Krakatit

“Dám, dám Krakatit,” slyšel trna svůj vlastní hlas. “Dddám, slyšíš? Všecko dám! Válku, novou válku, nové milióny mrtvých. Mně – mně – mně je vše jedno. Chceš? Řekni jen slovo – Říkám ti přece, že dám Krakatit! Přísahám, já – já ti pří-sss – Miluju tě, slyšíš? Ať – ať – ať už se děje co chce! A – a – kdyby měl zajít celý svět – Já tě miluju!”

“Pusť,” zakvílela lomcujíc sebou.

“Nemohu,” sténal ponořen tváří v její vlasy. “Jsem nejbídnější člověk. Zra-zradil jsem celý svět, celý lidský svět. Naplij mně do tváře, ale ne-vy-háněj mne! Proč tě nemohu pustit? Dám Krakatit, slyšíš? přísahal jsem to; ale teď, teď mne nech zapomenout! Kde – kde – kde máš ústa? Jsem podlec, ale lllíbej mne! Jsem ztra-ztra–”

Zakolísal, jako by měl padnout; nyní se mu mohla vymknout, tápal rukama do prázdna; tu zvrátila hlavu, přehodila vlasy nazad a nastavila mu rty. Vzal ji do rukou, ztuhlou a pasívní; líbal její sevřená ústa, palčivé líce, krk, oči; vzlykal chraptivě, nebránila se, nechala se přímo nést. Zděsil se její nehybné trpnosti a pustil ji couvaje. Zapotácela se, přejela si dlaní čelo, usmála se uboze – byl to strašlivě žalný pokus o úsměv – a vzala ho kolem krku.

XLV.

Bděli přimknuti k sobě a s očima vytřeštěnýma do polotmy. Cítil její srdce horečně bíti; nepromluvila slova za ty hodiny, líbala ho nenasytně a opět se odtrhla, kladla šáteček mezi své a jeho rty, jako by se bála na něho dechnout; i nyní odvrací tvář a zírá horečně do tmy –

Posadil se objímaje si kolena. Ano, ztracen; chycen na vějičku, spoután, upadl v ruce Filištínů. A nyní se děj, co se díti musí. Vydáš zbraň v ruce těch, kdo jí užijí. Tisíce tisíců zahynou. Tak tedy pohleď, není-li to před tebou nesmírné pole trosek? Toto byl kostel a toto dům; toto byl člověk. Strašná je síla a všechno zlé je z ní. Buď zlořečena síla, duše zlá a nevykoupená. Jako Krakatit, jako já, jako já sám.

Tvořivá, pilná slabosti lidská, z tebe je všechno dobré a poctivé dílo; tvá práce je vázat a spojovat, slučovat části a udržovat, co je spojeno. Ať je prokleta ruka, která rozpoutá sílu! Ať je zlořečen, kdo poruší svazky živlů! Všecko lidské je jenom lodička na oceánu sil; a ty, ty rozpoutáš bouři, jaké dosud nebylo –

Ano, já rozpoutám bouři, jaké dosud nebylo; vydám Krakatit, živel rozvázaný, a roztříští se lodička lidstva. Tisíce tisíců zahynou. Budou vyhlazeny národy a smetena města; nebude mezí tomu, kdo má v ruce zbraň a zkázu v srdci. Ty jsi to učinil. Strašná je vášeň, Krakatit lidských srdcí; a všechno zlé je z ní.

Pohlédl na princeznu – bez nenávisti, rván neklidnou láskou a soucitem. Nač nyní myslí, ztuhlá a vyjevená? Sklonil se a políbil ji na rameno. Za tohle tedy vydám Krakatit; vydám jej a odejdu odtud, abych už neviděl hrůzu a hanbu své porážky. Zaplatím strašlivou cenu za svou lásku, a odejdu –

Bezmocně sebou trhl: Cožpak mě nechají odejít? Co by jim byl platen Krakatit, pokud jej mohu vyzradit jiným? Aá, proto mne chtějí navěky svázat! Aá, proto jim musím vydat duši i tělo! Tady, tady zůstaneš, spoután vášní, a věčně se budeš hroziti této ženy; budeš sebou zmítat v zlořečené lásce, a vymýšlet budeš pekelné zbraně… a sloužit jim budeš…

Obrátila se k němu bezdechým pohledem. Seděl bez hnutí a po hrubé, těžkotvaré líci mu stékaly slzy. Zvedla se na lokty a pohlížela na něho utkvělýma, bolestně zkoumavýma očima; nevěděl o tom, přivíral oči a trnul v tuposti porážky. Tu vstala tichounce, rozsvítila u toaletního stolku a počala se strojit.

Vytrhl se teprve cvaknutím odloženého hřebene. Pohlížel na ni s údivem, jak oběma rukama zvedá a stáčí rozhozenou kštici. “Zítra… zítra to odevzdám,” šeptal. Neodpověděla, měla vlásničky mezi rty a rychle svíjela vlasy v tuhou přilbu. Sledoval každé její hnutí; spěchala zimničně, opět se zarážela a hleděla k zemi, pak zase přikývla hlavou a strojila se tím rychleji. Nyní se zvedá, pohlíží na sebe zblízka, pozorně do zrcadla, přejede tvář pudrem: jako by tu nikdo nebyl. Odchází do vedlejšího pokoje a vrací se oblékajíc si přes hlavu sukni. Opět usedá a přemýšlí komihajíc trupem; pak přikývne hlavou a zajde do vedlejší garderoby.

