Krakatit

Bylo to tak, až na jednu okolnost: že vrátka byla pootevřena. Znepokojil se velmi: buď jimi někdo právě vyšel, nebo se tudy vrátí; v obojím případě je někde nablízku. Co tedy činit? Rychle rozhodnut kopl Prokop do vrátek a vyšel rázně na silnici; a opravdu, potloukal se tam nevelký člověk v gumáku a pokuřoval lulku. Tak stáli oba proti sobě v jistém zmatku, kdo začne a s čím. Začal ovšem agilnější Prokop. Zvoliv bleskově mezi několika možnostmi cestu násilí, vrhl se na muže s lulkou a beraním nárazem své hrubé síly jej okamžitě položil do bláta. Nyní ho tiskne hrudí a lokty k zemi trochu udiven a nevěda, co s ním teď; neboť nemůže ho přece zaškrtit jako slepici. Člověk pod ním ani nepouští faječku z úst a patrně vyčkává. “Vzdej se,” supí Prokop, ale v tom okamžiku dostal ránu kolenem do břicha a pěstí pod čelist, a skutálel se do příkopu.

Když se počal sbírat, čekal novou ránu; ale muž s faječkou stál klidně na silnici a pozoroval ho. “Ještě?” vycedil. Prokop zavrtěl hlavou. Tu jal se mu ten chlapík ohromně špinavým kapesníkem čistit šaty. “Bláto,” poznamenal a třel co nejradikálněji.

“Zpátky?” řekl konečně a ukazoval na zelená vrátka. Prokop chabě souhlasil. Člověk s lulkou ho tedy vedl zpět až k staré hradbě a sklonil se, opřen rukama o kolena. “Lezte,” kázal suše. Prokop se mu postavil na ramena, člověk se vztyčil a děl: “Hop!” Prokop se zachytil převislého křoví a vydrápal se na hradbu. Bylo mu skoro do pláče hanbou.

A ještě to, ještě to ke všemu: Když poškrabán a zpuchlý, uválen v blátě, strašný a ponížený se kradl po zámeckých schodech do svého “kavalírského” pokoje, potkala ho princezna Wille. Prokop se chtěl tvářit, jako by to nebyl on nebo jako by jí neznal či co, zkrátka nepozdravil a hnal se nahoru jako monument z bláta; a jak uháněl podle ní, zachytil její udivený, povýšený, vskutku velmi urážlivý pohled. Prokop stanul jako udeřen. “Počkat,” křikl a seběhl k ní, a čelo mu zrovna praskalo náběhem vzteku. “Jděte,” křičel, “a řekněte jim, řekněte jim, že… že na ně kašlu a… že se nedám zavřít, rozumíte? Nedám,” zařval a uhodil pěstí do zábradlí, až zadrnčelo; načež se vyřítil zase do parku nechávaje za sebou princeznu bledou a přímo ztuhlou.

Několik okamžiků nato vpadl kdosi k nepoznání zablácený do domku vrátného, převrhl dubový stůl na večeřícího stařečka, popadl Boba za krk a škrtl mu hlavou o zeď tak, že ho napolo skalpoval a nadobro omráčil; načež se zmocnil klíče, odemkl vrata a běžel ven. Tam narazil na hlídkujícího vojáčka, jenž ihned vykřikl výstrahu a strhl pušku; ale než mohl střelit, začal se s ním ten kdosi cloumat, vyrval mu pušku z ruky a zlomil mu pažbou klíční kost. Tu však přibíhaly dvě nejbližší hlídky; temná postava hodila po nich puškou a vrhla se zpět do parku.

Skoro v témž okamžiku byl přepaden noční hlídač u východu C: kdosi černý a veliký ho začal zčistajasna častovat strašnými ranami do spodní čelisti. Hlídač, plavý obr, nadmíru překvapen chvíli držel, než ho napadlo zahvízdat; tu ho ten někdo hrozně klna pustil a běžel zpět do černého parku. Pak byly zalarmovány posily a četné patroly procházely parkem.

Asi o půlnoci demoloval kdosi balustrádu na parkové terase a vrhal desetikilové kameny po stráži, jež přecházela dole v hloubi deseti metrů. Voják vystřelil, načež shora se vychrlila spousta politických urážek, a bylo ticho. V tu chvíli přijížděli z Dikkeln přivolaní kavaleristé, zatímco veškerá balttinská posádka šťouchala bajonety do křovin. V zámku už dávno nikdo nespal. V jednu hodinu našli u tenisového hříště omráčeného vojáka bez pušky. Brzo nato se v březovém lesíku strhla krátká, ale vydatná přestřelka; raněn nebyl bohudík nikdo. Pan Carson s tváří ustaranou důtklivě posílal domů princeznu Wille, jež chvějíc se nejspíš nočním chladem bůhvíproč se odvažovala na bojiště; ale princezna s očima podivně velikýma řekla, aby ji laskavě opustil. Pan Carson pokrčil rameny a nechal ji bláznit.

