Krakatit

“Počkej,” křikl Prokop, vyvinul se jí a velkými kroky měřil pokoj; náhlá naděje ho zrovna oslňovala. “Věříš ve mne? Věříš, že něco dovedu? Umím strašlivě pracovat. Nikdy jsem nemyslel na slávu; ale kdybys chtěla… Pracoval bych ze všech sil! Víš, že… Darwina nesli k hrobu vévodové? Kdybys chtěla, udělal bych… udělal bych ohromné věci. Umím pracovat – Mohu změnit povrch země. Nech mi deset let, a uvidíš, uvidíš –”

Zdálo se, že ho ani neposlouchá. “Kdybys byl kníže, stačilo by ti, abych se na tebe podívala, abych ti ruku podala, a věděl bys, věřil bys, nemusel pochybovat – Nemuselo by se ti dokazovat… tak hrozně jako já, víš? Deset let! Dovedl bys mně věřit deset dní? Kdežpak deset dní! Za deset minut ti bude to všecko málo; za deset minut se budeš mračit, ty milý, a vztekat se, že princezna tě už nechce… protože to je princezna a ty nejsi kníže, viď? A tož dokazuj, ty ztřeštěná, ubohá, přesvědči ho, můžeš-li; žádný tvůj důkaz není dost veliký, žádné ponížení dost nelidské – Běhej za ním, nabízej se, dělej víc než každá jiná holka, já nevím co, já nevím už co! Co si mám s tebou počít?” Přistoupila k němu a nabídla mu rty. “Tak co, budeš mi věřit deset let?”

Popadl ji drsně vzlykaje. “Už je to tak,” šeptala a hladila mu vlasy. “Také sebou trháš na řetěze, viď? A přece bych neměnila… neměnila s tím, jaká jsem byla. Milý, milý, já vím, že ty mne opustíš.” Zlomila se mu v rukou; zvedl ji a rozrýval násilnými polibky její semknutá ústa.

Odpočívala s očima zavřenýma, sotva dýchajíc; a Prokop, nakloněn nad ní, se srdcem stísněným zkoumal nevyzpytatelný mír té palčivé, napjaté tváře. Vytrhla se mu jako ze sna. “Co tu všechno máš v těch lahvích? Je to jedovaté?” Prohlížela jeho regály a nástroje. “Dej mi nějaký jed.”

“Proč?”

“Kdyby mne odtud chtěli odvézt.”

Znepokojil se její vážnou lící, a aby ji podvedl, odměřoval do malé dózičky plavenou křídu; než vtom již padla sama na krystalinický arzenik. “Neber to,” křikl, ale už s tím byla v kabelce.

“Tak ty můžeš být slavný,” vydechla. “Vidíš, na to jsem ani nemyslela. Povídáš, že Darwina nesli vévodové? Kteří to byli?”

“Nu, na tom snad nezáleží.”

Políbila ho na tvář. “Ty jsi milý! Jakpak by na tom nezáleželo?”

“Tak tedy… vévoda z Argyllu a… a vévoda z Devonshiru,” bručel.

“Skutečně!” Přemýšlela o tom, až vraštila čelo. “To bych nikdy neřekla, že učenci jsou tak… A tys mi to řekl jen tak vedle, jdi!” Sáhla mu na prsa a ramena, jako by byl novou věcí. “A ty, ty bys také mohl –? Jistě?”

“Nu, počkej na můj pohřeb.”

“Ach, kdyby to bylo hodně brzo,” děla roztržitě a s naivní krutostí. “Ty bys byl hrozně krásný, kdybys byl slavný. Víš, co se mi na tobě nejvíc líbí?”

“Nevím.”

“Já také ne,” řekla zamyšleně a vracela se k němu s polibkem. “Teď už to nevím. Teď, kdybys byl kdo chtěl a jaký chtěl –” Udělala bezmocný pohyb rameny. “To je prostě provždycky, víš?”

Prokop žasl nad touto monogamní přísností. Stála před ním, až po oči zahalená v modré lišce, a dívala se na něho třpytivýma, měkkýma očima v hodince soumraku. “Oh,” vzdychla náhle a svezla se na kraj židle, “třesou se mi nohy.” Hladila a třela je s naivní nestoudností. “Jak budu potom jezdit? Přijď, milý, přijď se mi dnes ukázat. Mon oncle Charles tu dnes není, a i kdyby – Mně už je to jedno.” Vstala a políbila ho. “Sbohem.”

Ve dveřích stanula, zaváhala a vrátila se k němu. “Zab mne, prosím tě,” děla s rukama svislýma, “zab mne!”

Přitáhl ji dlaněmi: “Proč?”

“Abych nemusela odtud… a abych už nikdy, nikdy už nemusela sem.”

Zašeptal jí do ucha: “… Zítra?”

Pohlédla na něho, a sklonila trpně hlavu; bylo to… přece jen přitakání.

Vyšel až dlouho po ní do vlčího soumraku. Někdo se sto kroků dále zvedl se země a čistil si rukávem šaty. Mlčelivý pan Holz.

XXXIV.

