Krakatit

Neodpovídala; se svraštělým čelem a zuby zaťatými dávala pozor na cestu, pozvedajíc se chvílemi, aby lépe viděla. ”Kam chceš?” zeptala se najednou na rozcestí vysoko nad spícím krajem.

“Do pekla,” zaskřípěl.

Zastavila vůz a obrátila se k němu vážně: “Neříkej to! Copak myslíš, že jsem neměla už stokrát chuť nás oba rozbít na nějaké zdi? Nemysli si, šli bychom oba do pekla. Já teď vím dobře, že je peklo. Kam chceš jet?”

“Chci… být s tebou.”

Zavrtěla hlavou. “To nejde. Nevíš už, co jsi říkal? Jsi zasnouben a… chceš zachránit svět před něčím hrozným. Tak to udělej. Ty musíš mít čisto sám v sobě; jinak… jinak jsi zlý. A já už nemohu…” Hladila rukou volant. “Kam chceš jet? Kde vůbec jsi doma?”

Sevřel ji vší silou v zápěstí. “Za-zabilas Holze! Copak nevíš –”

“Vím,” řekla tiše. “Myslíš, že jsem to necítila? To ve mně tak zachrustěly kosti; a pořád ho vidím před sebou, a já pořád, pořád vozem do něho, a zas mně běží do cesty –” Zachvěla se. “Tak kudy? Vpravo nebo vlevo?”

“Tedy je konec?” ptal se tiše.

Pokývla hlavou. “Tedy je konec.”

Otevřel dvířka, vyskočil z vozu a postavil se před kola. “Jeď,” řekl chraptivě. “Pojedeš přese mne.”

Ujela s vozem dva kroky zpět. “Pojď, musíme dál. Dovezu tě aspoň blíž k hranicím. Kam chceš?”

“Zpátky,” skřípěl zuby, “zpátky s tebou.”

“Se mnou není… ani dopředu, ani zpátky. Copak mi nerozumíš? Musím to udělat, abys viděl, aby bylo jisto, že jsem tě měla ráda. Myslíš, že bych mohla ještě jednou slyšet, cos mi řekl? Zpátky nemůžeš; buď bys musel vydat to… co nechceš a nesmíš, nebo by tě odvezli, a já –” Spustila ruce do klína. “Vidíš, i na to jsem myslela, že bych šla s tebou… dopředu. Dovedla bych to, dovedla bych to jistě; ale – Ty jsi tam někde zasnouben; jdi k ní. Hleď, nikdy mě nenapadlo ptát se tě na to. Když je člověk princezna, myslí si, že je na světě sám. Máš ji rád?”

Pohlédl na ni utrýzněnýma očima; přece jen nedovedl zapřít –

“Tak vidíš,” vydechla. “Ty neumíš ani lhát, ty milý! Ale pochop, když jsem si to pak srovnala v hlavě – Co jsem ti byla? Co jsem to dělala? Myslel jsi na ni, když jsi mne miloval? Jak ses mne musel hrozit! Ne, neříkej nic; neber mi sílu říci ti to poslední.”

Zalomila rukama. “Já tě milovala! Já jsem tě milovala, člověče, že – že jsem mohla cokoliv – a ještě víc – Ale ty, tys o tom pochyboval tak děsně, žes nakonec zlomil i mou víru. Miluju tě? Já nevím. Mohla bych si rýt nožem v prsou, když tě tu vidím, a zemřít bych chtěla a já nevím co, ale miluju tě? Já – já už nevím. A když jsi mne… naposledy… vzal do rukou, cítila jsem… něco nedobrého v sobě… i v tobě. Setři mé polibky; byly… byly… nečisté,” vydechla bezhlase. “Musíme se rozejít.”

Nedívala se na něho, neslyšela, co odpovídá; a hle, nyní se jí chvějí víčka, pod nimi se dělá slza, vyhrkne, kane rychle, zastaví se, a pak ji dohoní druhá. Plakala beze zvuku, s rukama na volantu; a když se chtěl přiblížit, popojela kousek zpět.

“Už nejsi Prokopokopak,” šeptala, “jsi nešťastný, nešťastný člověk. Viď, trháš sebou na řetěze… jako já. Bylo to… nedobré pouto, co nás svázalo; a přece, když to člověk přetrhává, je mu… je mu, jako by celé nitro šlo s sebou, i srdce, i duše… Bude v člověku čisto, když zůstane tak prázdný a pustý?” Slzy jí vyhrkly prudčeji. “Milovala jsem tě, a teď už tě neuvidím. Jdi, jdi mi z cesty, já otočím.”

Nehnul se, jako zkamenělý. Pojela těsně k němu. “Sbohem, Prokope,” řekla tiše, a počala pozpátku sjíždět po silnici. Rozběhl se za ní; tu sjížděla couvajíc vozem rychleji, rychleji, stále rychleji; bylo to, jako by se propadala.

XLVI.

