Kalendář

Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavírá nocí a nepohodou – i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům.

LISTOPAD

Ještě se nemůže říkat, že rok se končí; například venku, na polích a mezích, je ještě převelmi živo; kdekterá kozička a kravka se honem vypásá, než ji zaženou do jejího chléva, aby tam představovala betlémské jesle; ještě pokvétají slzičky Pa

Marná sláva, tmavý je podzim; ale i to je dobře seštymováno. Jinak by nemohly tak pateticky řeřavět poslední barvy podzimu: nach šípků a bohatá červeň bobulí dříšťálových, šarlat višňových korunek, temná žluť modřínů a těžké zlato spadaných listů kaštanových (koukej, mezi nimi to lesklé, brunátně hnědé oko kaštánku, pootevřené v puklé slupce). A nebýt té tmy, nesvítila by nám tak silně ta pravá a nejslavnější barva podzimu: světélko v oknech domova.

Říká se, že se na podzim příroda ukládá k spánku. Je to přibližně pravda, ale ukládá se k němu, jako děláme my; otálí s tím, odstrojuje se s pomalou libostí a ještě se jí chce povídat, co bylo dnes a co bude zítra; a ještě než usne, smísí si vzpomínky uplynulého času s plány budoucích dnů. Ještě nespadalo letošní listí, a už jsou na větvích a proutí tvrdě nalité pupence příštího jara. Tak, a teď se může usnout; neboť i spát se má dopředu.

Čím jsem si ušetřil na konec ten pravý a každoroční objev podzimu. Je to objev vlastního pelíšku. Je to každoroční návrat do postele. Nikdy člověk nespí vděčněji a neprotahuje se v posteli blaženěji než v této době, kdy se krátí dnové. Všechno básníci opěvali, ale nevím, že by některý z nich místo ňader a nebeských úkazů zapěl chválu obyčejného teplého lůžka. I o snech se toho napsalo ažaž, ale kdo popsal hladkou přívětivost podušky a důvěrnou dlaň důlku pod námi proleženého? Připojme tudíž k chvále podzimu tuto chválu lidského pelíšku; ať je laskavý k spícím, něžný ke všem chorým a posilující pro ty unavené; ať najde i zajíc dobrý pekáč, srna suchý důlek a vrabec dobrý úkryt pod okapem střechy, amen.

MIKULÁŠ

Chodí teď, chudák, po pražských ulicích, uskakuje před vozy, kluše mizernou břečkou bláta a razí si biskupskou berlou cestu mezi chodci: má svatou bílou bradu z vaty a mitru a mírňoučké modré oči, na zádech nůši s gramofonem a dělá zkrátka reklamu pro nevímkterou firmu. Tak daleko to došlo se svatým Mikulášem.

Jeho čerti jsou zaměstnáni u firmy Baťa, a ještě jiný konkurenční Mikuláš se produkuje ve výkladní skříni tuším závodu Moravia. Kde jsou andělé, nevím; doufejme, že v nebi, kde lomí rukama a bolestně potřásají křídly; i prší peříčka na zem, a proto se pořád chumelí; ale i ta peříčka jsou jaksi fórová a z nějaké náhražky, a proto hned tají, a z toho je to bláto, kterým cape najatý a zkřehlý Mikuláš s modrýma očima a pocákaným svatým ornátem.

Když jsem byl maličký, chodil ještě pravý Mikuláš, i čert byl pravý, ale anděl nikoliv, to byla jenom Jůla, a od té doby jsem bezpočtukrát zjistil, že vůbec žádný anděl není pravý a že to je nakonec jenom ženská. Mikuláš byl však pravý a zázračný svatý, neboť přinášel s sebou dárky.