Když přišel po večeři, nevěřící už a celý ve střehu, stěží ji poznal, jak byla krásná. Cítila jeho užaslý a žárlivý pohled, pohled, který ji obléval od hlavy k patě; i zazářila a oddávala se mu očima tak bez ohledu k ostatním, že trnul. Byl tam nějaký nový host, ďHémon se jmenoval, diplomat či co: člověk mongolského typu s fialovými pysky a krátkými černými vousy kolem. Tenhle pán tedy byl patrně znalý fyzikální chemie; Becquerel, Planck, Niels Bohr, Millikan a taková jména mu jen lítala od huby; znal Prokopa z literatury a ohromně se interesoval o jeho práci. Prokop se dal strhnout, rozpovídal se, zapomněl na okamžik dívat se na princeznu; za to utržil pod stolem takové kopnutí do bérce, že sykl a byl by jí to málem vrátil; nádavkem dostal planoucí pohled žárlivosti. V té chvíli musel zodpovědět hloupou otázku prince Suwalského, co je to vlastně ta energie, o které tu pořád povídají; i popadl cukřenku, vrhl na princeznu pohled tak rozhořčený, jako by jí to chtěl hodit na hlavu, a vysvětloval, kdyby se podařilo naráz vyvinout a vybít všecku energii obsaženou v tomhle, že by to vyhodilo do povětří Montblank i s Chamonix; ale to že se nepodaří.

“Vy to uděláte,” prohlásil ďHémon určitě a vážně.

Princezna se celým tělem naklonila přes stůl: “Co jste to řekl?”

“Že on to udělá,” opakoval pan ďHémon s naprostou jistotou.

“Tak vidíš,” řekla princezna docela nahlas, a vítězně si sedla. Prokop zrudl a netroufal si na ni pohlédnout.

“A když to udělá,” ptala se dychtivě, “bude hrozně slavný? Jako Darwin?”

“Když to udělá,” děl pan ďHémon bez váhání, “budou si králové pokládat za čest nést cíp jeho pohřební pokrývky. Budou-li ještě nějací králové.”

“Nesmysl,” bručel Prokop, ale princezna zaplála nevýslovným štěstím. Za nic na světě by na ni nepohlédl; brumlal celý rudý a v rozpacích drtil mezi prsty kostky cukru. Konečně se odvážil zvednout oči; dívala se na něj přímo a plně, se strašlivou láskou. “Máš?” hodila mu polohlasně přes stůl. Rozuměl předobře: máš mne rád? – ale dělal, jako by neslyšel, a začal se honem dívat na ubrus. Proboha, to děvče šílí, nebo chce naschvál –”Máš?” doletělo přes stůl hlasitěji a naléhavěji. Kývl rychle a podíval se na ni očima opilýma radostí. Naštěstí v obecném hovoru to všichni přeslechli; jenom pan ďHémon měl výraz příliš diskrétní a nepřítomný.

Hovor se stočil sem tam, a najednou pan ďHémon, člověk patrně znalý všeho, vykládal von Graunovi jeho rodokmen do třináctého století. Princezna se do toho vmísila s nesmírným zájmem; a tu nový host vypočítával její předky, jako když bičem mrská. “Dost,” zvolala princezna, když došel k roku 1007, kdy prvý Hagen založil pečorský baronát v Estonsku, kohosi tam zavraždiv; neboť dále se genealogové ovšem nedostali. Ale pan ďHémon pokračoval: tento Hagen čili Agn Jednoruký byl dokázatelně tatarský kníže, zajatý při nájezdu na Kamskou oblast; perská historie ví o chánu Aganovi, který byl syn Giw-khana, krále Turkmenů, Uzbeků, Sartů a Kirgizů, který byl syn Weiwuše, který byl syn Litaj-khana Dobyvatele. Tento “císař” Li-Taj je dokázán v čínských pramenech jako vládce Turkmenska, Dzungarska, Altaje a západního Tibetu až po Kašgar, jejž spálil povraždiv na padesát tisíc lidí, mezi nimi čínského vladaře, kterému dal utahovat namočený provaz kolem hlavy tak dlouho, až praskla jako ořech. O dalších předcích Litajových není nic známo, pokud snad nebudou přístupny archívy ve Lhase. Jeho syn Weiwuš, i na mongolské pojmy trochu divoký, byl v Kara Butaku umlácen stanovými tyčemi. Jeho syn Giw-khan vyplenil Chivu a řádil až po Itil čili Astrachan, kde se proslavil tím, že dal dvěma tisícům lidí vyloupat oči, uvázal je na provaz a vyhnal do kubánských stepí. Agan-khan pokračoval v jeho stopách čině nájezdy až po Bolgar neboli dnešní Simbirsk, kde někde byl zajat, uťata mu pravá ruka a držán jako rukojmí až do té doby, kdy se mu povedlo utéci k Baltu mezi tamní čudské Livy. Tam byl pokřtěn od německého biskupa Gotilly nebo Gutilly a nejspíš z náboženského roznícení zapíchl ve Verro na hřbitově šestnáctiletého dědice pečorského, načež si vzal jeho sestru za ženu; dokázanou bigamií pak zaokrouhlil své panství až po jezero Pejpus. Viz o tom letopisy Nikiforovy, kde již je nazýván “knjaz Agen”, kdežto öselský zápis jej tituluje “rex Aagen”. Jeho potomci, dokončil pan ďHémon tiše, byli vypuzeni, ale nikoliv sesazeni; načež vstal, uklonil se a zůstal stát.