Stanul a naslouchal trna hrůzou, zda nezaslechne praskot vozu roztříštěného někde v zákrutu silnice. Není to výbušné hučení motoru z dálky? Není to děsné a smrtelné ticho konce? Bez sebe uháněl Prokop po silnici za ní. Seběhl serpentinou dolů, k patě svahu; ani památky po voze. Utíkal opět nahoru, pátral po úbočích, slézal drásaje si ruce, kde rozeznával něco temného nebo světlého; bylo to hloží nebo kamení, a tu opět klopýtal a drápal se na silnici a zarýval se očima do tmy, zda… zda není někde hromada trosek, a pod ní…

Byl opět nahoře u rozcestí; právě tady se začala propadat do tmy. Usedl na milník. Ticho, nesmírné ticho. Studené hvězdy popůlnoční, letí teď někde temný meteor vozu? Což se nic neozve, nezavolá pták, neštěkne ve vsi pes, nedá nic znamení života? Vše ustrnulo slavnostním mlčením smrti. A toto je tedy konec, tichý a mrazivý a temný konec všeho; prázdnota vykroužená tmou a tichem; prázdnota stojatá a ledová. Do kterého kouta se mám skrýt, abych jej vyplnil svou bolestí? Kéž byste se zamžily, kéž by byl konec světa! Rozštípne se země, a v rachotu síly promluví Pán: Beru tě zpět, tvore bolestný a slabý; nebylo čisto v tobě, a nedobré síly jsi rozpoutal. Milý, milý, ustelu ti lůžko z nicoty.

Prokop se počal třásti pod trnovou korunou vesmíru. A tedy ničím není utrpení člověka a nemá ceny; je maličké a schoulené, třesoucí se bublinka na dně prázdnoty. Dobře, dobře, pravíš, že svět je nesmírný; ale já kéž zemru!

Na východě pobledla nebesa, chladně prosvitá silnice a bílé kameny; hleď, stopy kol, stopy v mrtvém prachu. Prokop se zvedá ztuhlý a omámený, a dává se na pochod. Tam dolů, směrem k Balttinu.

Putoval bez zastávky. Tady je vesnice, alej jeřabin, můstek přes tichou a temnou řeku; zvedá se mlha a zastře slunce; a opět je šedý a chladný den, červené střechy, červená stáda krav. Jak může být daleko do Balttinu? Šedesát sedmdesát kilometrů. Suché listí, samé suché listí.

Po poledni usedl na hromádku štěrku; nemohl již dále. Jede tudy selský vozík; sedlák zastavil a koukal na zhrouceného člověka. “Nechcete se svézt?” Prokop vděčně přikývl a beze slova usedl k němu. A pak vozík zastavil v městečku. “Tak, tady jsme,” řekl sedlák. “Kam vlastně jdete?” Prokop slezl a putoval dál. Jak může být do Balttinu daleko?

Začíná pršet; ale Prokop již nemůže dál a usedá na pažení mostu; dole se vzteká a pění studený potok. Z protější strany letí auto, zpomalí na mostě a zastaví; z něho vyskočí pán v kozím kožiše a míří k Prokopovi. “Kde se tu berete?” Je to pan ďHémon, na tatarských očích má automobilové brýle, vypadá jako obrovský huňatý brouk. “Jedu z Balttinu, hledají vás.”

“Jak je daleko do Balttinu?” šeptá Prokop.

“Čtyřicet kilometrů. Co tam chcete? Vydali na vás zatykač. Pojďte, odvezu vás.”

Prokop zavrtěl hlavou.

“Princezna odjela,” povídá pan ďHémon tiše. “Dnes ráno, s oncle Rohnem. Především, aby se zapomněla… jistá… nepříjemná věc s přejetým člověkem –”

“Je mrtev?” vydechl Prokop.

“Dosud ne. A za druhé je princezna, jak snad víte, vážně tuberkulózní. Odvážejí ji někam do Itálie.”

“Kam?”

“To nevím. Nikdo to neví.”

Prokop vstal a zavrávoral. “Tak tedy – tak tedy –”

“Pojedete se mnou?”

“Ne-nevím. Kam?”

“Kam chcete.”

“Já – já bych chtěl – do Itálie.”

“Pojďte.” Pan ďHémon pomohl Prokopovi do vozu, hodil na něho kožišinu a zabouchl dvířka. Vůz se rozjel.

A zas se rozvíjí krajina, ale divně, jakoby ve snu a pozpátku: městečko, topolová alej, štěrk, můstek, korálové jeřabiny, vesnice. Vůz supaje stoupá serpentinami do svahu, a zde je rozcestí, kde se rozloučili. Prokop se zvedá a chce vyskočit z vozu; ale pan ďHémon jej strhl zpět, přišlápl pedál a zasunul na čtvrtou. Prokop zavřel oči; nyní již nejedou po cestě, ale vznesli se do vzduchu a letí; vítr ho pere do tváří, cítí mokré, hadrovité údery mračen, výbuchy motoru splývají v táhlý a hluboký řev, dole se asi prohýbá země, ale Prokop se bojí otevřít oči, aby zas neviděl letící aleje. Rychleji! zalknout se! ještě rychleji! Obruč hrůzy a závrati mu stahuje prsa, nedýchá už a jektá rozkoší šíleného řícení prostorem. Vůz klouže nahoru a dolů, někde pod nohama se ozve křik lidí a zavytí psa, někdy se točí ležíce skoro na boku, jako by jimi zakroužila smršť; a zas, zase rovný let, čirá rychlost, strašné a lomozné tetelení drnčící tětivy dálek.