Krakatit

Usedl na chvíli a divil se: jak už je to vše daleko. Bylo ticho, odpolední ticho v zámku; zdalipak se tu něco změnilo? Slyšel tlumené kroky na chodbě, snad je to Paul; i vyšel ven. Byla to princezna.

Překvapení a skoro hrůza ji vrhly ke stěně; teď tu stojí zsinalá, oči takhle široké, a rty se jí křiví jako v bolesti, až je vidět korálové maso jejích dásní. Co hledá v hostinském křídle? Jde asi k Suwalskému, napadlo Prokopa zčistajasna, a něco se v něm utrhlo; udělal krok, jako by se na ni chtěl vrhnout, ale vydal jen hrdelní zařičení a ubíhal ven. Byly to ruce, co se za ním vztáhlo? Nesmíš se ohlédnout! A pryč, pryč odtud!

Až daleko za zámkem, na úhorové půdě střelnice, zaryl Prokop tvář do hlíny a kamení. Neboť jediné jest horší než bolest ponížení: muka nenávisti.

Deset kroků stranou seděl vážný a soustředěný pan Holz.

Noc, která nastala, byla dusná a tíživá, neobyčejně černá; chýlilo se k bouři. V takové chvíli jsou lidé divně podrážděni a nemají se nijak rozhodovat o svém osudu; neboť nedobrý je to čas.

K jedenácté vyrazil Prokop ze dveří laboratoře a omráčil židlí dřímajícího pana Holze natolik, že mu unikl a zmizel v noční tmě. Chvíli nato padly dva výstřely u závodního nádraží. Nízko na horizontě se ošklivě blýskalo; pak bylo tím černěji. Ale z vysoké hráze u vchodu vyletěl ostrý pruh siného světla a posunoval se kolem nádraží; zachycoval vagóny, rampy, hromady uhlí, a nyní popadl černou postavu, která uhání, kličkuje, padá k zemi a opět mizí ve stínu. Nyní utíká mezi baráky k parku; několik postav se vrhá za ní. Reflektor se otáčí k zámku; opět dva poplašné výstřely, a běžící postava se zarývá do houští.

Krátce nato zadrnčelo okno ložnice princezniny; princezna vyskočila a otevřela, a tu vletěl dovnitř zmuchlaný list papíru zatížený kamínkem. Na jedné straně bylo něco naprosto nečitelně naškrabáno přelomenou tužkou; na druhé straně byly hustě a drobně psané výpočty. Princezna na sebe házela šaty, ale tu již padl výstřel za rybníkem; podle zvuku to bylo naostro. Ztuhlými prsty princezna zadrhovala háčky šatů, zatímco komorná, potřeštěná koza, se třásla pod peřinou strachy ze střílení. Ale než mohla princezna vyjít, viděla oknem, jak dva vojáci vlekou někoho černého; burácel jako lev a hleděl je setřást; nebyl tedy raněn.

Jen na obzoru se blýská širokými žlutými plameny; ale ulevující bouře se ještě nespustila.

Vystřízlivělý Prokop se vrhl střemhlav do laboratorní práce, nebo aspoň se k tomu nutil. Před chvílí odešel od něho Carson; byl studeně popuzen a prohlásil zřetelně, že podle všeho bude pan Prokop co nejdříve transferován jinam, na místo bezpečnější; když prý to nejde po dobrém, tedy to půjde po zlém. Nu, vše jedno; na ničem už nezáleží. Zkumavka praskla Prokopovi v prstech.

V předsíni odpočívá pan Holz s hlavou ofáčovanou. Prokop mu strkal pár tisíc bolestného, nevzal je. Ach co, ať dělá, co chce. Být transferován jinam – Staniž se. Zlořečené zkumavky! praská jedna po druhé –

V předsíni šramot, jako když někdo vyletí z dřímoty. Zas asi návštěva, Krafft či kdo; Prokop se ani neobrátil od kahanu, když zaskřípěly dveře. “Milý, milý,” zašeptalo to ode dveří. Prokop zavrávoral, zachytil se stolu a otočil se jako v snách. Princezna stála opřena o veřeje, bledá, s očima temně utkvělýma, a tiskla pěstě k prsoum, snad aby přemohla tlučení srdce.

Šel k ní chvěje se na celém těle, a dotkl se prsty jejích lící a ramen, jako by nemohl uvěřit, že je to ona. Položila mu studené, třesoucí se prsty na ústa. Tu vytrhl dveře a nahlédl do předsíně. Pan Holz zmizel.

XXXIII.

Seděla na kavalci jako ztuhlá, s koleny až pod bradou, změtené vlasy proudem vrženy přes tvář a ruce stočeny kolem šíje jako v křeči. Hroze se toho, co učinil, páčil jí hlavu nazad, líbal kolena, ruce, vlasy, smýkal se po zemi, drtil prosby a laskání; neviděla a neslyšela. Zdálo se mu, že se otřásá odporem při každém jeho doteku; vlasy se mu lepily k čelu potem úzkosti, i běžel k hydrantu a pustil si na hlavu proud studené vody.

