Preklady

svou znuděn Věčností, a zlaté slzy svoje

do těch vod kovových nechává kanouti.

(Oeuvres)

SAINT-POL-ROUX

POUŤ K SVATÉ ANNĚ

Pět Hochů z kameniny, ožehlých jako skály, s očima modrýma, jako když v šíři dáli moře zadřímá, pod paží vedou se do kaple, jež jim kyne malovaná a odkud pěkně stařecky se směje svatá A

V nedělních šatech, napuštěné vůní majoránu, je zavěšeno provází pět Nevěst z porcelánu, každá jak hračka maličká a s tváří, jež září jako panenská jablíčka, – neb od velryb, od hrozných velryb hnusných tlam s pomocí boží vracejí se k nám ti zdraví Hoši z moří, určení do jejich loží.

Tož věneček těch mladých párů míří ke kapli svaté A

A živi zdrávi dorazí ke kapli plné zlata, kde pěkně stařecky se směje dobrá Svatá.

Jdou obětovat, děti moře, svou oběť obětovat námořníků Kmotře, jdou ke své Kmotře mořsky siných zraků, jež před žravými vlky severáku jim skytla ochrany a dovedla jim veliké dřevěné berany do rodné stáje Kornuaje.

A nyní každý v hloubi kapes shání, za zvonů hlaholného přivítání, a hledá ve svém šatě Srdíčko ve stříbře či zlatě, slíbené v dáli u úskalí, jež do barchetů černých šatí ženy, jež ke studni se chodí vyplakati…

Tak hledají teď ve svém šatě Srdíčko v stříbře nebo zlatě, zatímco do trávy a mechu z únavy po dlouhém spěchu ukládá se pět sladkých snoubenek o dlouhém zapleteném vlase.

Než oni loví z kapes plnou dlaní za zvonů radostného uvítání, a vše, co vytáhli a mohou vytáhnout, jsou jenom korály, pár krejcarů a troud a hrstka medailí; leč Srdce slíbené nikde ne.

Už vědí provinile, bledi nad komže bílé, že dar pro Světici v své zapomněli vesnici.

Tu plácí lodníci, poslušní poutníci, neb nechtí učiniti vdovou dárků Světici krásných mořských zraků, jež prámy posílá na pomoc křehkých vraků, – neb to je zbožná víra těch, které nosí voda širá pod kříže pyšným tvarem, jejž tvoří ráhno se stožárem!

Potichu vánek kolébá spánek Nevěst z porcelánu, vonících dechem majoránu.

*

Najednou, s hlavou zdviženou, pět Hochů z kameniny vytasí pět nožů, které nosí za pásy, pět nožů, které stříbrněji planou než pět sardinek z Lorientu, a každý za svou pa

Jich uši v copech rusých kadeří se podobají mušlím v písku přímoří.

Jak ke hloupostem lásky, pět Hochů skloní kolena před spící krásky, do trávy zelené jako rosnička zelená.

Když na kolenou před svou vyvolenou rozepjal každý živůtek její, kde jablíčka dvě z Quimperlé se smějí, všichni do živých hrudí v jediném rozmáchnutí, oči jak svíčky rozžehlé, ponoří sardinky z ocele.

Tu vytryskl proud ruměný jak růží lupeny, zbarvuje náhle mechy zpráhlé: řekl bys, růžový trs výhně že ověsil je odrazem své záře, nebo že v moruších a ostružině si šťávou plodů pomazali tváře.

Jich ruce posléz se do krásných prsou ponořily a vyňaly pět Srdcí, Srdcí pět tlukoucích křídly.

A stále vánek kolébá spánek Nevěst z porcelánu, vonících dechem majoránu.

Pak každý zašiv ránu v těle – nití drahého pocelu v zubů jehle – a každý zapjav živůtek její, kde jablíčka dvě z Quimperlé se smějí, pět Hochů z kameniny vchází v kapli malovanou položit Srdce, Srdíčko křídly tlukoucí, před svatou A

*

Běda! Když vyšli z kaple Světice po krátkém čase, zmizela zatím pětice jich Drahých o dlouhém a zapleteném vlase.

Již nejsou v mechu ani na trávě: odešly, odešly již v spěchu cestou, jež bělavě se obrací až k vrkající vesnici.

Volají za nimi jich jméno: Yvono, Marto, Marion, Naďk a Madeléno!

Již se však krásky neobrátí, Yvona, Marta, Marion, Naik a Madeléna; a nehodné se v dáli tratí.

