Kalendář

Nebyl jsem to já, neboť od lidí mého povolání se lze nadít ledačehos, co se zdá dětinstvím nebo přepínáním; byl to muž v moci postavený a tvrdý, hladký jako meč i drsný jako kámen; říkám vám, že se z lidského těsta málokdo tak do tuha vypeče. Tedy bylo to před ním, že se na říjnovém palouku zjevilo dvacet, padesát, sto plavých a pokojných laní korunovaných královskými parohy jelenů na stráži; a tu ten muž zatajil dech a skoro se chvěl úžasem nebo úctou a šeptal, že to je něco jako mýtus nebo jako pravěk; takto stál předlouho, a pak odcházel tak tiše, že by v žádné kapli, v žádném božišti tak tiše nenašlapoval; a ještě dobrou hodinu po tomto zjevení mluvil hlasem daleko tišším než kdy jindy. Toto uvádím jako svědectví, že zvěř v říjnu nese na sobě veliké a božské tajemství.

Snad právě proto lovci, když se vracejí z čekané, mluví hlasem nadmíru hlučným a hlaholným, aby ze sebe setřásli toto strašné a mlčelivé kouzlo. “To vám bylo,” křičí z plna hrdla. “Na sto padesát kroků přišel ke mně jelen; hodinu jsem se na něj díval, a nedostal jsem se k ráně. Lidičky, to byl chlapík! A já zas dostal jelena za půl hodiny; sotva jsem byl na místě, už si to nese přes palouk. Dostal ji do komory na sedmdesát kroků; ale je to slabší kus. Mládenci, dnes si dám berdo! Bože, proč jenom jsem nedostal jelena, kterého jsem viděl včera!”

Ano, neboť nejkrásnější jeleni jsou vždycky ti, kteří nepřijdou lovci do rány. Jistě i svatý Hubert viděl svého nejkrásnějšího jelena, jelena s křížem, na sto osmdesát kroků; neboť vězte, že jinak by ho byl určitě položil. I s tím planoucím křížem na čele. A rovnou do komory.

PODZIMNÍ

Jsou ještě dny zlaté a modré; neboť nic na světě není zlatějšího než listopadové slunce. Avšak pravá hodinka listopadová, to není úsvit zastřený mlhou ani zlaté poledne, nýbrž soumrak. Soumrak vonící bramborovou natí, pochladlé šero, které na tebe studeně sáhne, zlodějská tma, ve které se zavrtí vzdálené světlo nějakého lidského okénka. Domů, domů! Jak pěkné jsou stěny, lampa, lenoška a knížka! Teprve v těchto dlouhých hodinách tmy pozoruješ zvláštní slávu a dokonalost lidských příbytků: že září.

Avšak jsou také černé hodinky, jiný z darů podzimku. Ona ta tma přijde tak rychle, že si jí člověk zprvu ani nevšimne; a pak už je v ní uložen jako v nějaké tlumené a husté hmotě, ve které se všechno zpomalí, i sám čas. I počnou lidé žít a mluvit pomaleji; nemyslí na to, aby uhonili nějaký prospěch, provedli nějaký hbitý úskok nebo skočili někomu v týl. Spočívají jako opoutáni a slova, která si povídají, jsou jaksi vnitřnější a měkčí než to, co říkají pod kontrolou světla. Myslím, že radí-li se vrazi nebo zrádcové mezi čtyřmi stěnami, rozsvítí si k tomu. Zvlášť ďábelské úmysly pak vznikají, odeberou-li se lidé ze světla do tmy, aby se v ní ukryli. Avšak tma černé hodinky není jako maska, za kterou se člověk skrývá, nýbrž jako mech, který na něm narůstá. Je to, abych tak řekl, přímo mech věčnosti, neboť věčnost je temná. Proto lidé o černé hodince hovoří o věcech vážných a vnitřních. Myslím, že by například ministerská rada měla občas držet černou hodinku; měla by zasedat v rostoucím šeru, ve kterém by žhnulo jen několik cigár. Jeden ministr po druhém by upadal v tichou zádumčivost. “Mládenci,” ozval by se pan předseda měkce, “mně je vám někdy ouzko z toho politikaření. Víte, kdybychom si nikdy nelhali a vždycky si řekli, co vlastně chceme...” “No ba,” vzdychl by jiný ministr. “Já si tak někdy myslím, že vládnout je zatracená povi

“Tak co,” zeptal by se pan předseda, “mám už rozsvítit?”

“Ještě ne; vždyť se nám tady tak dobře sedí!”

To je pravda, když takový uhelný vůz rachotí po ulici, může se člověk zbláznit. Nic neřinčí a nelomozí tak strašlivě jako uhelné vozy; snad se dělají z nějakých zvučných dřev jako negerské bubny. Polovina městských psychóz pochází jistě z řinčení uhelných vozů. Chodec s vražednou nenávistí měří kočího, který nemá nikterak naspěch, a dvě babky, jež se natřásají nahoře na nákladu uhlí, a hledí uniknout té řinčící potvoře buď napřed, nebo vzadu, nebo za nejbližším rohem, ovšem marně; neboť ať se vrtne kamkoliv, octne se v akčním rádiu jiného uhelného vozu s kočím i babkami.

Tato divoká nenávist však městského člověka rázem opustí, když sám čeká vůz s uhlím na zimu. V tomto případě se mu zdá, že vůz řinčí triumfálně a právem rachotí honose se svou těžkou naložeností; i babky nahoře poskakují jaksi radostně, jako by je ten drtivý lomoz rozjařoval. A pak ti vůz zastaví u vrat, koně dostanou na huby pytlíky s ovsem a kořenitě páchnou, babky slezou a nastaví své nůše vyčalouněné pytlovinou, kočí si mistrně odplivne a nabere uhlí širokou zvonivou lopatou, a už ti rachotí a bubnuje uhlí do sklepa, čpí to uhelným prachem jako v dolech, ale zaplať pánbůh, je toho hromada, s tímhle stačím až do jara, a je to uhlí, panečku, černé a lesklé jako smůla.

Ale až půjdeš zítra po ulici, budeš s vražednou nenávistí měřit řinčící uhelné vozy, budeš před nimi prchat sténaje a klna, že se takový lomoz na ulicích trpí a že by se to mělo nějak zakázat a basta.

PODZIMNÍ DNY

Tedy tohle dovede jenom podzim: aby jeden den byl celý zlatý sluncem a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu; a druhý den aby se urodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána. Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim. Ještě maličko, a bude tu už nové slunce; bude se den za dnem silněji zavrtávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad širou a studenou zemí. Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali i sklidili; ještě dožíváme svůj starý rok.

Ne, to dělá jenom ta tma, že se nám zdá podzimek tak smutný a těžký jako příklop; to dělá ta tma, která se na nás de

A je před námi ještě jedno znamení, jako záložka v rodi

Ať prší, ať prší; ať namoknou oranice a rozblátí se cesty; ať zalézá mráz za nehty a šedivý mráz lehne na trávu: všechno je zkouška a příprava. Ať je to cesta rokem, nebo cesta dějinami: musejí se snést i ty horší a temné dny. Pravdaže jsme zimomřiví po světle; ale ještě nám zbývá lampa domácí; i při ní je vidět daleko dopředu. Rozsviťme všechny své lampy, aby lidé ze tmy našli cestu domů. Přišel čas temnot; nezhášejte žádné ze světel našeho domova. Byl by to hřích.