Potichu vyskočila a přiblížila se k zrcadlu. Šel k ní po špičkách chtěje ji překvapit; ale tu viděl v zrcadle, jak měří sebe samu s výrazem tak divoké, hrůzné, zoufalé ošklivosti, že ustrnul. Zahlédla ho za sebou a vrhla se k němu. “Nejsem ošklivá? Nehnusím se ti? Co jsem udělala, co jsem udělala!” Přilnula lící k jeho prsoum, jako by se chtěla ukrýt. “Jsem hloupá, viď? Já vím… já vím, že jsi zklamán. Ale nesmíš mnou pohrdat, víš?” Zarývala se do něho tváří jako kající děvčátko. “Že, již neutečeš? Já udělám všechno, nauč mne všemu, co chceš, víš? jako bych byla tvá žena. Milý, milý, nenechávej mne teď myslet; budu zas protivná, když budu myslet, budu jako zkamenělá; nemáš ponětí, nač myslím. Ne, nenech mne teď –” Zaryla rozechvělé prsty do jeho šíje; zvedl jí hlavu a líbal ji mumlaje nadšením vše možné. Zrůžověla nyní a zkrásněla. “Nejsem ošklivá?” šeptala mezi polibky šťastná a omámená. “Chtěla bych být krásná jen pro tebe. Víš, proč jsem přišla? Čekala jsem, že mne zabiješ.”

“A kdybys ty,” šeptal Prokop kolébaje ji v náruči, “kdybys tušila to… to, co se stalo, byla bys přišla?”

Princezna kývla hlavou. “Jsem hrozná, viď? Co si tak o mně myslíš! Ale já tě nenechám myslet.” Prudce ji sevřel a zvedl. “Ne, ne,” prosila a bránila se mu; ale pak spočívala s očima vlaze tonoucíma a sladkými prsty se probírala v čupřině jeho těžké lbi. “Milý, milý,” dýchala mu vlhce do tváře, “jak jsi mne trápil ty poslední dny! Máš mne –?” Slovo “rád” neřekla. Horlivě přisvědčil: “A ty?”

“Mám. Už bys to mohl vědět. Víš, jaký jsi? Jsi nejkrásnější nosatý a šeredný člověk. Máš krvavé oči jako bernardýn. To je od práce? Snad bys nebyl tak milý, kdybys byl kníže. Ach, pusť už!”

Vyvinula se mu a šla se k zrcadlu česat. Dívala se tam zkoumavě a pak provedla před zrcadlem hlubokou dvorskou poklonu. “To je princezna,” řekla ukazujíc na svůj obraz, “a tohle,” dodala bezbarvě a obrátila prst k svým prsoum, “je jen tvá holka. Tak vidíš. Snad sis nemyslel, že máš princeznu?”

Prokop sebou trhl jako udeřen. “Co to znamená?” vyhrkl a uhodil pěstí do stolu, až zařinčelo rozbité sklo.

“To si musíš vybrat, buď princeznu, nebo holku. Princeznu ty nemůžeš mít; můžeš ji zbožňovat zdálky, ale ruky jí nepolíbíš; a nebudeš se ptát jejích očí, má-li tě ráda. Princezna nesmí; má za sebou tisíc let čisté krve. Nevíš, že jsme bývali suverény? Ach, ty nevíš nic; ale musíš vědět aspoň to, že princezna je na skleněné hoře; tam se nedostaneš. Ale obyčejnou ženskou, tuhle ordinární hnědou holku můžeš mít; sáhni, je tvá, jako nějaká věc. Nu, tak si vyber, co z toho dvojího chceš.”

Prokopa z ní zrovna mrazilo. “Princeznu,” vypravil těžce ze sebe.

Přistoupila k němu a vážně ho políbila na tvář. “Jsi můj, viď? Ty milý! Tak vidíš, máš princeznu. Tedy přece jsi pyšný na to, že to je princezna? Vidíš, jak strašnou věc musí princezna udělat, aby se někdo pár dní nadýmal! Pár dní, pár týdnů; princezna ani nemůže žádat, aby to bylo navždycky. Já vím, já to vím: od první chvíle, co jsi mne viděl, jsi chtěl princeznu; ze vzteku, z mužského velikášství nebo proč, viď? Proto jsi mne tak nenáviděl, že jsi mne chtěl; a já jsem ti naběhla. Myslíš, že mne to mrzí? Naopak, já jsem na to pyšná, že jsem to provedla. Je to veliký kousek, že? tak se horempádem zahodit; být princezna, být pa

Prokop se děsil jejích řečí. “Mlč,” prosil a vzal ji do chvějících se rukou. “Nejsem-li vám… roven… rodem…”

“Jak jsi to řekl? Roven? Copak si myslíš, kdybys byl kníže, že bych k tobě přišla? Oh, kdybys chtěl, abych s tebou jednala jako se sobě rovným, nemohla bych… být u tebe… takhle,” vykřikla rozpínajíc nahé paže. “To je ten hrozný rozdíl, chápeš to?”

Prokopovi klesly ruce. “Tohle jste neměla říkat,” zaskřípěl couvaje.

Vrhla se mu kolem krku. “Milý, milý, nenechávej mne mluvit! Copak ti něco vyčítám? Přišla jsem… sama… protožes chtěl utéci nebo se dát zabít, já nevím; to by přec každé děvče… Myslíš, že jsem to neměla udělat? Řekni! Udělala jsem špatně? – – Vidíš,” zašeptala trnouc, “vidíš, ty to také nevíš!”