Kniha apokryfů

Pilát umlkl a roztržitě smetal ze stolu drobečky. “Nu, nepřišli,” zabručel. “Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout!”

Lidové noviny 27. 3. 1932

PILÁTOVO KRÉDO

Odpověděl Ježíš: Proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě: každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj.

Dí jemu Pilát: Co jest pravda? A když to řekl, vyšel opět k Židům a dí jim: Já žádné viny na něm nenalézám.

Evangelium sv. Jana, 18, 37–38

S večerem přijel jistý muž vážený v městě, jménem Josef z Arimatie, jenž byl také učedníkem Kristovým, k Pilátovi a prosil ho, aby mu vydal tělo Ježíšovo. Pilát svolil a řekl: “Byl popraven nevi

“Ty sám jsi ho vydal na smrt,” namítl Josef.

“Ano, vydal,” odpověděl Pilát, “a lidé si beztoho myslí, že jsem to udělal ze strachu před několika těmi křiklouny s jejich Barabášem. Poslat na ně pět vojáků a byli by zticha. Ale o to nejde, Josefe Arimatejský.

O to nejde,” řekl po chvilce. “Ale když jsem s ním mluvil, viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné; ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy a zvedat na ramena jiné Barabáše. Ten člověk mluvil o pravdě. Co jest pravda?

Vy jste divný národ, který mnoho mluví. Máte samé farizeje, proroky, spasitele a jiné sektáře. Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy. Jako kdyby truhlář, který udělá novou židli, zapovídal sedět na ostatních židlích, které kdo udělal před ním. Jako by tím, že se udělá nová židle, byly zrušeny všechny staré židle. Konečně je možno, že nová židle je lepší, krásnější a pohodlnější než ty ostatní; ale proč, u všech všudy, by si člověk unavený nemohl sednout na kteroukoliv mizernou, červotočivou nebo kame

“Pravda,” namítl Josef Arimatejský, “není jako židle a odpočinek; je spíše jako rozkaz, který praví: Jdi tam a tam, učiň to a ono; poraz nepřítele, dobuď onoho města, potrestej zradu a podobně. Kdo neposlechne takového rozkazu, je zrádce a nepřítel. Tak se to má s pravdou.”

“Ach, Josefe,” řekl Pilát, “vždyť víš, že jsem voják a prožil jsem většinu života mezi vojáky. Vždycky jsem poslouchal rozkazu, ale ne proto, že by byl pravdou. Pravdou bývalo, že jsem byl unaven nebo žízniv; že jsem tesknil po matce nebo po slávě; že tenhle voják zrovna myslí na svou ženu a onen na své pole či spřežení. Pravdou bylo, že kdyby nebylo rozkazu, žádný z těch vojáků by nešel zabíjet jiné lidi, stejně unavené a nešťastné. Co je tedy pravda? Věřím, že se aspoň trochu držím pravdy, myslím-li na vojáky, a ne na rozkaz.”

“Pravda není rozkaz velitele,” odpověděl Josef Arimatejský, “ale rozkaz rozumu. Vidíš přece, že tenhle sloup je bílý; kdybych ti tvrdil, že je černý, bylo by to proti tvému rozumu a nedovolil bys mi to.”

“Proč ne?” řekl Pilát. “Řekl bych si, že jsi asi hrozně nešťastný a pochmurný, když vidíš bílý sloup černě; pokusil bych se povyrazit tě; opravdu, zajímal bych se o tebe více než předtím. A kdyby to byl jen a jen omyl, řekl bych si, že v tvém omylu je stejně mnoho tvé duše jako v tvé pravdě.”

“Není mé pravdy,” řekl Josef Arimatejský. “Je jen jedna jediná pravda pro všechny.”

“A která je to?”

“Ta, ve kterou věřím.”

