Krakatit

Prokop už nevydržel sedět; překročil rozsypané lekníny a běhal po zahradě hryže si rozčilením prsty. Potom jsem někam běžel, přes pole, přes oranice, několikrát jsem se svalil, bože, kde to vlastně bylo? Tady byla souvislost vzpomínek rozhodně porušena; nepochybná je jenom hrozná bolest pod čelními kostmi a jakási okolnost s policií, potom jsem mluvil s Jirkou Tomšem a šli jsme k němu, ne, jel jsem tam drožkou; byl jsem nemocen a on mne ošetřoval. Jirka je hodný. Proboha, jak to bylo dál? Jirka Tomeš řekl, že jede sem, k tátovi, ale nejel; hleďme, je to divné; zatím já jsem spal či co –

Tu krátce, jemně zazněl zvonek; šel jsem otevřít, a na prahu stála dívka s tváří zastřenou závojem.

Prokop zasténal a zakryl si obličej rukama. Ani nevěděl, že sedí na lavičce, kde této noci mu bylo hladit a konejšit někoho jiného. “Bydlí tady pan Tomeš?” ptala se udýchaně; asi běžela, kožišinku měla zrosenou deštěm, a náhle, náhle zvedla oči –

Prokop málem zavyl útrapou. Viděl ji, jako by to včera bylo: ruce, maličké ruce v těsných rukavičkách, rosička dechu na hustém závoji, pohled čistý a plný hoře; krásná, smutná a statečná. “Vy ho zachráníte, že?” Dívá se na něho zblízka vážnýma, matoucíma očima a mačká nějaký balíček, nějakou silnou obálku s pečetěmi, tiskne ji k prsoum rozčilenýma rukama a přemáhá se všemožně –

Prokopa jako by udeřilo do tváře. Kam jsem dal ten balíček? Ať kdokoliv je ta dívka: slíbil jsem, že jej odevzdám Tomšovi. Ve své nemoci… jsem na všecko zapomněl; nebo jsem… spíš… na to nechtěl myslet. Ale teď – Musí se teď nalézt, toť jasno.

Skokem vyběhl do svého pokoje a rozhazoval zásuvky. Není, není, není tu nikde. Podvacáté přehazoval svých pět švestek, list po listu a kus po kuse; pak usedl prostřed toho strašného nepořádku jako nad zříceninami Jeruzaléma a ždímal si čelo. Buď to vzal doktor nebo Anči nebo řehtavá Nanda; jinak to už není možno. Když toto nezvratně a detektivně zjistil, pocítil jakousi nevolnost nebo zmatek a jako ve snu šel ke kamnům, sáhl hluboko dovnitř a vyňal… hledaný balíček. Přitom se mu nejasně zdálo, že jej tam kdysi uložil sám, kdysi, když ještě nebyl… docela zdráv; nějak se upomínal, že v onom stavu mrákot a blouznění jej pořád musel mít v posteli a zuřil, když mu jej brali, a že se ho přitom hrozně bál, neboť pojil se k němu mučivý neklid a stesk. Patrně jej tam se lstivostí blázna ukryl sám před sebou, aby měl od něho pokoj. Čert se ostatně vyznej v tajemstvích podvědomí; teď je to tady, ta silná převázaná obálka s pěti pečetěmi, a na ní napsáno “Pro pana Jiřího Tomše”. Snažil se vyčíst něco bližšího z toho zralého a pronikavého písma; ale místo toho viděl zastřenou dívku, jak ždímá obálku v třesoucích se prstech; teď, teď zase zvedá oči… Přivoněl žíznivě k balíčku: voněl slabounce a vzdáleně.

Položil jej na stůl a kroužil dokola. Hrozně by chtěl vědět, co je tam uvnitř, pod pěti pečetěmi; zajisté je to těžké tajemství, nějaký poměr osudný a palčivý. Říkala sice, že… že to činí pro někoho jiného; ale byla tak rozčilena – Nicméně že by ona, ona mohla milovat Tomše: toť neuvěřitelno. Tomeš je darebák, zjišťoval s temným vztekem; vždycky měl u ženských štěstí, ten cynik. Dobrá, najdu ho a odevzdám mu tu zásilku lásky; a pak ať už je konec –

Najednou se mu rozbřesklo v hlavě: oč že je nějaká souvislost mezi Tomšem a tím, jakpak se jmenuje, tím zatraceným Carsonem! Nikdo přece nevěděl a neví o Krakatitu; jen Tomeš Jirka to asi bůhvíjak vytento, vyšpehoval – Nový obrázek se sám sebou vsunul do zmateného filmu paměti: kterak tehdy on, Prokop, něco brebentil v horečce (to je asi byt Tomšův), a on, Jirka, se nad ním sklání a něco si zaznamenává v notesu. Určitě a svatosvatě to byl můj vzorec! vyžvanil jsem to, vylákal to ze mne, ukradl mi to a prodal to asi tomu Carsonovi! Prokop ustrnul nad takovou špatností. Ježíši, a tomu člověku padlo to děvče do rukou! Je-li co na světě jasno, tož je to: že je nutno ji zachránit, stůj co stůj!

