Kalendář

Nejhezčí na sněhu je však prostě to, že vrací lidské zemi panenství. Nejoběhanější a nejprotivnější cesta má ve sněhu okamžiky, kdy na ni ještě nevkročila lidská noha a kdy první chodec na ni vstupuje trochu váhavě a zbožně jako plavec na panenskou a novou pevninu.

Možná že sníh je bílý z nějakých fyzikálních nebo chemických důvodů; ale raději bych věřil, že je bílý proto, aby naše severní noci nebyly tak strašně černé. Možná že je bílý jen proto, aby byl zmrzlým světlem nejdelších nocí.

RAMPOUCHY

Tedy jednoho rána jsem se nejdříve podíval do novin, co je nového (a špatného) ve světě, a potom oknem na nebe, abych viděl, co je nového pod sluncem; a při tomto druhém pohledu jsem s úžasem zjistil, že nad oknem mého podkroví visí dvanáct střechýlů ve vyrovnané řadě. Ten největší a nejkrásnější byl na loket dlouhý a silný jako ruka; ty ostatní byly pořád kratší a slabší, snad aby bylo zřejmo, že ani mezi rampouchy není žádné rovnosti. Nemíním tvrdit, že mých dvanáct rampouchů je nějaký neobyčejný a vzácný úkaz; divné na nich bylo vlastně jen to, že jsem zčistajasna pocítil nad nimi ukrutnou radost. A když jsem se divil, proč se tak potěšeně šklebím a mnu si libostí ruce, tak jsem na to přišel: že jako mnoho jiných věcí (jako například sníh, housenky, škeble, králíci a kuličky) jsou i rampouchy nerozlučně spjaty se vzpomínkami na dětství.

Namouvěru, jenom klouček dovede náležitě ocenit předmět tak zajímavý, jako je střechýl; neboť jakmile potká svůj první životní rampouch, objeví s radostným překvapením,

1. že se dá střechýl ulomit, přičemž vydává docela příjemný skleněný zvuk;

2. že se dá cucat; je to sice hrozně studené a křehnou přitom mokré dětské pracky, ale jakožto sezó

3. že se lze do rampouchů na okapu výtečně strefovat sněhovými hroudami, zvláště nejsou-li nablízku žádná okna. Srazit takový důkladný rampouch, který se potom se suchým třeskem roztříští na zemi v křišťálové zlomky, to je nesporně jeden z největších požitků a nejnádhernějších úspěchů života; a kdo nikdy v životě nezasáhl svůj rampouch, neví, co je mládí, zima a krása světa, a hlavně neví, co je správný střechýl.

Ano, to je to: rampouch má příliš mnoho co dělat s dětstvím; to víš, člověče, proto se i teď na něj díváš s okouzlením a usmíváš se nadšeně a máš dojem, že celý ten den je o něco pěknější a veselejší, když je orámován dvanácti ledovými krápníky. A vidíš, mohl bys natáhnout ruku a zkusit, jak se to s příjemným skleněným zvukem ulomí, ale neuděláš to; zdá se ti, že by toho střechýle bylo škoda. Mohl bys kousek ulomit a zacucat si na něm; ale i tento zájem je tě nějak nesmírně vzdálen. Copak už ochabla tvá dětská zvědavost zkusit, k čemu se hodí rampouch a co se vůbec dá dělat s kteroukoli věcí na světě, která tě potká? – Ba ne, snad ani neochabla; ale já se teď dívám na něco, čeho jsem si tehdy nevšímal; například na to, jak střechýle rostou. To se skládá prsten za prstenem; klade se vrstva na vrstvičku, až je z toho takový dlouhatý krápník. To jen tak vypadá, jako by rampouch tekl ze střechy; ve skutečnosti je dílem trpělivého sčítání. Když se člověk pořádně podívá, vidí ty vodorovné články, a vidí i víc, například odkud foukal vítr, když rampouch rostl; neboť to se na opačné straně udělá na střechýlu boulička, jak se tam odvívá mrznoucí krůpěj vody; celý rampouch je těmi římsičkami pravidelně článkován jako stonek přesličky. A než jsem to vše vypozoroval, narostl můj největší střechýl o celý další článek; i mohu nyní říci, že jsem viděl rampouchy růst.

