Страница 22 из 35
Děťátko s tvářemi zabořenými v dlaních sedělo zvadle u stolu. Du Barnstoker, zachumlaný do skotského plédu, klimbal v křesle u okna.
Sotva jsem vstoupil, oba prudce zvedli hlavu.
„Sundejte brýle!“ nařídil jsem děťátku ostře a děťátko okamžitě poslechlo.
No ovšem, byla to dívka. A po čertech hezká, třebaže měla oči zarudlé a napuchlé pláčem. Sedl jsem si proti ní a řekl: „Podívejte, Brun. V devět hodin deset vás paní Mausesová viděla stát s Olafem u dveří jeho pokoje. Neřekla jste mi pravdu. S Olafem jste se nerozešla u dveří jídelny. Kde jste se rozešli? Kde, kdy a za jakých okolností?“
Chvíli se na mě dívala, rty se jí třásly, zarudlé oči se jí znovu zalily slzami. Pak si rukama zakryla tvář.
„Byla jsem u něho na pokoji,“ řekla.
Du Barnstoker zoufale zasténal.
„Nemusíte bědovat, strýčku!“ řekla Brun a okamžitě se rozdurdila.
„Nestalo se nic nenapravitelného. Líbali jsme se, byla i dost legrace, ale zima, protože měl celou tu dobu otevřené okno. Měl takový náhrdelník, nějaké korále, a pořád mi je chtěl navlíknout na krk, ale pak se ozval rachot, a já jsem řekla: ‚Poslouchejte, lavina! A on mě najednou pustil a popadl se za hlavu, jako by si byl na něco vzpomněl…
Znáte to, jak se lidi chytají za hlavu, když si na něco vzpomenou, na něco důležitého… To trvalo jenom několik vteřin. Přiskočil k oknu, ale hned se vrátil, popadl mě za ramena a doslova vystrčil na chodbu. Málem jsem upadla. A on hned za mnou prudce přibouchl dveře. Přitom nic neříkal, jen šeptem zaklel, a pak si ještě pamatuju, jak otočil klíčem v zámku. Víc jsem ho neviděla. Dostala jsem strašnou zlost a šla rovnou do svého pokoje…“
„Aha,“ řekl jsem. „Tak on se chytil za hlavu, jako by si byl na něco vzpomněl, a rozběhl se k oknu… Třeba na něho někdo zavolal.“
Brun pohodila hlavou.
„Ba ne. Nic jsem neslyšela, jenom dunění laviny.“
„A odešla jste hned? Nezdržela jste se za dveřmi ani chvilku?“
„Hned. Měla jsem děsnou zlost.“
„A jak to šlo po sobě od chvíle, kdy jste s ním odešla z jídelny?
Povězte mi to ještě jednou.“
„Řekl, že mi chce něco ukázat,“ vysvětlovala se sklopenou hlavou.
„Vyšli jsme na chodbu a on mě táhl k sobě na pokoj. Samozřejmě jsem se bránila… no, prostě jsme spolu trochu laškovali. Potom, když už jsme stáli u jeho dveří…“
„Moment! Říkala jste, že jste viděli Hincuse.“
„Ano, viděli. Hned jak jsme vyšli do chodby. On zrovna zahýbal z chodby ke schodům.“
„Aha. Tak pokračujte.“
„Když jsme pak stáli u dveří Olafova pokoje, objevila se ta Mauseska.
Samozřejmě dělala, jako že nás nevidí, ale mně bylo trapně.
Hnusí se mi, když se kolem mě poflakujou lidi a vyvalujou oči. No… a tak jsme šli k Olafovi.“
„Rozumím.“ Zašilhal jsem po du Barnstokerovi. Stařec seděl a obracel oči k nebi. Patří mu to. Tihle strýčínkové budou donekonečna přesvědčeni, že pod jejich ochra
„Myslíte já?“
„Mě zajímá, jestli něco pil Olaf.“
„Ne. Ani on, ani já. Nic jsme nepili.“
„Je podezření, že byl Olaf před zavražděním otráven pomalu působícím jedem. Nevšimla jste si ničeho, co by tuto domněnku potvrzovalo?“
„Čeho jsem si mohla všimnout?“
„Obvykle se to pozná, když někomu není dobře,“ vysvětlil jsem.
