Krakatit

Cestou do zámku potkal princeznu na koni s celou kavalkádou důstojníků. Uhnul na postra

Prokop couval před tančícím Whirlwindem. Jakživ neseděl na koni, ale nepřiznal by se k tomu za nic na světě. “Děkuji,” řekl, “není třeba… oslazovat… mé vězení.”

Princezna se zakabonila; bylo ovšem nemístné mluvit právě s ní o této stránce věci; avšak přemohla se a děla, hladce shrnujíc výtku i pozvání: “Nezapomínejte, že na zámku jste hostem u mne.”

“Myslím, že o to nestojím,” mručel Prokop tvrdohlavě, dávaje pozor na každý pohyb nervózního koně.

Princezna podrážděně trhla nohou; Whirlwind zafrkal a počal se vzpínat. “Nebojte se ho,” hodila Wille s úsměškem.

Prokop se zamračil a uhodil koně po hubě; princezna vzala bičík, jako by ho chtěla švihnout přes ruku. Všechna krev valila se Prokopovi do hlavy. “Pozor,” zaskřípěl a zahryzl se rudýma očima do princezniných jiskřících. Ale tu již zpozorovali důstojníci trapný případ a cválali k princezně. “Halloh, co se děje?” volal ten, který jel v čele na černé klisně a hnal svého koně rovnou na Prokopa. Prokop viděl nad sebou koňskou hlavu, i popadl ji za udidlo a vší silou ji strhl stranou. Kůň zařičel bolestí a vzepjal se tanče na zadních nohou, zatímco důstojník letěl do náručí klidného pana Holze. Dvě šavle zaplály ve slunci; ale vtom tu byla princezna na třesoucím se Whirlwindu a tlačila jeho bokem důstojníky nazpátek.

“Nechat,” kázala, “je to můj host!” Přitom šlehla po Prokopovi temným pohledem a dodala: “Ostatně se bojí koní. Pánové se spolu seznámí. Poručík Rohlauf. Inženýr Prokop. Kníže Suwalski. Von Graun. Případ je vyřízen, že ano? Rohlauf na koně a jedeme. Premier je vám k dispozici, pane. Tedy pamatujte, že tady jste jen hostem. Na shledanou!” Bičík mnohoslibně zasvištěl vzduchem, Whirlwind se zatočil, až písek tryskal, a kavalkáda zmizela v ohybu cesty; jen pan Rohlauf obtancoval na koni Prokopa, spaloval ho zuřivýma očima a vypravil ze sebe hlasem vztekle zajiklým: “Bude mne těšit, pane!”

Prokop se otočil na patě, šel do svého pokoje a zamkl se; po dvou hodinách putoval po stařičkých nohou Paulových jakýsi dlouhý dopis z “kavalírského pokoje” na ředitelství. Vzápětí běžel pan Carson s čelem přísně svraštělým k Prokopovi; velitelským posuňkem vyhnal pana Holze, který pokojně dřímal na židli před pokojem, a vnikl dovnitř.

Pan Holz si tedy sedl před zámkem a zapálil si lulku. Uvnitř se strhl strašný řev, ale to se Holze pranic netýkalo; protože mu faječka netáhla, rozšrouboval ji a znalecky ji protahoval stéblem. Z “kavalírského pokoje” se ozývalo chroptění dvou tygrů do sebe zakousnutých; jeden řval a druhý soptil, bouchl nějaký nábytek, byl okamžik ticha a opět zatřeskl strašlivý křik Prokopův. Sbíhali se zahradníci, ale pan Holz je zahnal pokynem ruky a jal se profoukávat troubel. Burácení nahoře rostlo, oba tygři ryčeli a doráželi na sebe chraptíce zběsilostí. Pan Paul vyběhl ze zámku bled jako stěna a zvedal uděšené oči k nebi. V tu chvíli klusala tudy princezna se svým průvodem; když uslyšela boží dopuštění v hostinském křídle zámku, zasmála se nervózně a docela zbytečně švihla Whirlwinda bičem. Pak se křik poměrně utišil; bylo slyšeti hromování Prokopovo, jenž něčím vyhrožuje a bouchá pěstí do stolu. Do toho mu vpadá ostrý hlas, jenž hrozí a poroučí; Prokop řve horečné protesty, ale břitký hlas odpovídá tiše a rozhodně.

“Jakým právem?” křičí hlas Prokopův. Velitelský hlas cosi vysvětluje s příšernou a tichou důtklivostí. “Ale pak, rozumíte, pak vyletíte všichni do povětří,” burácí Prokop, a vřava se rozpoutává nanovo tak hrozně, že pan Holz rázem stopil lulku do kapsy a rozběhl se k zámku. Ale opět to utichlo, jen ostrý hlas kázal a odsekával věty, doprovázen temným a hrozivým mručením; bylo to, jako když se diktují podmínky příměří. Ještě dvakrát se rozkatil divý řev Prokopův, ale ostrý hlas už se nerozčiloval; zdálo se, že si je jist svou věcí.

