Kalendář

Zimní motýl se položil na bok.

NÁVRAT K PŘÍRODĚ

Aby nebylo mejlky a aby si nikdo nemyslel, že jsem nepřející, přeju vám všem, kdo se v těchto zimních dnech proháníte na horách, čtyřicet centimetrů sněhu sypkého, dobrého, báječné sešupy z kopečka a vůbec všechno, co patří k věci. Staniž se.

Ale když vidím to stěhování národů před svátky a nedělemi, ty zástupy mládenců a panen s lyžemi na ramenou, ten hromadný a horečný útěk do bílé veleby hor, říkám si především, že ne všichni tito poutníci a poutnice se ubírají za sportovním požitkem telemarků, kristiánek a jak se ty fortele jmenují, nýbrž že se vyválejí a vymáznou a uřítí a nadřou se jako psi, neboť ne každému z nás je dána ta jistá milost, které je třeba ke všemu. Dále jsem si jist, že ne všechny tyto pocestné vede do mlhavých dálek náruživá potřeba oddat se bílé velebě hor a uctívat jejich božskou čistotu; neboť kdyby v tomto světě bylo takové mocné davové hnutí po kráse, velebě a čistotě, muselo by to být drobet víc vidět na našich městech, ba i na našich zvycích a řádech. Bručiví a zatvrzelí lidé by řekli, že toto zimní tažení do hor není to ani to, nýbrž taková móda. Pokud mne se týče, myslím, že je to něco slepějšího než móda. Že je to něco jako pud. Že je to atavismus. Že je to návrat k přírodě.

Naturam expellas furca, tamen usque recurret. Vyžeň přírodu dveřmi, a polezeš za ní oknem. Vypuď ji z města, a pojedeš za ní na hory. Muselo k tomu dojít. Protože se v našich ulicích sníh stal dopravní překážkou, musíme hledat okolnosti, ve kterých sníh zůstal prostě sněhem, dokonce sněhem co nejsněhovatějším. Protože čím dál tím méně žijeme v divokých hvozdech, putujeme, abychom tábořili v lesích. Honíme slunce a vodu, protože už nejsme sedláci ani rybáři. Dokonce jsme slunce a vodu jaksi objevili s nenasytnou a nebývalou náruživostí. Dlouhým seděním jsme objevili své vlastní nohy a počali jsme jich fanaticky užívat říkajíce tomu sport. Takový objev je především zhodnocení. Zhodnotili jsme sníh a vodu, slunce a vzduch a pohyb; učinili jsme svět krásnějším a drahoce

Ještě nejsme se všemi objevy hotovi. Snad ještě objevíme a zhodnotíme Měsíc a hvězdy; snad přijdeme na chuť dešti, stavějíce stružky nebo co, a vynalezneme něco dobrého ve větru tak jako děti s drakem. A ještě zbývají květiny a zvířata. A pak snad přijde čas, kdy objevíme i ulice a města jako kus vesmíru a lidi jako starý a dobrý kousek přírody a začneme je pěstovat s hromadnou chutí a vášnivým nadšením. Staniž se.

ZPOVĚĎ

Tedy ve své skutečné a pravé podstatě se měla věc tak: bál jsem se o svou vegetaci. Měl jsem starost o japonské sasanky a chryzantémy, o růže a o čerstvě vysazenou Abies concolar a o janovce a nový flox, jakož i o všechno další, co roste a kvete v té části vesmíru, kterou nazývám svým vlastnictvím. Ona taková suchá zima bez sněhového krytu, zima s holomrazy, černá zima, jalová zima, nestojí za nic; ona si půda neodpočine a nezahřeje se pod sněhem a nenapojí se vláhou; obnažené klíčky rostlin vymrznou a kořínky se potrhají a pupence se spálí a vůbec nadělá se v přírodě hrozná paseka. Tedy tak je to, a proto každý zahradník praví, že by se mělo nachumelit, a má starosti od listopadu až do března a chodí klepat na barometr, aby přivolal hojné srážky. A když je zima pustá a holá, černá, vyschlá na kost, nanicovatá a sirá, tu člověk zahradník –

To je právě to: tu člověk zahradník se neobrátí vyčítavě k nebi a neřekne: Panebože, kdyby aspoň na mou zahrádku napadl sníh! Aspoň na mé sasanky a růže, a když už na ně, tak taky na puky tulipánů, vždyť je to hned vedle, a na ostatní záhonky konečně taky! Pravím, neučiní tak, aby vyřídil s povětrností svůj osobní účet, nýbrž chodí mezi jiné lidi a štve je proti vládnoucímu počasí, říkaje:

“Bodejť by nebyla chřipka! Vždycky je chřipka, když je suchá zima. Pane, to byste koukal, kdyby napadl sníh, bylo by hned po chřipce; víte, to ty bacily zapadnou sněhem a pojdou, a když se chumelí, vyčistí se vzduch, a máte po nemocech. To je to, mělo by se zachumelit.”

