Kniha apokryfů

A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn boží nebo co. My – přece víme, že je z Nazaretu – prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka, – a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje – vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne.

Lidové noviny 3. 6. 1934

UKŘIŽOVÁNÍ

I povolal Pilát Náhuma, muže znalého dějin a učeného, a řekl mu:

   "Náhume, tuze mne mrzí, že váš národ si umanul ukřižovat toho muže. Hrom do vás, vždyť je to bezpráví."

"Kdyby nebylo bezpráví, nebylo by dějin," pravil Náhum.

   "Nechci mít s tou věcí co dělat," řekl Pilát. "Řekni jim, aby si to ještě rozmyslili."

"Už je pozdě," děl Náhum. "Já sice sleduji události jenom z knih, a proto jsem se nešel dívat na místo popravní; ale zrovna před chvilinkou přiběhla odtamtud má posluhovačka a vykládala, že už je ukřižován a visí mezi mužem na pravici a mužem na levici."

I zachmuřil se Pilát a zakryl si tváře dlaněmi. Po chvíli pak pravil: "Nemluvme tedy o tom. Ale co, prosím tě, spáchal ten muž na pravici a ten muž na levici?"

"Ani ti nepovím," vece Náhum; "jedni říkají, že to jsou zločinci, a jiní, že to jsou jacísi hlasatelé. Pokud mohu soudit podle dějin, dělali asi nějakou politiku; ale nejde mně do hlavy, že je národ ukřižoval oba najednou."

"Nerozumím ti," řekl Pilát.

"To je tak," pravil Náhum. "Někdy lidé křižují toho na pravici a někdy toho na levici; vždycky to tak v dějinách bývalo. Každá doba má jiné mučedníky. Jsou doby, kdy je vězněn nebo křižován ten, kdo bojuje za svůj národ; a jindy zase je řada na tom, kdo říká, že se musí bojovat za chudáky a otroky. Obojí se střídá a každý má svůj čas."

"Aha," řekl Pilát. "Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného.

"Skoro," řekl Náhum. "Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižováni za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý na pohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc."

"Aspoň náš římský," řekl Pilát.

"I ten náš," pravil Náhum. "Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou."

"Proč tedy," pravil Pilát, "křižují toho uprostřed?"

"To máš tak," řekl nato Náhum. "Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed. Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív. Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje; pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde. Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici, a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká. A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají, pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli. Nějak se stmívá; teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty."

A když byla hodina šestá, stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. V hodinu devátou zavolal ten uprostřed hlasem velikým řka: "Elói, Elói, lama zabachtani?" A aj opona chrámová se roztrhla na dví, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály pukaly.

1927

PILÁTŮV VEČER

Toho dne večeřel Pilát se svým pobočníkem: byl to mladý poručík Suza, rodem z Kyrenaiky. Suza ani nepozoroval, že je místodržitel nějak zamlklý, a vesele žvanil rozjařen tím, že poprvé v životě zažil zemětřesení.

“To vám byla švanda,” hlaholil mezi jídlem. “Když se po obědě udělala ta tma, běžel jsem ven podívat se, oč jde. Na schodech se mně zdálo, že mně z ničeho nic brkly nebo ujely nohy či co, – no, k smíchu to bylo; namouduši, Excelence, jakživo by mě nenapadlo, že tohle je to celé zemětřesení. A než jsem se dostal za roh, už proti mně běží úprkem nějací civilisté s očima navrch hlavy a křičí: Hrobové se otvírají a skály se pukají! Těbůh, povídám si, že by zemětřesení? Člověče, říkám si, máš ty štístko! To přece je dost vzácný přírodní úkaz, že?”

Pilát pokynul. “Jednou jsem už viděl zemětřesení,” řekl. “To bylo v Cilicii, počkej, bude tomu sedmnáct let – tak nějak. Tehdy to bylo větší.”

“Ono se dohromady nic nestalo,” hlásal Suza bezstarostně. “U brány k Hakeldamě se udrolil kousek skály – ano, a na hřbitově se otevřelo pár hrobů. Se divím, že tady pochovávají tak mělko, stěží na loket. Však jim to v létě smrdí.”

“Zvyk,” zabručel Pilát. “Například v Persii vůbec nepochovávají. Položí mrtvolu na slunce a je to.”

“To by se mělo zakázat, pane,” mínil Suza. “Z důvodů hygienických a podobně.”

“Zakázat,” mumlal Pilát. “To bys jim musel pořád něco poroučet a zakazovat; to je špatná politika, Suzo. Jen se jim neplést do jejich věcí – pak je aspoň pokoj. Když chcete žít jako zvěř, tak spánembohem. Ach, Suzo, já už viděl mnoho zemí.”

“Ale to bych rád věděl,” vracel se Suza k svému největšímu zájmu, “z čeho se udělá takové zemětřesení. Třeba jsou pod zemí nějaké díry, které se z ničeho nic sesují. Ale proč by se při tom tak zatměla obloha? To mně nejde na rozum. Ráno přece byl takový obyčejný, jasný den –”

“Prosím za odpuštění,” ozval se starý Papadokitis, Řek z Dodekanesu, který jim posluhoval. “Ono se to dalo čekat už od včerejška, pane. Včera byl takový rudý západ, pane, a já povídám kuchařce, Myriam, zítra bude bouřka nebo cyklón. A mně, povídá Myriam, bolí v kříži. Něco se dalo čekat, pane. Prosím za prominutí.”

“Něco se dalo čekat,” opakoval Pilát zamyšleně. “Víš, Suzo, já jsem dnes také něco čekal. Od rána, kdy jsem jim vydal toho muže z Nazaretu – já jim ho musel vydat, protože římská politika se zásadně nemíchá do domácích věcí, pamatuj si to, Suzo, čím míň mají lidé co dělat se státní mocí, tím spíše ji snášejí – u Joviše, kde jsem přestal?”

“U muže z Nazaretu,” pomohl mu Suza.

“U muže z Nazaretu. Víš, Suzo, já jsem se o něj drobet zajímal, on se vlastně narodil v Betlémě – myslím, že se na něm ti zdejší domorodci dopustili justiční vraždy, ale to je jejich věc; kdybych jim ho nevydal, byli by ho jistě rozsápali, a římská správa by byla jen blamována. Ale počkej, to sem nepatří. Mně říkal Ananiáš, že prý to byl nebezpečný člověk; prý když se narodil, přišli betlémští pastýři a klaněli se mu jako nějakému králi. A onehdy ho tady vítali lidé jako nějakého triumfátora. Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal –”

“Co čekal?” připomenul mu Suza po chvilce.

“Že snad přijdou ti jeho Betlemáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená; my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit. – Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor; mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů – – A já bych jim řekl: Zaplať pánbůh, Betlemáci, čekal jsem na vás. Kvůli němu – a kvůli vám i vaší zemi. Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám. Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy. Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a – my Římané tomu říkáme virtus; nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlemáci, ale je to ve vás. Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí. Byla by ho škoda.”