„A zvlášť, když je tomu člověku před vašima očima hůř a hůř.“
„Nic takového se nestalo,“ řekla Brun rázně. „Cítil se výborně.“
„A z toho, co říkal, si nevzpomínáte na nic podivného?“
„Já si nevzpomínám vůbec na nic,“ odpověděla Brun tiše. „Bylo to obyčejné pindání. Legrácky, vtípky… Mluvili jsme spolu o motocyklech, o lyžích. Mám dojem, že to byl výborný mechanik. Měl přehled o všech možných motorech…“
„Když spadla ta lavina, to jste seděli nebo stáli?“
„Stáli. Hned u dveří.“
„A jste si jista, že se od vás rozběhl právě k oknu?“
„No… jak bych to řekla… Popadl se za hlavu, otočil se ke mně zády, udělal krok nebo dva k oknu… směrem k oknu… no, já nevím, jak to mám ještě říct, samozřejmě je možný, že to nebylo zrovna k oknu, ale já prostě v pokoji nic jinýho neviděla než okno…“
„Hýbal Olaf s nějakým nábytkem?“
„S nábytkem?… Jo ano, hýbal. To, jak prohlásil, že mě nepustí ven, přistrčil ke dveřím křeslo… no a pak ho samozřejmě zase odstrčil.“
Vstal jsem.
„To je pro dnešek všechno,“ řekl jsem. „Jděte si lehnout. Dneska už vás nebudu obtěžovat.“
Du Barnstoker rovněž vstal a vykročil ke mně se vztaženýma rukama.
„Drahý inspektore! Jistě chápete, že jsem neměl nejmenší tušení…“
„Ano, pane Barnstokere,“ řekl jsem. „Děti vyrůstají. Všechny děti, dokonce i děti nebožtíků. Ale napříště už jí nedovolujte nosit tmavé brýle, du Barnstokere. Oči jsou zrcadlem duše.“
Opustil jsem je, aby mohli v klidu přemýšlet nad těmito perlami policejní moudrosti, a sešel jsem do vestibulu.
„Jste rehabilitován, Aleku,“ oznámil jsem hoteliérovi.
„Copak jsem byl odsouzen?“ podivil se a zvedl oči od kalkulačky.
„Chci tím říct, že vás zbavuji veškerého podezření. Teď máte stoprocentní alibi. Ale nemyslete si, že vás to opravňuje k tomu, abyste mi vtloukal do hlavy nějaký sombismus a mombismus… A nepřerušujte mě! Teď zůstanete na místě a budete tady sedět tak dlouho, dokud vám nedovolím vstát. Mějte na paměti, že s tím jednorukým chlapíkem musím první mluvit já.“
„A co když se probudí dřív než vy?“
„Já nejdu spát,“ řekl jsem. „Chci prohledat dům. Jestli se ten ubožák probudí a bude někoho volat, třeba mámu, okamžitě pro mě pošlete.“
„Rozkaz,“ utrousil hoteliér. „Ale mám otázku, de
Zamyslel jsem se.
„Ano, nejspíš ano. V devět hodin snídaně. Pak se uvidí… A teď tohle, Aleku. Dejme tomu, že byste se musel v tomhle domě schovat.
Nadlouho. Na několik dní. Kde byste se ukryl?“
„Hm,“ zahučel pochybovačně. „Vy si přece jenom myslíte, že je v domě někdo cizí?“
„Kde byste se ukryl?“ opakoval jsem.
Hoteliér pokýval.
„Nenechte se balamutit,“ řekl. „Čestné slovo, tady není kde se schovat Dvanáct pokojů, z nich jenom dva jsou prázdné, ale Kajsa v nich každý den uklízí, určitě by si všimla… Sklep zamykám zvenčí na visací zámek… Půdu nemáme, mezi střechou a stropem se dá sotva prostrčit ruka… Provozní prostory se tady zavírají zvenku a kromě toho tam celý den pobíhám já nebo Kajsa. No a to je vlastně všecko…
Snad kdybyste se podíval ke generátorům, tam nechodím tak často.“
„Dejte mi klíče,“ řekl jsem.
Prohlížel jsem, hledal jsem, prolezl jsem sklep, nahlédl do sprchy, prozkoumal garáž, kotelnu, obhlédl generátory, zalezl jsem dokonce do podzemního skladu topného oleje, ale nikde jsem nic neobjevil.
Upřímně řečeno, ani jsem nečekal, že něco objevím, to by bylo příliš jednoduché, ale ta zpropadená úřednická svědomitost mi nedovolila nechat za sebou nějaká bílá místa. Dvacet let bezúho
Když jsem zlostný a zmazaný vylezl z podzemního skladiště, začínalo svítat. Měsíc pobledl a sklonil se k západu. Šedivé masívy skal se potáhly namodralou clonou. Údolí bylo plné čerstvého, sladkého, mrazivého vzduchu. A přitom já na to všecko kašlu!
Už jsem docházel k domu, když se otevřely dveře a na zápraží vyšel hoteliér.
„Á!“ vydechl, když mě spatřil. „Zrovna jdu pro vás. Ten ubožák se probudil a volá mámu.“
„Už jdu,“ řekl jsem a oprašoval si sako.
„Tedy… vlastně nevolá mámu,“ opravil se hoteliér. „Volá Olafa Andvaraforse.“