Mlhoviny v Andromedě

Pobyt v sanatoriu byl příjemnější než ve hvězdoletu. Byly tu laboratoře, kde se lidé mohli zaměstnat, koncertní síně, lázně kombinované z elektřiny, hudby, vody a vlnového chvění, i každode

Nizin silikolový sarkofág přenesli se vší opatrností do sanatoria. Erg Noor a Eon Tal opustili Tantru poslední. Šlo se jim lehko, i když se zatížili, aby při chůzi nevyskakovali do výše, protože planetka měla malou přitažlivost.

Osvětlovače kolem přistávací plochy zhasly. Triton vyplul na osvětlenou stranu Neptuna. Ať světlo, které Neptun odrážel, bylo sebeponuřejší, přece gigantické zrcadlo obrovské planety, vzdálené od Tritona jen tři sta padesát tisíc kilometrů, rozptylovalo tmu a vytvářelo na družici světlý soumrak, podobný jarnímu stmívání ve vysokých zemských šířkách. Triton obíhal kolem Neptuna proti směru jeho rotace od východu k západu skoro za šest pozemských dnů a jeho „de

Náčelník i biolog uviděli skoro současně malou raketu daleko od kraje náhorní plošiny. Nebyl to hvězdolet s vydutou zadní polovinou a s vysokým hřebenem stabilizátoru. Soudě podle velmi ostré špice a úzkého trupu, musí to být planetolet, ale na rozdíl od známých typů měla rakety na zádi silný prstenec a nahoře dlouhý vřetenovitý nástavec.

„Ještě jedna raketa na karanténě?“ řekl polotázavě Eon Tal. „Že by Rada změnila svůj obyčej…?“

„Nevysílat nové kosmické výpravy, dokud se nevrátil dřívější?“ ozval se Erg Noor. „Opravdu, my jsme dodrželi lhůtu, ale zpráva, kterou jsme měli odeslat ze Zirdy, zpozdila se o dva roky.“

„Třeba je to výprava na Neptun?“ mínil biolog.

Ušli dva kilometry k sanatoriu a vystoupili na širokou terasu, zdobenou rudým čedičem. Na černém nebi přezařoval ostatní hvězdy malý kotouček Slunce, který byl z pólu nerotující družice dobře viditelný. Krutý stosedmdesáti stupňový mráz cítili přes výhřevné skafandry jako obvyklý chlad zemské polární zimy. Shora se pomalu sypaly těžké vločky zmrzlého čpavku či kysličníku uhličitého a v nehybné atmosféře dodávaly okolí klid a mír pozemského sněžení.

Erg Noor a Eon Tal hleděli očarovaně na padající vločky, jako kdysi jejich předkové v mírných pásmech, pro ně sníh znamenal konec zemědělských prací. I jim zdejší neobvyklý sníh oznamoval konec útrap a putování.

Biolog veden podvědomým citem vztáhl ruku k náčelníkovi:

„Skončila naše dobrodružství a jsme živí a zdraví — díky vám!“

Erg Noor učinil odmítavé gesto.

„Jak to, že jsme zdraví? A komu já vděčím za život?“

Eon Tal nepřišel do rozpaků.

„Věřím, že se Niza uzdraví. Zdejší lékaři chtějí s léčením začít hned. Dostali příkaz od vedoucího laboratoří pro komplexní ochrnutí, Grima Šara.“

„Vědí, co to je?“

„Zatím ne. Je však jasné, že Nizu ochromil proud, který mění chemismus nervových ganglií v samostatných nervových soustavách. Až poznají, jak zrušit jeho nepochopitelně dlouhé působení, pak dívku vyléčí. Přišli jsme přece na kloub trvalým psychickým paralýzám, které se tolik století pokládaly za nevyléčitelné. Tohle je něco podobného, ale podnět přišel zvenčí. Až provedou pokusy s mými zajatci, ať už živými nebo mrtvými, bude mi i ruka znovu sloužit.“

Náčelník se zahanbeně nachmuřil. Ve svém žalu zapomněl, co všechno pro něj biolog vykonal. To se pro dospělého člověka nesluší! Vztáhl k biologovi ruku, a oba si vyjádřili vzájemné sympatie mužným stiskem.