A snad je to stejně s veškerým poznáváním lidským; snad na všech věcech nejdřív člověka zajímalo, dají-li se ulomit nebo cucat nebo použít k čemukoliv jinému; teprve o sta neb tisíce let později ho začalo zajímat, jak ty věci vznikají a jaký zákon se v nich naplňuje. Možná že je lidstvo velmi mladé, pokud zkouší, k čemu se dá věcí nebo hmot užívat, – třeba k jídlu nebo k válčení; až víc dospěje, bude se pomaleji a pozorněji dívat, jak vlastně věci vypadají, jak vznikají a jaké morfologické nebo genetické zákony je ovládají. Až v příliš mnoha věcech jsme dosud asi ve stadiu cucání nebo zvědavého rozbíjení.

MOTÝL V ZIMĚ

Nalezl jsem tě, zelená housenko, v červenci na větévce; krmil jsem tě trnkovými listy, spásala jsi je vážně a horlivě, jako by to byla uložená práce, a se žravostí nesmírnou; konečně byla jsi tlustá a krásná na pohled a žlutá jako broskev. Tehdy jsi se pověsila vláknem na větévku a soustředila ses do sebe; zamyšlená do tuposti, nehybná, ke všemu netečná, měla jsi před sebou jediný úkol. A jednou ráno bylo vše hotovo: na větvičce visela hranatá kukla, podobná rytířskému brnění.

To vše si připomínám, protože jsem docela zapomněl na zelenou kuklu ve vatě uloženou od léta, až teprve včera večer to začalo v krabičce šustit. Vylíhl jsi se, krásný otakárku, pobíhal jsi neklidně a třásl sličnými křídly. Ach, snad bys nechtěl vzlétnouti uprostřed české zimy? Chvěješ se vzrušením, rozpínáš křehká křídla, rozbíháš se, prudce, nedočkavě střihneš křídly, a padáš. Jsi ty to slaboch! Kdybych já měl křídla... Začínáš znovu; vířivě tetelíš perutkami, abys do nich chytil vzduch, rozběhl jsi se po kraji stolu a celý se nadzvedáš na svých kavalírských nožkách; nuže, oblétni aspoň to elektrické slunce, malinký Ikare! Jako suchý list, jako zahozená pápěrka, jako lupínek v bezvětří spadl motýl na zem.

Na prstě sedí mně motýl nově zrozený. Rozpíná tykadla, cvičí je v citlivé hře, seká nožkami, učí se všemu; jeho žlutá a černá křídla víří chvějivě, neúnavně, nadšeně v entuziastickém okamžiku před vzletem. Užuž se tělíčko nadnáší, nohy se stěží drží prstu, nyní se jen pustit a – poletíme? Celá křehká stavba motýlího těla se třese nadšením. Trhnutí křídel, a žlutý lupínek bezvládně letí na zem.

Včera se mi zrodil motýlek a nenaučil se mi lítat. Odřený, se svrasklými křídly sedí tváří k oknu. To světlé čtyřhra

Skutečně, motýlku, není to pravé počasí, ani pro nás ne, víš, pro lidi, kteří jsme ještě jenom veliké a žravé housenky. Snad jsme se zmátli v datu jako ty, že jsme jednoho dne, na prahu české zimy, v tisících a tisících začali najednou vířit křídly svého entuziasmu. Máme totiž taková jakási křídla v sobě – ty, který se latinsky jmenuješ Psýché, tomu rozumíš. Pocítili jsme v sobě křídla a chtěli jsme vzlétnout letem svobody. I my jsme se chvěli nadšením. A spadli jsme tolikrát, že tvé nožičky nestačí, abych ti to na nich vypočítal. Nebylo to pravé počasí, a lítat se může, jen když je krásně.

Ještě okamžik, motýlku, než se položíš na bok. Není to pravé počasí, a lítat není sice těžko, naopak, lítat je to jediné přirozené, ale dělat přemety není lítat; a nemá-li tahle věta souvislý smysl, je to proto, že jsme padli trochu na hlavu. Máme čekat na lepší počasí? Máme se všeho zříci... jako ty? Mnoho housenek se k tomu rozhodlo, ale myslím, že nemají pravdu. Ty jsi sám a nemáš druha ani samičky; ale nás, velikých housenek, je, motýlku, nesmírně mnoho, tak mnoho, že bychom mohli něco pořídit. Nemůžeme ještě lítat, ale můžeme začít dělat lepší počasí. Každá housenka může upříst aspoň jeden sluneční paprsek, a ach, jaké bychom pak měli veliké slunce! A co by pak bylo snazší než rozestřít křídla – –