddělovaly hluboké vertikální výklenky. V závratné výšce visely lehké mosty, balkóny a výběžky zahrad, jiskřivé pruhy podpěrných sloupů spadaly až k základům, kde se mezi tisící arkádami zvedala široká schodiště. Jimi se šlo ke stupňovitým parkům, které se paprskovitě rozbíhaly k prvnímu pásmu hustých hájů. Také ulice se točily spirálovitě a byly buď visuté na obvodu města, nebo vnitřní pod průzračnými přístřešky. Nejezdily na nich žádné povozy, nepřetržité řady transportérů se skrývaly v podélných výklencích.

Po ulicích rychle chodili temperamentní, vážní i usměvaví lidé, jiní se procházeli pod podloubími nebo vyhledávali samotu na útulných místech, jichž tu byly tisíce prostřed kolonád, na přechodech schodišť, i ve visutých zahradách na terasových střechách…

Pohled na mohutné město netrval dlouho, protože začala mluvená část programu.

„Stále ještě trvá diskuse o návrhu, který byl předložen Akademii Směrových Záření,“ promluvil člověk na obrazovce, „aby lineární abecedu nahradil elektronický zápis. Návrh se nesetkává se všeobecným souhlasem. Hlavní překážkou je složitost čtecích přístrojů. Kniha přestává být přítelem, který člověka všude provází. Přes všechnu zdánlivou výhodnost bude návrh zamítnut.“

„Dlouho diskutovali!“ poznamenal Ren Boz.

„Byly důležité důvody pro i proti,“ ozval se Dar Veter. „Na jedné straně vábivá jednoduchost zápisu, na druhé straně obtížnost čtení!“

Člověk na obrazovce pokračoval:

„Potvrzujeme včerejší zprávu: sedmatřicátá mezihvězdná výprava se ozvala. Vracejí se…“

Dar Veter ztuhl, ohromen protichůdnými pocity. Pohledem ze strany uviděl, jak Veda Kong vytřeštila oči a pomalu vstala. Zbystřeným sluchem zachytil její přerývaný dech.

„…od kvadrátu čtyři sta jedna, a raketa právě opustila mínus pole jednu setinu parseku od Neptunovy oběžné dráhy. Výpravu zdrželo setkání s černým sluncem. Nikdo z lidí nezahynul. Rakety má rychlost — končil hlasatel — asi pět šestin absolutní jednotky. Stanice na Tritónu očekává výpravu za jedenáct dnů. Čekejte na zprávy o skvělých objevech!“

vysílání pokračovalo. Následovaly další novinky, ale nikdo už je neposlouchal. Všichni obklopili Vedu, aby jí blahopřáli.

Usmívala se, tváře jí hořely a v hloubce očí se tajil neklid. Přistoupil Dar Veter. Veda ucítila pevný stisk ruky, jež se jí stal tak potřebnou a blízkou. Střetla se s přímým pohledem. Už dávno se tak nedíval. Věděla o smutném hrdinství, které prostupovalo jeho dřívější vztah k ní. A věděla, že jí v tomto okamžiku nečte ve tváři jen radost…

Dar Veter pustil tiše její ruku, usmál se svým jasným, nenapodobitelným úsměvem a odešel. Přátelé z mořské expedice živě debatovali o zprávě. Veda zůstal v kroužku lidí, hledíc úkosem za Darem. Viděl, jak k němu přistoupila Evda Nal a za chvíli se připojil Ren Boz.

„Je třeba najít Mvena Mase, on ještě nic neví!“ zvolal Dar Veter, jako by si náhle vzpomněl. „Pojďte se mnou Evdo! I vy, Rene!“

„Já také,“ přistoupila Čara Nandi. „Smím?“

Pustili se k tiše šplouchajícím vlnám. Dar Veter se zastavil, nastavuje tvář chladnému závanu od moře, a zhluboka povzdechl. Když se otočil, střet se s pohledem Evdy Nal.

„Odjedu ihned, nebudu se už vracet do domu,“ odpověděl jí na nevyslovenou otázku.

Evda ho vzala pod paží. Nějakou dobu šli všichni mlčky.

„Přemýšlela jsem, zda je to nutné,“ zašeptala Evda. „Určitě je. Máte pravdu. Kdyby Veda…“

Evda zmlkla, ale Dar Veter jí chápavě stiskl dlaň a přiložil ke své tváři, Ren Boz šel v patách za nimi, odtahuje se bedlivě od Čary, ale ta se jen úkosem dívala velkýma očima a s tajeným posměškem kráčela vedle něho. Evda se skoro neslyšně rozesmála a znenadání podala fyzikovi volnou ruku. Chopil se jí dravým pohybem, který u tak ostýchavého člověka působil komicky.

„Kde ale budeme hledat vašeho přítele?“ Čara se zastavila těsně u vody.

Dar Veter se pozorně zadíval a v jasném svitu měsíce uviděl zřetelné otisky nohou na mokrém písku. Stopy pokračovaly ve stejných vzdálenostech a jejich poloha byla tak symetrická a geometricky pravidelná, jako by je vytiskl stroj.

„Šel tam,“ Dar ukázal k velikým kamenům.

„Ano, to jsou jeho stopy,“ potvrdila Evda.

„Proč jste si tak jista?“ zapochybovala Čara.

„Podívejte se na ty pravidelné kroky, tak chodili pravěcí lovci, nebo ti, kdo zdědili jejich rysy. A já si myslím, že Mven Mas přes všechnu svou učenost má k přírodě bližší vztah než kdokoli v nás… Nevím, jak vy, Čaro?“ Evda se obrátila k zamyšlené dívce.

„Já? Kdepak!“ A ukazujíc kupředu, vykřikla: „Tamhle je!“

Na nejbližším kameni se objevila mohutná postava Afričana, lesknoucí se v měsíční záři jako uhlazený černý mramor. Mven mával rukama, jako by někomu vyhrožoval. Svaly mohutného těla se vzdouvaly a převalovaly jako pahorky pod lesklou kůží.

„Vypadá jako duch noc z dětských pohádek! Zašeptala Čara vzrušeně.

Mven Mas postřehl blížící se skupinku, seskočil s útesu a objevil se už oblečený. Dar Veter mu stručně vyprávěl, co se přihodilo a Mven si přál hned vidět Vedu Kong.

„Jděte tam s Čarou,“ řekla Evda, „my zde ještě chvíli zůstaneme…“

Dar jim pokynul na rozloučenou a na Afričanově tváři bylo vidět, že pochopil. V polodětském návalu citů začal šeptat dávno zapomenutá slova loučení. Veter byl dojat a zamyšleně odcházel, provázen mlčící Evdou. Ren Boz rozpačitě přešlapoval na místě, pak se obrátil a odcházel za Mvenem Masem a Čarou.

Dar Veter s Evdou došli k mysu, který odděloval záliv od otevřeného moře. Byla zřetelně vidět světla kolem ochra

Dar odstrčil průzračnou loďku z písku do vody a stanul před Evdou ještě silnější a mohutnější než Mven Mas. Mladá žena vystoupila na špičky a políbil odcházejícího přítele.