Ač kolem zámku bylo lidí jako much, jal se někdo z houští metodicky vytloukat zámecká okna. Nastal zmatek, neboť současně padly dvě tři rány z pušky až na silnici. Pan Carson vypadal náramně znepokojeně.

Zatím princezna ani nedutajíc putovala cestičkou červených buků. Najednou se proti ní řítila ohromná černá postava, stanula před ní, zahrozila pěstí a drtila cosi, že je to hanba a skandál; pak se ponořila do houští, jež praskalo a střásalo těžkou vláhu deště. Princezna se vrátila a zadržela patrolu: že prý tam nikdo není. Její oči byly rozšířené a lesklé, jako by měla horečku. Po chvíli se rozlehla střelba z křovin za rybníkem; podle zvuku to byly brokovnice. Pan Carson huboval, aby se ti pacholci ze dvora do toho nepletli, nebo že je vytahá za uši. V té chvíli ještě nevěděl, že tam kdosi utloukl kamenem skvostnou dánskou dogu.

Za úsvitu našli Prokopa tvrdě spícího na lehátku v japonském altánu. Byl úžasně rozdrásán a zablácen a šaty na něm visely v cárech; na čele měl bouli jako pěst a vlasy spečené krví. Pan Carson potřásl hlavou nad spícím hrdinou noci. Potom se přišoural pan Paul a pečlivě přikryl chrupajícího spáče teplou houní; pak přinesl i umyvadlo s vodou a ručník, čisté prádlo a zbrusu nové sportovní šaty od pana Drehbeina, a po špičkách odešel.

Jen dva nenápadní muži v civilu, s revolvery v zadní kapse, se procházeli až do rána v blízkosti japonského altánu s nenucenou tváří lidí, kteří dohlížejí na východ slunce.

XXVI.

Prokop čekal, kdoví co že bude následovat po oné noci; nenásledovalo nic, či spíše následoval ho onen člověk s lulkou – jediný, kterého se Prokop jaksi bál. Ten člověk se jmenoval Holz, – jméno, jež povídalo velmi málo o jeho tiché a bdělé podstatě. Kamkoliv se Prokop hnul, pohyboval se svých pět kroků za nim; Prokopa to divoce dráždilo a týral ho po celý den způsobem nejrafinovanějším: například pobíhal sem tam, sem tam po krátké cestičce padesátkrát a stokrát, čekaje, že pana Holze omrzí udělat vždycky po dvaceti krocích čelem vzad; pana Holze to však neomrzelo. I jal se Prokop utíkat a běžel třikrát round celým parkem; pan Holz mlčky uháněl za ním a ani nepřestal pouštět obláčky kouře, zatímco Prokop se udýchal, až to v něm hvízdalo.

Pan Carson se toho dne ani neukázal; patrně se hněval. Kvečeru se Prokop sebral a putoval k své laboratoři, provázen ovšem svým mlčelivým stínem. V laboratorním baráku chtěl za sebou zamknout; ale pan Holz vstrčil nohu mezi dveře a vešel za ním. A protože byla v předsíni přichystána lenoška, bylo zřejmo, že se pan Holz odtud nehne. Nu, taky dobře. Prokop kutil v laboratoři něco tajemného, zatímco pan Holz v předsíni suše a krátce chrápal. Ke druhé hodině zrána napouštěl Prokop jakýsi motouz petrolejem, zapálil jej a uháněl ven, jak rychle jen dovedl. Pan Holz vyletěl okamžitě z lenošky a pustil se za ním. Po stu krocích vrhl se Prokop do příkopu tváří k zemi; pan Holz zůstal nad ním stát a rozžíhal si lulku. Prokop zvedl hlavu a chtěl mu něco říci, ale spolkl to, neboť si vzpomněl, že s Holzem zásadně nemluví; zato vztáhl ruku a podrazil mu nohy. “Pozor,” zahučel, a v tom okamžiku zarachotil v baráku důkladný výbuch a tříšť kamení i skla jim letěla nad hlavou, jen to svištělo. Prokop vstal, tak tak se očistil a rychle běžel odtud, sledován panem Holzem. V tu chvíli již se sbíhaly stráže a najíždělo auto s hasiči.

To byla první výstraha adresovaná panu Carsonovi. Nepřijde-li teď vyjednávat, nastanou věci horší.

Pan Carson nepřišel; místo návštěvy došla nová legitimace patrně pro jiný pokusný barák. Prokop se rozlítil. Dobrá, řekl si, tentokrát jim ukážu, co dovedu. Poklusem běžel do své nové laboratoře, vybíraje v mysli pádnější projev svého protestu; rozhodl se pro třaskavé draslo, jež se zanítí vodou. Avšak u nového baráku mu klesly bezmocně ruce: Zatraceně, je ten Carson ďábel!

Hned s laboratoří totiž sousedily domky patrně pro závodní hlídače; na zahrádce se popelil dobrý tucet dětí a mladá maminka tam konejšila řvoucího červeného živočicha. Když viděla zuřivý pohled Prokopův, zarazila se a přestala zpívat. “Dobrý večer,” zabručel Prokop a loudal se zpátky s pěstmi zaťatými. Pan Holz pět kroků za ním.