Vstal a šel potichu k jejímu toaletnímu stolku. Bože, co je tu věcí divných a něžných! Flakónky, tyčinky, pouzdra, krémy, hračiček bezpočtu; to tedy je řemeslo žen; oči, úsměv, vůně, vůně ostrá a lichotná – Pahýly jeho prstů se třásly na těch křehkých a tajemných věcičkách, podrážděny, jako by se dotýkaly něčeho zakázaného.

Vstoupila do dveří v koženém kabátci a kožené přilbě na hlavě a oblékala veliké rukavice. “Připrav se,” řekla bezbarvě, “pojedeme.”

“Kam?”

“Kam chceš. Připrav si, co potřebuješ, ale pospěš, pospěš!”

“Co to znamená?”

“Neptej se dlouho. Tady už zůstat nemůžeš, víš? Oni tě jen tak nepustí. Pojedeš?”

“Na… na jak dlouho?”

“Navždycky.”

Srdce mu zabouchalo. “Ne – ne – já nepojedu!”

Přistoupila k němu a políbila ho na tvář. “Musíš,” řekla tiše. “Já ti to povím, až budeme venku. Přijď před zámek, ale brzo, dokud je tma. Jdi, jdi teď!”

Jako ve snách šel do svého pokoje; shrábl své papíry, své drahoce

“Jsou,” bručel rozespalý šofér zavíraje kapot vozu.

Nějaký stín obcházel zpovzdálí automobil a stanul ve tmě.

Prokop přistoupil k otevřeným dvířkám vozu. “Princezno,” mručel, “já… jsem se rozhodl, že… vydám vše… a… zůstanu.”

Neposlouchala ho; nakloněna kupředu zírala upřeně na místo, kde onen stín splynul s tmou. “Rychle,” vydechla najednou, chopila Prokopa za ruku a vtáhla ho do vozu vedle sebe; a již se jediným pohybem páky auto rozjelo. V tu chvíli se rozsvítilo v zámku nějaké okno, a onen stín se vyřítil ze tmy. “Stát,” křikl a vrhl se před vůz; byl to Holz.

“Z cesty,” vykřikla princezna, zavřela oči a zapnula na plnou rychlost. Prokop zvedl ruce zděšením; tu již zařičel nelidský řev, kolo se přehouplo přes něco měkkého, Prokop chtěl vyskočit, ale vtom sebou auto smýklo stranou v ohybu vrat, až se dvířka sama zabouchla, a šíleně letělo do tmy. S hrůzou se otočil k princezně; stěží ji rozeznal v kožené přilbě, skloněnou tváří až nad volant. “Co jste to udělala?” vyrazil.

“Buď tiše,” sykla ostře a stále se tak nakláněla vpřed. Rozeznal v dálce tři postavy na bledé silnici; zpomalila a zastavila těsně u nich. Byla to vojenská hlídka. “Proč nemáte rozsvíceno?” huboval jeden voják. “Kdo je?”

“Princezna.”

Vojáci zvedli ruce k čepicím a ustoupili. “Heslo?”

“Krakatit.”

“Račte rozsvítit. Koho račte mít s sebou? Prosím, povolení.”

“Hned,” řekla princezna klidně a zasunula na prvou. Auto vyrazilo přímo skokem; vojáci stěží uskočili. “Nestřílet,” křikl jeden, a vůz letěl do tmy. Na zatáčce rychle zahnula a jela skoro zpátečním směrem. Zastavila hladce před šraňky zavírajícími silnici. Dva vojáci se blížili k vozu.

“Kdo má službu?” ptala se suše.

“Poručík Rohlauf,” hlásil voják.

“Zavolat!”

Poručík Rohlauf vyběhl ze strážnice zapínaje se.

“Dobrý večer, Rohlaufe,” řekla přívětivě. “Jak se máte? Prosím, nechte mi otevřít.”

Stál tu uctivě, ale nedůvěřivě měřil Prokopa: “Velmi rád, ale… má pán povolení?”

Princezna se zasmála. “To je jen sázka, Rohlaufe. Za pětatřicet minut na Brogel a zpátky. Nevěříte? Přece mi nezkazíte sázku.” Podala mu z vozu ruku, strhnuvši rychle rukavici. “Na shledanou, ano? Ukažte se zas někdy.” Srazil paty a políbil jí ruku hluboce se klaně; vojáci otvírali šraňky a vůz se rozjel. “Na shledanou!” volala nazpět.

Řítili se nekonečnou alejí silnice. Tu a tam mihlo se lidské světélko, ve vsi zaplakalo dítě, pes za plotem běsnil za temným letícím vozem. “Co jste učinila,” křičel Prokop. “Víte, že Holz má pět dětí a sestru mrzáčka? Jeho život… je desetkrát víc než můj i váš! Co jsi učinila?”