Preklady

Když oči, vzpomínko, si zacloním, tu hned

zřím mešitu, kde vrká holub na nádvoří,

a bílé dláždění, kde pestrý dav se koří

a velký stín svůj vrhá báň i minaret.

Pak bazar zšeřený, bludiště napohled,

a krámek, kde se noha v rozestřený boří

koberec nádherný, jenž v sytých barvách hoří,

co kupec na prstech svůj dělá rozpočet.

Vdechuji vůni Východu, kde smíšeny

zápachy velbloudů jsou s růží lupeny,

škvařivý tuk a vo

a touha po sladkostech ve mně náhle vstává,

jak bych, ó Damašku, měl ještě na jazyku

chuť meruňkových cukroví a suchých fíků!

(Le miroir des beures)

PŘIVÍTÁNÍ

Spanilí byli oba tvářemi i tělem,

v pohledu smělém

jim oči blýskly usměvavou září,

a před jich tváří,

když štíhlé, čilé mládí jich jsem viděl,

jsem shrben cítil se a málem za své stáří

byl bych se styděl.

Léta

přetěžká bedrům jsou a tíží

ramena plná síly

dusivou vahou mrtvých chvílí,

léta

jsou zlá, a žití

krátké a rychle hlava bíle zkvétá;

a dlouho, dlouho žil jsem dodneška.

Léta jsou přetěžká…

A oba pohleděli na mne v úžase,

že ten, jejž jinak si snad představili,

jim v uvítání zvedá se

lnem oděn jen a holý vlas,

ne v purpuru, jak si snad představili,

a ne na čele zlaty diadém.

I děl jsem jim: “Nuž oba pěkně vítám vás.”

A nato jsem

k nim promluvil:

“Jak, synáčkové, po vypráhlém svahu

v ten žhavý úpal srpnový

jste stoupali až k mému prahu,

ó vy,

jež na počátku cesty dole možná čeká

s milostným pozdravením čísi bílá ruka!

Jestliže pro mne jste svou prodloužili dráhu,

tož aspoň verše mé vám pomáhaly snad

svým rytmem, jehož vzpomněli jste právě,

mladistvé kroky skandovat?

Já nikdy netoužil po jiné slávě,

než by se slova básníkova

líbila hlasu, jenž je zpívá znova.

Vám-li se líbí moje, díky vám,

neb jenom proto, zpívaje si sám

svůj sen, když jsem jej v duchu složil, hned

už dvacet let

zde přebývám.”

A jedním gestem stěny kame

svou lampu hliněnou jsem ukázal a lože,

kde spím, a podlahu, na které taktem nohy

choditi rovně učím chromý verš svůj mnohý,

a péro z třtiny, jež do vosku slovo ryje,

když na destičce hladké hrotem zachytí je,

co božská vůně vosku plaché slovo v letu

zvábí a připoutá ve sloku plnou květů,

že slu

a v ní se tajemně, jak včela, bude chvěti.

I pravil jsem:

“Děti,

léta

jsou těžká bedrům; břemenem

pro rámě plné síly

je tato tíha mrtvých chvílí.

Léta

jsou zlá, čas rychle letí

a záhy hlava bíle zkvétá…

Jestliže kdys

mne chtějíce snad navštívit

se setkáte na této právě cestě

uprostřed ječmenů a žit

s početným průvodem,

jenž nesa palmy v rukou bude stoupat sem,

tu tedy vězte,

že jdouce za nimi už byste neuzřeli

mne jako dnes tu v tomto šatě z plátna stát,

jenž na plecích se dře, na loktech zděravělý,

než pak už zlatem ověnčena snad,

na těle pyšný nach,

– a na marách!”

To děl jsem jim, by se to dověděli,

neb spanilí jsou oba tvářemi i těly

a jasný, smělý

že úsměv vidím v jejich očích plát,

protože snad

v nich žije něco touhy po slávě,

tak mluvil jsem k nim, by se dověděli,

co je to sláva,

co dává,

že s námi klamavě

si zná jen hrát

a její krutý vavřín že se vždy jen složil

na čelo vychladlé, z něhož už nezůstává

než trocha lidské hlíny, kde bůh právě dožil.

(La sandale ailée)

ALBERT MOCKEL

ODRAZY

(Benátky)

Dech léta na lagun hladině

nehnutou vodu sotva zvíří.