Tak v dáli, že jich čepec bílý, nejprve racek s bělostnými křídly, se mění v křídlo motýlí a vločkou sněhu v obzoru se rozptýlí…

Tu omdlí tíhou viny pět Hochů z kameniny, zatímco mizí už pět Nevěst z porcelánu, vonících dechem majoránu.

*

Že srdce nemají, už lásky neznají: Yvona, Marta, Marion, Naik a Madeléna.

(Les féeries intérieures)

HENRI DE RÉGNIER

ÓDA

Tvé líce vnadné

jsem, Lásko, zahalil na dně snů,

tvé líce vnadné

jsem, Lásko, zahalil dnů svých na dně,

tvé jasné oči a pomalá ústa,

jež v ucho mi mluvila ve stínu;

ověnčil jsem ti vlahé tvé vlasy husté

korunkou z listí a fialek utočenou

a holoubky tvé jsem k ránu pustil,

zhasil jsem nohou pochodeň tvoji černou

a zlomil jsem luk tvůj, šípy tvé rozhodil:

na paměti dnu

tvé líčko jsem, Lásko, pod závoji skryl

v hlubině dnů.

Poněvadž Jaro pělo v jitřním jiskření

po proudu klidné řeky, kde chví se třtina mladá,

poněvadž Duben smál se v zvučné jeskyni

na prahu stříbrná svá vřeténka přada,

poněvadž v svěží stromy pršela světla záplava

a modré pěšiny že vedly do lesa,

a konečně že nad mořem hvězda zaplála,

táž, která za cypřiši stoupala v nebesa,

Lásko s očima ukrutnýma ve studu a nytí,

pro něž tolikrát bez útěchy bývala jara má,

tvůj pohled jsem zastřel a nechal zastínit ti

obličej s očima nytím a smíchem jasnýma.

Kdyby jen Léto ryšavé obilím a rudé barvou růží,

kdyby jen Léto,

jež tajemně v síle a zrání zkvetlo,

kdyby jen Léto zlatých večerů a rusých zoří

se zralými plody, jež teplé krůpěje roní

na zemdlené rty, hryžící do nich,

kdyby jen Léto

polední, hvězd a sluncí v planoucí záři,

jež ve větru zpívá uzrálým zlatem těžkého obilí

a krvácí a volá ze všech růží,

mně do krve, sladká Lásko, nevdechlo vír opilý,

zda byl bych zakryl tak tvá ústa

těžkou růží

líbeznou pro má ústa?

Již Podzim tu je.

Jaro i Léto zesnuly v pomalém běhu chvílí;

ze všech svých studánek Podzim za nimi kvílí:

vodotrysk pláčem se chvěje, nádržka prozpěvuje,

bublají prameny,

slzy se roní z krápníků jeskyní:

a ty jsi na konci aleje,

kde žalují mrtvé listy, oděny

ve zvadlé zlato a bledý nach;

a tam jsi ty, Lásko, a líčko tvé skryté je.

Už věnce tvoje

opadaly.

Tvůj zlomený luk se mezi šípy válí…

Vysokou pochodeň, jež v popelu zhasla,

zda rozžhnu ti zase,

by plála jasem ve večery temné?

Tvé oči už nechtí viděti mne

ó Lásko, Lásko!

Tvá ústa k mým se studeně chýlí,

a z hloubi dnů svých slyším, jak polohlasem

Minulost ze všech studánek pro tě kvílí!

(Les médailles d’argile)

LÁSKA A SPÁNEK

Měsíčně modrá je a slu

kde Spánku po boku je Láska zobrazena,

ten s lampou uhaslou a ona se smolnicí,

a de

neb prázdná klepsydra a život dávno minul.

Se setřenými ústy bledý úsměv splynul,

a já tich prohlížím, ó Mládí, na tvé zdi

ten emblém podvojný, jejž úsvit nevzbudí,

a sluncem zlacené či modré lunou sinou

se z hodin písečných bez konce chvíle řinou

v nehnutém mlčení, a já tu dlouze jat

zřím Spánek hluboký po boku Lásky spát,

jíž dýmá pochodeň a hasne v mrtvé černi,

a znenáhla mně zdá se ve tmě podvečerní,

že Láska po dlažbě své chromé křídlo vláčí

a dřímá znaveně po boku Spánku v pláči.

(Les médailles d’argile)

VZPOMÍNKY Z ORIENTU