Krakatit

“Já nevím, co mne to napadlo,” vzlyká a vzdychá Anči. “Já… já jsem tak chtěla s vámi ještě… mluvit…”

“A proč jste plakala?” bručel Prokop.

“Protože jste tak dlouho nešel,” zní překvapující odpověď.

V Prokopovi něco slábne, vůle či co. “Vy… vy mne… máte ráda?” vysouká ze sebe, a hlas mu mutuje jako čtrnáctiletému. Hlava zarytá v jeho podpaží prudce a bez výhrady kývá.

“Snad jsem… měl za vámi přijít,” šeptá Prokop zdrcen. Hlava rozhodně vrtí, že ne. “Tady… je mi líp,” vydechne Anči po chvíli. “Tady je… tak krásně!” Nikdo snad nepochopí, co je tak krásného na drsném mužském kabátě, čpícím tabákem a tělesností; ale Anči do něho zarývá tvář a za nic na světě by ji neobrátila k hvězdičkám: tak je šťastna v tomto tmavém a koře

Tu se zastyděl za sebe, zněžněl nesmírně a neodvážil se již ničeho více než ji hladit po vlasech: to se smí, to se smí; bože, vždyť je to docela ještě dítě a úplný pitomec! A nyní již ani slova, ani slovíčka, jež by se jen dechem dotklo neslýchaného dětství této bílé, veliké jalovičky; ani myšlenky, která by chtěla hrubě vysvětlit zmatené pohnutky tohoto večera! Nevěděl věru, co povídá; mělo to medvědí melodii a pražádnou syntaxi; týkalo se to střídavě hvězd, lásky, boha, krásné noci a kterési opery, na jejíž jméno a děj si Prokop živou mocí nemohl vzpomenout, ale jejíž smyčce a hlasy v něm opojně zvučely. Chvílemi se mu zdálo, že Anči usnula; i umlkal, až zase pocítil na rameni blažený dech ospalé pozornosti.

Posléze se Anči vzpřímila, složila ruce v klín a zamyslela se. “Já ani nevím, já ani nevím,” povídá sladce, “mně se to ani nezdá možné.”

Po nebi světlou proužkou padá hvězda. Pustoryl voní, tady spí zavřené koule pivoněk, jakýsi božský dech šelestí v korunách stromů. “Já bych tu tak chtěla zůstat,” šeptá Anči.

Ještě jednou bylo Prokopovi svésti němý boj s pokušením. “Dobrou noc, Anči,” dostal ze sebe. “Kdyby… kdyby se vrátil váš tati…”

Anči poslušně vstala. “Dobrou noc,” řekla a váhala; tak stáli proti sobě a nevěděli, co počít nebo skončit. Anči byla bledá, rozčileně mžikala a vypadala, jako by se chtěla odhodlat k nějakému hrdinství; ale když Prokop – už nadobro ztráceje hlavu – vztáhl ruku po jejím lokti, uhnula zbaběle a dala se na ústup. Tak šli zahradní stezičkou dobře na metr od sebe; ale když došli tam, co je ten nejčernější stín, patrně ztratili směr či co, neboť Prokop narazil zuby na nějaké čelo, políbil chvatně studený nos a našel svými ústy rty zoufale semknuté; tu je rozryl hrubou přesilou, lámaje děví šíji vypáčil jektající zuby a ukrutně líbal horoucí vláhu otevřených, sténajících úst. Pak už se mu vydrala z rukou, postavila se u zahradních vrátek a vzlykala. Tu ji běží Prokop těšit, hladí ji, rozsévá hubičky do vlasů a na ucho, na šíj a na záda, ale nepomáhá to; prosí, obrací k sobě mokré líčko, mokré oči, mokrou a štkající pusu, má ústa plná slanosti slz, celuje a hladí, a náhle vidí, že ona se už ničemu nebrání, že se vzdala na milost a nemilost a snad pláče nad svou hroznou porážkou. Nuže, všechno mužské rytířství rázem procitá v Prokopovi; pouští z náručí tu hromádku neštěstí a nesmírně dojat líbá jenom zoufalé prsty smáčené slzami a třesoucí se. Tak, tak je to lépe; a tu zas ona složí tvář na jeho hrubou pracku a celuje ji vlhkou, palčivou pusou a horkým dechem a tlukotem zrosených řas, a nedá si ji vzít. A tu i on mžiká očima a tají dech, aby nevzdychl mukou něhy.

Anči zvedla hlavu. “Dobrou noc,” povídá tiše a nastaví zcela prostě rty. Prokop se k nim skloní, vdechne na ně polibek, jak jemný jen umí, a už se ani neodváží ji doprovodit dál; stojí a trne, a pak se klidí až na druhý konec zahrady, kam nepronikne ani paprsek z jejího okna: stojí a vypadá, jako by se modlil. Nikoliv, není to modlitba; je to jen nejkrásnější noc života.