“Nezaměstnanost! Bodejť by nebyla nezaměstnanost! Kdyby napadlo sněhu, musely by se čistit ulice, a bylo by hned práce habaděj. Ale když je taková mizerná zima –”

“A jak k tomu přijdou ty děti? Ani si letos nezasáňkují, ani sněhuláka nepostaví – copak je tohle nějaká hygiena? Ale kdyby napadlo sněhu, to by ty děti jinak vypadaly, jako řípa, jako řimbouch, jako jablíčko.”

“Vůbec, za mého dětství to bylo jinačí: každý rok sněhu po kolena, rampouchy až po zem – kdepak, to byly krásné zimy! To všecko jen jiskřilo samou čistotou a krásou. Pak nemají být lidé smutní a dožraní, když jsou takové černé, mlhavé, špinavé zimy! Jak říkám, je to samá lumpárna –”

“Pořád se říká: věk sportu. Ale aby se nachumelilo, to ne. Aby si tuhle lidé mohli ve Strašnicích pod krematoriem zalyžařit, kdepak! Každý nemůže jet s prkýnky do Švejcar nebo do Jilemnice. Kdyby bylo po mém, tak by napadlo sněhu, aby lidé měli trochu toho sportu, a bylo by všechno v pořádku.”

Tak a podobně jsem horlil i já proti suché a černé zimě: snad proto, že bych se nedovolal soucitu lidí pro své anemónky, anebo proto, že už to je v povaze člověka, přiodít své osobní zájmy a potřeby zájmem veřejným, – zkrátka:

Ruku na srdce (mám povznášející představu, že v tuto chvíli klade padesát tisíc čtenářů ruku na srdce): není-li pak to stejné u přemnoha veřejných, obecných a všelidských otázek? Nevezeme-li pod veřejnou a demokratickou deklarací milované zbožíčko svého zájmu, soukromé bolesti nebo osobního snu? Nejsou-li naše obecné ideály a protesty a programy jenom maskou, kterou sami před sebou skrýváme touhu po nějakém privátním a sobeckém uspokojení?

Snad tedy ano. Budiž tomu tak. A hle, sníh napadl, a já se zpovídám ze svého sobectví; odvrhuji své pokrytectví a odhaluji svou pravou tvář. A zatímco se přiznávám ke svému egoismu, piští a kvičí to venku dětmi na sáňkách, na ulicích řinčí lopaty nezaměstnaných, svět je krásnější a lidé mají veselejší koukej šlapajíce do sněhu. A tak ještě jednou (když už jsme v tom) ruku na srdce: není nakonec i mnoho našich egoismů – vlastně dobrých pro svět? To už není sníh, ale politika a jiné velké sobecké věci. Třeba je jen tak sobecky cítíme; ale snad v nich jde – skoro nevědomky – o to, aby svět byl krásnější a jeho tartas veselejší; a aby klíčky příštích věcí nezašly.

NA SKLONKU ZIMY

Pravda, mezi všemi měsíci se únor netěší zvláštní popularitě; je na to příliš krátký a jaksi zmetkovitý; krčí se stísněn mezi takovými ramenáči, jako je leden a březen, a chtěl by něco odkoukat od toho i onoho, ale kam by se na ně hrabal! Nadělí nám třeba mrazu a metelice, ale už to nemá tu hroznou a velikou zimní majestátnost; jeho mrazy jsou jenom jízlivé, jeho sníh je ucouraný, jeho zmrazky jsou samý rozbitý střep; čím delší světlo se dělá, tím víc je vidět jeho svrasklou a rýmovitou, zlostnou a skvrnitou tvář. Nebo trochu poleví a dělá, jako by málem chystal jaro; zavane jižní nebo západní vítr, půda měkne a všude to zurčí stružkami a pramínky; do toho zasvítí slunce a země se povleče teplotou téměř pleťovou; člověk jistí nosem, je-li to už ten pravý jihnoucí vzduch, ale kdež! Do rána zase země ztuhne, až zvoní pod nohou, a živá vodička oslepne ledovým zákalem; to ještě není časné podjaří, ještě tomu chybí ta boží milost.