“Tak vidíš,” mluvil Pilát pomalu. “Je to přece jen tvá pravda. Jste jako malé děti, které věří, že celý svět se končí jejich obzorem a za ním že už není nic. Svět je veliký, Josefe, a je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že i v realitě je místo pro mnoho pravd. Hleď, jsem cizí v této krajině a můj domov je daleko za obzorem; a přece bych neřekl, že tato krajina je nesprávná. Stejně cizí je mně nauka toho vašeho Ježíše; mám tedy snad tvrdit, že je nesprávná? Já si myslím, Josefe, že všechny krajiny jsou správné; ale svět musí být hrozně široký, aby se všechny vešly vedle sebe a za sebou. Kdyby se měla Arábie postaviti na tomtéž místě, kde je Pontus, nebylo by to ovšem správné. A stejně je tomu s pravdami. Musil by se udělat svět nesmírně veliký, rozložitý a volný, aby se do něho vešly všechny různé pravdy. A já myslím, Josefe, že je takový. Když vystoupíš na hodně vysokou horu, vidíš, že věci splývají a jaksi se srovnávají v jednu rovinu. Z jakési výšky i pravdy splývají. Člověk ovšem nežije a nemůže žít na vysoké hoře; stačí mu, že vidí zblízka svůj dům nebo své pole, oboje plné pravd a věcí; tam jest jeho pravé místo a působiště. Ale časem se může podívat na hory nebo na nebesa a říci si, že odtamtud jeho pravdy a věci sice existují a není z nich nic ukradeno, ale že splývají s něčím daleko volnějším, co už není jeho majetek. Přilnout k této široké podívané a přitom pěstovat své malé pole, to, Josefe, je skoro cosi jako pobožnost. A já myslím, že Otec nebeský toho dotyčného člověka opravdu někde je, ale že se docela dobře snáší s Apollónem a jinými bohy. Částečně pronikají a částečně spolu sousedí. Hleď, na nebi je náramně mnoho místa. Jsem rád, že tam je také Otec nebeský.”

“Nejsi ani teplý, ani studený,” řekl Josef z Arimatie vstávaje. “Jsi jenom vlažný.”

“Nejsem,” odpověděl Pilát. “Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby jí člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já, nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?”

Ruch filozofický, prosinec 1920

CÍSAŘ DIOKLECIÁN

Tento příběh by byl zajisté působivější, kdyby jeho hrdinkou byla dcera Diokleciánova nebo jiná mladičká a panenská bytost: ale pohříchu z důvodů historické pravdy je jí Diokleciánova sestra, letitá a důstojná matróna, podle císařova mínění poněkud hysterická a přepjatá, jíž se starý tyran do jisté míry bál. Proto když se mu ohlásila, přerušil slyšení s kyrenajským místodržitelem (jemuž silnými slovy dával najevo svou nelibost) a šel jí vstříc až ke dveřím.

“Tak co je, Antonie?” hlaholil žoviálně. “Co bys ráda? Máš zase nějaké pohořelé? Nebo mám něco udělat proti týrání šelem v cirku? Nebo chceš zavést mravní výchovu legií? Tak ven s tím, honem, a posaď se.”

Ale Antonia zůstala stát. “Diokleciáne,” začala téměř slavnostně, “něco ti musím říci.”

“Aha,” děl císař rezignovaně a podrbal se v týle. “Ale u Joviše, já mám dnes zrovna tolik co dělat! Nemohlo by to počkat na jindy?”

“Diokleciáne,” pokračovala neústupně jeho sestra, “já ti jdu říci, že už musíš přestat s tím pronásledováním křesťanů.”

“Prosím tě,” bručel starý císař, “co tak najednou – po nějakých třech stech letech –” Podíval se pozorně na vzrušenou matrónu; vypadala pateticky se svýma přísnýma očima a křečovitě sepnutýma rukama, jež pokřivila pakostnice. “Nu dobře,” řekl honem, “můžeme si o tom promluvit; ale především buď tak hodná a posaď se.”

Antonia bezděky poslechla a sedla si na kraj židle; tím trochu ztratila bojovný postoj, zmenšila se a zmátla se; koutky úst jí změkly pláčem. “Ti lidé jsou tak svatí, Diokleciáne,” vypravila ze sebe, “a tak krásně věří – – Já vím, kdybys ty je znal – – Diokleciáne, ty je musíš poznat! Uvidíš, že… že pak budeš mít o nich docela jiné mínění –”

“Ale vždyť já o nich nemám žádné špatné mínění,” namítl Dioklecián mírně. “Já přece vím, že to, co se o nich říká, jsou tlachy a pomluvy. To si o nich vymýšlejí naši auguři – to víš, konkurenční zášť a tak dále. Já jsem si to dal zjistit a slyším, že ti křesťané jsou jinak docela řádní lidé. Velice slušní a obětaví.”