Krakatit

“To je horko, že?” řekl Prokop, aby to zamluvil.

“Tudy se nesmí,” povídal vojáček; i otočil se Prokop na patě a ubíral se podle ostnatého plotu dál. Borový les přešel v mlází, a za ním jsou nějaké kůlny a chlévy, patrně panský dvůr; nakoukl tam plotem, a tu se uvnitř rozlehl strašný řev, chroptění a štěkot, a dobrý tucet dog, bloodhoundů a vlčáků se sápal na plot. Čtyři páry nedůvěřivých očí vykoukly z čtverých dveří. Prokop pro jistotu pozdravil a chtěl jít dál; ale jeden čeledín vyběhl za ním a povídal, že “tudy se nesmí”, načež ho dovedl zpátky až k vrátkům do březového háje.

To vše Prokopa velmi rozlaďovalo. Carson mně musí říci, kudy se jde ven, umiňoval si; nejsem přece kanár, aby mne drželi v kleci. Vyhnul se obloukem tenisovému hříšti a zamířil k parkové cestě, kudy ho Carson vedl nahoru do zámku. Jenže teď se mu postavil do cesty filmový chlapík v placaté čepici, a kam prý pán ráčí.

“Ven,” řekl Prokop zkrátka. Ale “tudy se nesmí,” vysvětloval mu člověk v čepici; tudy prý se jde k rnuničním barákům, a kdo tam chce jít, musí mít laissez-passer od ředitelství. Ostatně vrata ze zámku přímo ven jsou tuhle zpátky, po hlavní cestě a vlevo prosím.

Prokop se tedy pustil po hlavní cestě a vlevo prosím, až přišel k velikým mřížovým vratům. Děda vrátný mu šel otevřít. “Račte mít lístek?”

“Jaký lístek?”

“Pasírku.”

“Jakou pasírku?”

“Lístek, že smíte ven.”

Prokop se rozlítil. “Copak jsem v kriminále?”

Děda krčil lítostivě rameny: “Prosím, dneska mi dali rozkaz.”

Chudáku, myslel si Prokop, ty bys tak někoho mohl zadržet! Jen udělat rukou takhle –

Z okna vrátného domku vyhlédla povědomá tvář, náramně podobná jistému Bobovi. Prokop tedy ani nedokončil svou myšlenku, otočil se na patě a loudal se zpátky k zámku. U všech rohatých, řekl si, to jsou divné okolky; skoro to vypadá, jako by tu někdo měl být zavřen. Dobrá, promluvím si o tom s Carsonem. Především vůbec nestojím o jejich pohostinství a nepůjdu k obědu; nebudu sedět s panáky, kteří se tam na tenisovém hříšti chechtali za mými zády. – Rozhořčen nesmírně odebral se Prokop do pokojů, které mu byly vykázány, a vrhl se na staroučkou chaise longue, až to zapraskalo, a hněval se. Za chvíli zaklepal pan Paul a ptal se vlídně a starostlivě, půjde-li pán k déjeuner.

“Nepůjdu,” vrčel Prokop.

Pan Paul se poklonil a zmizel. Za chvilku tu byl zas a strkal před sebou stůl na kolečkách, pokrytý sklenicemi, křehoučkým porcelánem a stříbrem. “Prosím, jaké víno?” ptal se něžně. Prokop zamručel cosi jako aby mu dali pokoj.

Pan Paul šel po špičkách ke dveřím a vzal tam z dvou bílých pracek velikou mísu. “Consommé de tortues,” šeptal pozorně a naléval Prokopovi, načež mísa opět zmizela v bílých tlapách. Toutéž cestou přišla ryba, pečeně, saláty, věci, které Prokop jakživ nejedl, a ani dobře nevěděl, jak se jedí; než ostýchal se dát před panem Paulem najevo jakékoliv rozpaky. Kupodivu, jeho hněv se nějak rozplýval. “Sedněte si,” kázal Paulovi, ochutnávaje nosem a patrem nahořklé bleďoučké víno. Pan Paul se šetrně uklonil a zůstal ovšem stát.

“Poslyšte, Paul,” pokračoval Prokop, “myslíte, že tu jsem zavřen?”

Pan Paul pokrčil uctivě rameny: “Prosím, nemohu vědět.”

“Kudy se odtud dostanu ven?”

Pan Paul chvilinku přemýšlel. “Prosím, po hlavní cestě a pak nalevo. Poroučí milostpán kávu?”

“No třeba.” Prokop si opařil krk skvostným moka, zatímco pan Paul mu podával všechny vůně Arábie v cigárové krabici a stříbrný hořák. “Poslyšte, Paul,” začal zas Prokop kousaje špičku doutníku, “děkuju vám. Neznal jste tady nějakého Tomše?”

Pan Paul obrátil oči k nebi samým usilovným vzpomínáním. “Neznal, prosím.”

“Kolik je tu vojáků?”

Pan Paul uvažoval a počítal. “Na hlavní stráži asi dvě stě. To je infanterie. Potom polní četníci, to nevím kolik. V Balttin-Dortum škardona husarů. Na střelnici v Balttin-Dikkeln kanonýři, to se mění.”