Po půldruhé hodině vyrazil pan Carson z pokoje Prokopova, fialový a lesklý potem, funící a nachmuřený, a běžel poklusem k pokojům princezniným. Deset minut nato pan Paul, třesa se úctou, hlásil Prokopovi, jenž hryzl si rty a prsty ve svém pokoji: “Její Jasnost.”

Vešla princezna ve večerních šatech, popelavě bledá a s obočím palčivě staženým. Prokop jí pokročil vstříc a chtěl, jak se zdálo, něco říci; ale princezna jej zadržela pohybem ruky, pohybem, jenž byl pln výsosti a odporu, a řekla zadrhlým hlasem: “Jdu se vám… pane… omluvit za onen výstup. Nemínila jsem vás šlehnout. Lituji toho nesmírně.”

Prokop zrudl a chtěl opět něco říci; ale princezna pokračovala: “Poručík Rohlauf dnes odjede. Kníže prosí, abyste někdy přišel k našemu stolu. Zapomeňte na tu příhodu. Na shledanou.” Rychle mu podala ruku; Prokop se sotva dotkl jejích prstů. Byly velmi chladné a jako mrtvé.

XXVII.

Nuže, po bouřce s Carsonem jako by se vyčistil vzduch. Prokop sice prohlásil, že při nejbližší příležitosti uteče, ale zavázal se čestným slovem, že až do té doby se zdrží všech násilností a výstrah; za to byl pan Holz odsunut do vzdálenosti patnácti kroků a Prokopovi dovoleno v jeho průvodu se volně pohybovat v okruhu čtyř kilometrů od sedmi ráno do sedmi večer, spát v laboratoři a stravovat se, kde mu libo. Naproti tomu však nasadil mu Carson přímo do laboratoře ženu s dvěma dětmi, náhodou zrovna vdovu po dělníkovi zabitém při výbuchu Krakatitu, jako jisté morální rukojemství proti jakékoliv (řekněme) neopatrnosti. Krom toho vysazen Prokopovi znamenitý plat ve zlatě a necháno mu na vůli, aby se prozatím bavil nebo zaměstnával, jak mu libo.

První dny po této dohodě strávil Prokop tím, že všemožně prostudoval terén v okruhu čtyř kilometrů co do možnosti útěku. Byla prašpatná vzhledem k hlídkové zóně, jež fungovala přímo výtečně. Prokop vymyslel několik způsobů, jak zabíti Holze; naneštěstí shledal, že tento suchý a houževnatý patron živí pět dětí a krom toho matku a chromou sestru, a že má ještě ke všemu za sebou tři léta káznice pro zabití člověka. Tyto okolnosti nebyly příliš povzbuzující.

Jistou útěchou Prokopovi bylo, že se do něho oddaně, přímo náruživě zamiloval pan Paul, klíčník na penzi, dokonale šťastný, že má komu sloužit; neboť jemného stařečka tuze trápilo, že byl shledán příliš pomalým, aby posluhoval při knížecí tabuli. Prokop si někdy až zoufal pro jeho obtížné a uctivé pozornosti. Mimoto náramně přilnul k Prokopovi doktor Krafft, Egonův vychovatel, člověk zrzavý jako liška a hrozně nešťastný v životě; byl přímo neobyčejně vzdělaný, trochu teozof a k tomu nejpošetilejší idealista, jakého si lze představit. K Prokopovi se blížil pln ostychu a obdivoval se mu bezuzdně, neboť jej považoval přinejmenším za génia. Skutečně znal už dávno Prokopovy odborné články, a dokonce na nich budoval teozofický výklad nejnižšího okruhu, čili abych tak po sprostu řekl, hmoty. Nadto byl pacifista a otrava jako všichni lidé příliš ušlechtilých názorů.

Prokopa konečně omrzelo bezcílné potloukání podle hlídkové zóny, a vracel se stále častěji do laboratoře, aby pracoval na svých věcech. Studoval své staré poznámky a doplňoval mnohé mezery; sestrojil a opět zničil dlouhou řadu třaskavin, jež potvrzovaly jeho nejodvážnější hypotézy. Byl téměř šťasten v těchto dnech; avšak večer, večer se vyhýbal lidem a tesknil pod klidným dohledem pana Holze, dívaje se na oblaka, na hvězdy a na volný obzor.

Ještě jedna věc ho kupodivu zaměstnávala: jakmile zaslechl dupot koňských kopyt, přistoupil k oknu a pozoroval jezdce, ať to byl štolba nebo některý důstojník nebo princezna (s níž nemluvil od onoho dne), a s očima nachmuřenýma samou pozorností zkoumal, jak se to dělá. Shledával, že jezdec vlastně nesedí jen tak v sedle, nýbrž do jisté míry stojí ve třmenech; že nepracuje zadkem, nýbrž koleny; že není trpně jako pytel brambor natřásán koňským cvalem, nýbrž aktivně vystihuje jeho periodicitu. To vše je prakticky snad velmi jednoduché, ale pro inženýrského pozorovatele je to mechanismus náramně spletitý, jmenovitě jakmile kůň začne vzpínat se nebo vyhazovat nebo tančit třesa se ušlechtilou a nedůtklivou plachostí. To vše studoval Prokop dlouhé hodiny skryt za oke