„Domníváte se, že vražedné orgány černých medúz i odporného kříže jsou stejné?“

„Nepochybuji o tom. Záruka je má ruka…“ biolog nepostřehl náhodný kalambur. „V nahromadění a modifikaci elektrické energie se projevila obecná životní přizpůsobivost černých tvorů, jejichž planeta je bohatá na elektřinu. Jsou to zjevní dravci, ale zatím nevíme, koho napadají.“

„Avšak vzpomeňte si, co se s námi všemi stalo, když Niza…“

„To je něco jiného. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Když se objevil strašlivý kříž, zazněl velmi silný ultrazvuk, který zlomil naše vědomí. V černém světě jsou i zvuky černé, neslyšitelné. Stvůra nejprve ultrazvukem potlačí vědomí, a pak působí hypnózou, která je daleko mocnější než u našich vyhynulých obrovských hadů, na příklad anakondy. To nás málem zahubilo, nebýt Nizy…“

Náčelník pohlédl na vzdálené Slunce, které teď svítí i na Zemi. Slunce, věčná naděje člověka už v dobách předhistorického živoření uprostřed nelítostné přírody. Slunce, zosobnění jasné síly rozumu, před nímž prchá tma a noční příšery. A radostná naděje provázela Erga po celý zbytek cesty…

Vedoucí stanice na Tritonu přišel za Ergem do sanatoria. Země volala náčelníka a přítomnost vedoucího v zakázaných místnostech karantény znamenala konec izolaci i blízký konec třináctiletého putování Tantry. Náčelník se brzy vrátil, ještě soustředěnější než obvykle.

„Vyletíme ještě dnes. Požádali mne, abych vzal šest lidí z planetoletu Amat, který tu nechají pro využití rudných ložisek na Plutu. Naložíme výpravu i s materiály, které na Plutu nashromáždila.“

„Jejich šestičle

„Vždyť je to úplný protimluv,“ vykřikl Pur Chiss.

„Protimluv je matkou pravdy,“ odpověděl astronomovi klidně starým příslovím Erg Noor. „Je čas připravit Tantru.“

Osvědčený hvězdolet se lehce odpoutal od Tritona a vznesl se gigantickým obloukem, kolmým k rovině ekliptiky. Přímo k Zemi letět nemohl, neboť žádná raketa by neušla zkáze v širokém pásmu meteorů a asteroidů. Byly to úlomky z rozbitého Faetona, planety, která kdysi obíhala mezi Marsem a Jupitere, a rozpadla se vlivem přitažlivosti obra sluneční soustavy. Erg Noor přidával rychlost. Nehodlal vézt hrdiny na Zem stanovených dvaasedmdesát dnů, rozhodl se, že využije ohromné síly hvězdoletu a při minimální spotřebě anamezonu doletí na Zem za padesát hodin.

Prostorem k hvězdoletu pronikaly přenosy ze Země, planeta zdravila vítěze nad tmou železné hvězdy a ledovým Plutem. Hudební skladatelé komponovali na počest Tantry i Amatu romance a symfonie.

Vesmír hřměl vítěznými melodiemi. Stanice na Marsu, Venuši a na asteroidech volaly raketu a připojovaly své akordy k společnému chóru na oslavu hrdinů.

„Tantra, Tantra“ — zazněl konečně hlas ze stanoviště Rady — „přistane na El Chomre!“

A hvězdolet se řítil prosluněnou zemskou atmosférou k severní Africe, kde místo bývalé pouště stálo ústřední kosmické letiště.

Široká veranda, obrácená na jih k moři, měla stěny z průzračné plastické hmoty. Bledé stropní osvětlení nekonkurovalo měsíční záři, ale doplňovalo ji a propůjčovalo stínům měkčí tóny. Na verandě se shromáždili skoro všichni členové mořské expedice. Jenom nejmladší pracovníci dováděli v moři. Přišel i malíř Kart San se svou krásnou modelkou. Náčelník expedice Frit Don, potřásaje dlouhými světlými kadeřemi, vyprávěl o prohlídce koně, kterého objevila Miiko. Aby se zjistila přetlaková váha, bylo třeba vědět, z jakého materiálu je socha. Výsledky byly překvapující. Pod horní slitinovou vrstvou se objevilo čisté zlato. Kdyby byl ten kůň litý, dosáhla by jeho váha čtyř set tun. Aby se takový kolos mohl vyzvednout, bylo zapotřebí ohromných lodí se zvláštním zařízením.