Dobrá, nejprve musím nalézt Tomše, zloděje; dám mu tady ten zapečetěný balíček a mimoto mu vyrazím zuby. Dále, mám ho jednoduše v hrsti: musí mně říci jméno a pobyt toho děvčete a zavázat se – ne; žádné sliby od takového ničemy. Ale půjdu k ní a řeknu jí vše. A potom zmizím navždy z jejích očí.

Uspokojen tímto rytířským řešením stanul Prokop nad nešťastnou obálkou. Ach, vědět jen to, jen to jediné, zda byla milenkou Tomšovou! Zase ji viděl, jak stojí, sličná a silná; ani pohledem, ani mžiknutím tehdy nezavadila o hříšné lože Tomšovo. Což bylo by možno tak lhát očima, tak lhát takovýma očima –

Tu syknuv utrpením zlomil pečetě, přerval provázek a roztrhl obálku. Byly tam bankovky a dopis.

XIV.

Zatím už doktor Tomeš sedí u snídaně funě a bruče po těžkém porodu; přitom vrhá na Anči pohledy zkoumavé a nespokojené. Anči sedí jako zařezaná, nejí, nepije, nevěří prostě svým očím, že se Prokop ještě neukázal; nějak se jí třesou rty, patrně užuž přijdou slzy. Tu vejde Prokop jaksi zbytečně rázně, je bledý a nemůže si ani sednout, jak má naspěch; jen taktak že pozdraví, přeběhne Anči očima, jako by ji ani neznal, a hned se ptá s popudlivou netrpělivostí: “Kde je teď váš Jirka?”

Doktor se užasle otočil: “Cože?”

“Kde je teď váš syn,” opakuje Prokop a sžehuje ho umíněnýma očima.

“Copak já vím?” zavrčí doktor. “Já o něm nechci vědět.”

“Je v Praze?” naléhá Prokop zatínaje pěstě. Doktor mlčí, ale něco v něm prudce pracuje.

“Musím s ním mluvit,” drtí Prokop. “Musím, slyšíte? Musím jet za ním, ještě teď, hned! Kde je?”

Doktor něco přemílá čelistmi a jde ke dveřím.

“Kde je? Kde bydlí?”

“Nevím,” rozkřikl se doktor nesvým hlasem a práskl dveřmi.

Prokop se obrátil k Anči. Seděla strnulá a upírala velikánské oči nikam.

“Anči,” drmolil Prokop zimničně, “musíte mi říci, kde váš Jirka je. Já… já musím za ním jet, víte? To je totiž… taková věc… Zkrátka jde tu o některé věci… Já… Přečtěte si to,” řekl honem a strkal jí před oči sežmolený kus novin. Anči však viděla jenom jakési kruhy.

“To je můj vynález, rozumíte?” vysvětloval nervózně. “Hledají mne, nějaký Hanson – Kde je váš Jiří?”

“Nevíme,” šeptala Anči. “Už dva… už dva roky nám nepsal –”

“Ach,” utrhl se Prokop a vztekle zmačkal noviny. Děvče zkamenělo, jen oči jí rostly a rostly a mezi pootevřenými rty jí dýchalo něco zmateně žalostného.

Prokop by se nejraději propadl. “Anči,” rozřízl posléze mučivé ticho, “já se vrátím. Já… za několik dní… Tohle je totiž vážná věc. Člověk… musí konečně myslet… na své povolání. A má, víte, jisté… jisté povi

Anči jen maličko kývla hlavou. Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum, hlava klesla na stůl v hlasitém pláči; ale takto se jí jen zalily oči a to ostatní mohla ještě spolknout.

“Anči,” bručel Prokop v zoufalých rozpacích a zachraňoval se ke dveřím, “ani se nebudu loučit; hleďte, nestojí to za to; za týden, za měsíc tu budu zas… Nu, hleďte –” Ani se na ni nemohl podívat; seděla jako tupá, s plihými rameny, očima nevidomýma a nosem, jenž nabíhal vnitřním pláčem; žalno ji vidět. “Anči,” pokusil se znovu a zas toho nechal. Nekonečná se mu zdála ta poslední chvilka ve dveřích; cítil, že by měl něco ještě říci nebo něco udělat, ale místo všeho vysoukal ze sebe jakési “na shledanou” a trapně se vytratil.

Jako zloděj, po špičkách, opouštěl dům. Zaváhal ještě u dveří, za nimiž nechal Anči. Bylo tam uvnitř ticho, jež ho sevřelo nevýslovnou trýzní. V domovních dveřích se zarazil jako ten, kdo na něco zapomněl, a vracel se po špičkách do kuchyně; bohudík, Nanda tam nebyla, i zamířil k poličce. “… ATIT!… adresu. Carson, hl. p.” To stálo na kuse novin, jež veselá Nanda cípatě nastříhala na poličku. Tu tam pro ni položil plnou hrst peněz za všechnu její službu, a zmizel.