XIII.

Když svítalo, nemohl už vydržet doma: umínil si, že poběží natrhat květin; pak je položí na práh Ančiny ložnice, a až ona vyskočí… Okřídlen radostí vykradl se Prokop z domu málem už ve čtyři ráno. Lidi, je to krása; každý květ jiskří jako oči (ona má mírné, veliké oči kravičky) (ona má tak dlouhé řasy) (teď spí, má víčka oblá a něžná jako vajíčka holubí) (bože, znát její sny) (má-li ruce složeny na prsou, zvedají se dechem; ale má-li je pod hlavou, tu jistě se jí shrnul rukáv a je vidět loket, kolečko drsné a růžové) (onehdy říkala, že spí dosud v železné dětské postýlce) (říkala, že v říjnu jí bude už devatenáct) (má na krku mateřské znamínko) (jak jen je možno, že mne má ráda, to je tak divné), vskutku, nic se nevyrovná kráse letního jitra, ale Prokop se dívá do země, usmívá se, pokud to vůbec dovede, a putuje samými závorkami až k řece. Tam objeví – ale u druhého břehu – poupata leknínů; tu zhrdaje vším nebezpečím se svlékne, vrhne se do hustého slizu zátoky, pořeže si nohy o nějakou zákeřnou ostřici a vrací se s náručí leknínů. Leknín je květina poetická, ale pouští ošklivou vodu z tučných stvolů; i běží Prokop s poetickou kořistí domů a přemýšlí, z čeho by udělal na svou kytku pořádnou manžetu. Vida, na lavičce před domem zapomněl doktor svou včerejší Političku. Prokop ji chutě trhá, zhola přehlížeje jakousi balkánskou mobilizaci, i to, že se houpe nějaké ministerstvo a že někdo v černém rámečku zemřel, oplakáván ovšem celým národem, a balí do toho mokré řapíky. Když pak se chtěl s pýchou podívat na své dílo, hrklo v něm hrozně. Na manžetě z novin našel totiž jedno slovo. Bylo to KRAKATIT.

Chvíli na to strnule koukal nevěře prostě svým očím. Pak rozbalil se zimničným spěchem noviny, rozsypal celou nádheru leknínů po zemi a našel konečně tento inzerát: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.” Nic víc. Prokop si vytíral oči a četl znova: “Ing. P. ať udá svou adresu. Carson.” Co u všech všudy… Kdo je to, ten Carson? A jak ví, hrome, jak může vědět… Popadesáté četl Prokop záhadný inzerát: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu.” A pak ještě “Carson, hl. p.” Víc už se z toho vyčíst nedalo.

Prokop seděl jako praštěný palicí. Proč, proč jen jsem vzal ty proklaté noviny do rukou, mihlo se mu zoufale hlavou. Jakže to tam je? “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu.” Ing. P., to znamená Prokop; a Krakatit, to je právě to zatracené místo, to zamžené místo tadyhle v mozku, ten těžký nádor, to, nač si netroufal myslet, s čím chodil tluka hlavou do zdí, to, co už nemělo jména, – jakže to tu stojí? “KRAKATIT!” Prokop vytřeštil oči vnitřním nárazem. Najednou viděl… tu jistou olovnatou sůl, a rázem se mu rozvinul zmatený film paměti: předlouhý, zuřivý zápas v laboratoři s tou těžkou, tupou, netečnou látkou; slepé a sviňské pokusy, když selhávalo vše, žíravý ohmat, když vztekem ji drobil a drtil v prstech, leptavá chuť na jazyku a čpavý dým, únava, jíž usínal na židli, stud, zarytost a najednou – snad ve snu či jak – poslední nápad, pokus paradoxní a zázračně jednoduchý, fyzikální trik, jehož doposud neužil. Viděl teninké bílé jehličky, jež konečně smetl do porcelánové krabice, přesvědčen, že to zítra pěkně bouchne, až to zapálí v pískové jámě tam v polích, kde byla jeho velmi protizáko

Prokop vraštil čelo bolestně prudkým rozpomínáním. Pravda, tady je přes ruku ta jizva. A potom jsem chtěl rozsvítit, ale žárovky byly prasklé. Pak jsem hmatal potmě, co se to stalo; na stole plno střepů, a tuhle, kde jsem pracoval, je zinkový plech pultu roztrhán, zkroucen a seškvařen a dubová tabule rozštípnuta, jako by do ní sjel blesk. A pak jsem nahmátl tu porcelánovou krabici, a byla celá, a tehdy teprve jsem se zděsil. Tohle, ano, tohle tedy byl Krakatit. A potom –