Plachty ve vzdušné hodině

k ostrovům míří.

Kosatce moře, šeříky oblohy

prosytí světlo modří průhledných květů;

v prázdnu zářivé rozlohy

dlouhé a jemné křídlo v letu

křišťálem zvoní v hloubi oblohy.

Stín bárky je modrý na ploše vod;

s ním vlna si hraje, plná růžových poupat.

Která je čistší rozkoš než vdechovat van, jímž voní, –

trhati azur vod, a v stínu růžových poupat…

Je duše co jiného než pouhá iluze vody,

kde v sladkém ránu bez konce stoupá

o dómech ze zlata sen a nad sebe sám se kloní?

Vše změteno, hleď, v snu věcí zdá se koupat;

vše je jen odraz, a nejkrasší ze všech lží

jsou řečeny dálkami, kde lehké se paláce rodí

z vody, která je klidně houpá.

Bílá plachta tam dole

na chvějivém odrazu klouže

a proniká jednotným mořem.

Zdá se, že pluje po blankytu,

a nad ní, toť jiné průhledné moře bez hnutí…

a odraz na vodě v tichém kmitu

má průhlednost perutí,

jež se vznášejí v samém třpytu.

(Images d’Italie)

FRANCIS VIELÉ-GRIFFIN

LES FEUILLES, CETTE MATINÉE…

Listí je dnes ráno

jak z atlasu uděláno

a déšť je vlahý;

včerejší zpěvy, refrén na refrén,

se vracejí v ten pěkný den,

a zapomenu-li, tvůj hlas mi pomůže záhy;

a pakli selže paměť tvoje,

nechám běžeti slova, ať je co je,

podle náhody k včerejší melodii;

co zpívat, řekni mi,

slovy tak sladkými,

že i tak, bez pořádku, nás zpijí?

(Počmes et poésies: Joies)

DES OISEAUX SONT VENUS…

Ptáci ti přišli říci potichu,

že na tebe čekám v bezovém keři,

neb, úsměvná, se zardělas v ostychu

a skryla jsi oči pod kadeří

a dala ses do smíchu.

Nějaký slib na tě šeptal ze kvítí,

neboť je hlas tvůj pokáral tlumený,

a ty jsi zrůžověla vzápětí,

tak pěkným pohybem rvouc jim lupeny,

že prozradil, co je ti.

Moře, kde zraky tvé plují jako lodička lehká,

ti rovněž praví: “Dnes tě tvé štěstí čeká”,

že v strachu se ohlížíš, že kolísáš maní

a zřít mne tu blízko, v útlém bezu, tě leká,

– či moře, vlaštovky, či květů houština křehká,

nebo tvá vlastní duše, krásná v svém zradování?

(Počmes et poésies: Joies)

PODZIM

Zbabělý jako déšť a chlad,

hrubý jak špatné povětří,

lživý jak podmrak, plný zrady,

jal se tu Podzim potloukat

a holí nám v okna udeří;

otvírej vrata, už je tady.

Otevři vrata a jen ho zhaněj,

nohy má těžké, plné bláta,

cár pláště vláčí kudykoli;

ať co chce mluví, jen kamením na něj,

nedbej na slova jedovatá:

vždy nějakou jen hraje roli.

Vždyť já ho znám, už loni byl tu,

znám ho, jak pěkně řečnit umí;

podá ti úsměv a hrozny vi

mluví o slunce dobrém svitu,

o letním větru, jak žvatlá a šumí,

jak dobře se po cestě odpočine;

u stolu jedl mezi námi – poznávám ho, to ti povídám –,

my mladé víno mu nalili

a v chlévě mu ustlali otep slámy

u telátka a kobyly:

do rána voda zmrzla nám

a listí shodila jinovatka.

– Jdi, zakrej okna a zavři vrátka.

Ať po svém jde, kudy cesta je,

ať jinam jde přespat do stáje,

ať dál jen táhne žebraje.

Ty suché listy v jeho vouse,

ty duté oči, jež na vás pnou se,

ten přesládlý hlas a ochraptělý;

jinam! já znám ho, byl tu loni,

ať žebrá, či zlatem se šatí celý.

– Sundej náš zvonek, ať nezazvoní!

Zatop už; čekám, že stará zima

přijde s očima upřímnýma.

(La clarté de vie)