Dárky jsou nejzázračnější věc na světě; vlastně je to jediná nesporně zázračná věc na tomto materialistickém světě. Mohu si, ví bůh, sám koupit párek, když už mám na něj tuze velkou chuť; ale kdyby mně někdo na ulici zničehonic daroval horký párek, nevěřil bych svým očím a štípl bych se do ruky a myslel bych, že to byl anděl či kdo. Na darované věci lpí taková podivuhodná mimořádnost; je to, jako by ta věc přišla z nebe. Pranic pohádkového dejme tomu není v tom, že někdo třicet let taškaří nebo šetří, až se dotaškaří nebo došetří blahobytu; ale pohádkové je, když dostane darem pytel dukátů nebo najde jeskyni vykládanou rubíny a zlatem jako Rechnerův krám. Dostat něco darem nebo to nalézt: to je zázračné jádro dobré poloviny všech pohádek u všech národů na světě. Z toho vidíte, že dar je věc řádu pohádkového, kouzelného a prostě zázračného. Darovanému koni nekoukej na zuby, ne proto, že je pravděpodobně dřevěný, nýbrž proto, že je to kůň božský, spadlý z nebe a tajuplný; darovanému koni nekoukej na zuby, nýbrž vem ho kolem krku, polož mu tvář do hřívy a s očima zamhouřenýma sni o divu divoucím, který ti byl nadělen. Koupíš-li si papuče, víš, co si od nich můžeš slibovat; ale dostaneš-li papuče darem, tu je to, pane, jiná: mohou to být sedmimílové papuče, nebo ti mohou přinést štěstí nebo co; zkrátka jsou jaksi jiné než všechny ostatní papuče na světě, tajemnější a prostě zázračné.

A teď už vím, proč nosí dárky Ježíšek nebo svatý Mikuláš: to proto, že žádný opravdový dárek není z tohoto světa, nýbrž přichází z nebe, je kouzelný a nadpřirozený sám od sebe, a proto nemůže být darován lidskou rukou. A proto Ježíšek opravdu je a svatý Mikuláš taky; na mou čest že jsou, a sice bytují nadpřirozeně v těch darovaných věcičkách, a proto když je rozbalíte, zavane z nich na vás taková nebeská a kouzelná vůnička, jež rozjaří vaše srdce. Dárky přicházejí z nebe, byť pozemským prostřednictvím lidského vybírání, smlouvání a placení; tentokrát ovšem platíme obchodníkovi jenom za doručení, jenom za to, že nám tu boží věc zabalil a vydal; ale věc sama, věc určená za dar, není k zaplacení, neboť je původu rajského.

Budiž vám hodně naděleno.

MIKULÁŠ A JINÉ HUMÁNNÍ PODNIKY

Už je tomu pár let, co jsem neviděl Mikuláše, – míním totiž skutečného, svatého a dary dávajícího Mikuláše, a ne takového nějakého reklamního, který doporučuje ve výkladní skříni boty nebo cape v blátě nesa na svém svatém ornátě plakát, že nejlepší vánoční dárky nakoupíte u firmy Max Fischl, levné ceny, též na splátky. Posledního pravého Mikuláše jsem potkal před několika lety na Vinohradech; běžel poklusem přes ulici k nějaké známé rodině, nebyl provázen andělem ani čertem a zřejmě se styděl.

Nemyslete si tedy, že se zabývám jenom literaturou; někdy mě napadají docela praktické věci a různé podniky, do kterých bych se možná pustil, kdybych už neměl své řemeslo. Ať to provede někdo jiný: ať například zařídí Ústřední Kancelář Svatých Mikulášů. Bylo by to docela prosté: ráno by tam hlava rodiny prostě zatelefonovala: “Haló!”

“Haló! Zde Max Fischl, disponent Svatých Mikulášů.”

“Prosím vás, pošlete nám dnes večer v sedm hodin jednoho Mikuláše do bytu!”

“Račte si přát s čertem i s andělem?”

“S andělem rozhodně. Poslyšte, není ten čert příliš strašný? Aby se ho děti nebály.”

“Račte být, prosím, úplně bez starosti. Máme čerty v nejjemnějším provedení, ohromná legrace pro dětičky. Které třídy Mikuláše si račte přát?”

“Jaké třídy?”

“Máme tu, prosím, Mikuláše první třídy, s pravým vousem, pravým nádherným ornátem a stříbrnými zvonky. Anděl má pravá křídla a čert provede tři kotrmelce. Přijedou automobilem. Poplatek sto korun.”