“Proč tu jsou polní četníci?”

“Prosím, tady je válečný stav. Kvůli muniční továrně.”

“Aha. A to se hlídá jen tady kolem?”

“Tady jsou jen patroly, prosím. Řetěz je až dál, za lesem.”

“Jaký řetěz?”

“Hlídková zóna, prosím. Tam nikdo nesmí.”

“A kdyby chtěl člověk odejet –”

“To musí mít povolení od staničního komanda. Přeje si pán ještě něco?”

“Ne, děkuju vám.”

Prokop se natáhl na chaise longue rozkošnicky jako sytý bej. Nu uvidíme, řekl si; až potud to není tak zlé. Chtěl vše uvážit, ale místo toho si vzpomněl, jak před ním Carson poskakoval. Že bych ho nedohonil? napadlo ho a pustil se za ním. Stačil jediný pětimetrový skok; ale tu se Carson vznesl jako kobylka a hladce přelétl přes skupinu keřů. Prokop dupnul nohou a vzlétl za ním, a jen zvedl nohy, když letěl nad vrcholky křoví. Nový odraz, a již letěl bůhvíkam, nestaraje se dále o Carsona. Vznášel se mezi stromy, lehýnký a volný jako pták; zkusil několik plaveckých rázů nohama, a vida, stoupal výš. To se mu nesmírně zalíbilo. Mocnými tempy se šrouboval kolmo nahoru. Pod nohama se mu jako pěkně narýsovaný plán otevíral zámecký park se svými altány, trávníky a vinutými cestami; lze rozeznat tenisové hříště, rybník, střechu zámku, březový hájek; tam je ten dvůr se psy a borový les a ostnatý plot, a napravo už začínají muniční baráky, a za nimi vysoká zeď. Prokop zamířil vzduchem nad tu stranu parku, kde dosud nebyl. Cestou zjistil, že to, co považoval za terasu, je vlastně bývalé opevnění zámku, mohutná bašta s podsebitím a příkopem, druhdy patrně napájeným z rybníka. Hlavně mu šlo o tu část parku mezi hlavním východem a baštou; jsou tam zarostlé cestičky a divoké křoví, hradba vysoká už jen asi tři metry a pod ní jakési smetiště nebo kompost; dále zelinářská zahrada a kolem řádková zeď hodně chatrná a v ní zelená vrátka; za vrátky silnice. Tam se podívám, řekl si Prokop a snášel se pomalu dolů. Tu však vyrazila na silnici škadrona jízdy s tasenými šavlemi, a rovnou na něho. Prokop přitáhl nohy až k bradě, aby mu je neusekli; ale tím dostal takový kolmý rozmach, že vylétl do výše jako šíp. Když se zas podíval dolů, viděl vše maličké jako na mapě; dole na silnici předjíždí malinká baterie děl, lesklá hlaveň se obrací nahoru, vyrazil bílý obláček, a bum! první granát přeletěl Prokopovi nad hlavou. Zastřelují se, mínil Prokop, a rychle vesloval rukama, aby se dostal dál. Bum! druhý granát zafičel Prokopovi před nosem. Prokop se dal na ústup tak rychle, jak to šlo. Bum! třetí rána mu rázem přerazila křídla a Prokop se řítil hlavou k zemi, a procitl. Někdo klepal na dveře.

“Vstupte,” křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je.

Vešel bělovlasý, ušlechtilý pán v černém a hluboce se uklonil.

Prokop zůstal stát a čekal, až ho vznešený pán osloví.

“Drehbein,” řekl ministr (nejméně!) a znovu se uklonil.

Prokop se uklonil stejně hluboko. “Prokop,” představil se. “Čím mohu sloužit?”

“Kdybyste ráčil chvilku stát.”

“Prosím,” vydechl Prokop, žasna, co se s ním bude dít.

Bělovlasý pán studoval Prokopa s přimhouřenýma očima; dokonce si ho obešel a pohřížil se do pozorování jeho zad.

“Kdybyste se ráčil trochu narovnat.”

Prokop se vztyčil jako voják; co to u všech všudy –

“Račte dovolit,” řekl pán a poklekl před Prokopem.

“Co chcete?” vyhrkl Prokop couvaje.

“Vzít míru.” A už vytáhl ze šosu svinutý metr a jal se měřit Prokopovu nohavici.

Prokop ustoupil až k oknu. “Nechte toho, ano?” spustil podrážděně. “Já jsem s žádné šaty neobjednal.”

“Už jsem dostal rozkazy,” podotkl pán uctivě.

“Poslyšte,” řekl Prokop přemáhaje se, “jděte mi ke všem – – Nechci žádné šaty a dost! Rozuměl jste?”

“Prosím,” souhlasil pan Drehbein, dřepl před Prokopem, nadzvedl mu vestu a zatahal za dolejší kraj kalhot. “O dva centimetry víc,” poznamenal vstávaje. “Račte dovolit.” Přitom mu znalecky zajel rukou do podpaží. “Příliš volné.”

“To je dobře,” zabručel Prokop a obrátil se k němu zády.

“Děkuju,” mínil pán a uhlazoval mu na zádech nějaký záhyb.