Страница 21 из 35
„Poslechněte, Aleku,“ řekl jsem zdeptaně. „Sleduju televizi a občas chodím do biografu. Všechny ty Frankensteinovy obludy, Šedé pa
„To všechno jsou výplody zabedněné fantazie,“ namítl hoteliér důstojně. „A Dracula, to už vůbec…“
„To všechno mě nezajímá,“ řekl jsem. „Chápu, že si teď říkáte nanečisto svůj proslov pro novináře. Ale tohle se mě netýká. Slíbil jste, že mi povíte něco zajímavého o paní Mausesové a Simonetovi.
Tak povídejte. Copak? Snad jste k ní do postele nevlezl i vy? A taky jste zažil, mírně řečeno, rozčarování?“
Chvíli se na mě smutně díval.
„No jo,“ řekl nakonec lítostivě. „Vždyť jsem si to myslel. Ještě jste nedozrál… Tak dobrá.“ Vzdychl si. „Tak tedy suchá fakta bez teorie.
Před šesti dny, kdy můj hotel poctili svou návštěvou manželé Mausesovi, se mi stala takováhle příhoda. Provedl jsem všechny nezbytné záznamy v cestovních průkazech jmenovaných hostů a zašel jsem do pokoje pana Mausese, abych mu tyto doklady vrátil. Zaklepal jsem. Byl jsem nějak nesoustředěný, takže jsem vzal za kliku dřív, než se ozvalo dovolení. Okamžitě jsem byl vytrestán za porušení elementárních norem slušnosti. V křesle uprostřed místnosti jsem spatřil to, co by se při dobré vůli dalo nazvat paní Mausesovou. Ale nebyla to paní Mausesová. Byla to nádherná loutka velikosti člověka, neobyčejně podobná paní Mausesové a taky přesně stejně oblečená. Hned nato jsem byl chycen za rameno a vyhozen na chodbu. Tuto naprosto oprávněnou exekuci nade mnou provedl pan Mauses, který v té době zřejmě prohlížel apartmá své ženy a vrhl se na mě zezadu…“
„Loutka…,“ pronesl jsem zamyšleně.
„Sombi,“ opravil mě hoteliér taktně.
„Loutka,“ opakoval jsem, aniž jsem ho vnímal. „Jaká má zavazadla?“
„Několik obyčejných kufrů,“ odpověděl šéf. „A obrovskou starou cestovní truhlu pobitou plechem. Přijeli s ním čtyři nosiči a byli chudáci úplně zmordovaní, než mu tu truhlu vytáhli do baráku. Otloukli mi všechna futra u dveří…“
„Inu,“ protáhl jsem po chvilce přemýšlení. „Koneckonců tohle je jeho soukromá věc. Slyšel jsem o milionáři, který s sebou všude vláčel sadu nočníků… Když někomu dělá dobře mít figurínu své ženy v životní velikosti… Mimochodem, ono je docela možné, že vystihl spády našeho Simoneta a podstrčil mu místo ženy tuhle loutku… Hrome, co když s sebou tu loutku vozí právě pro takovéhle případy?“ Vmyslel jsem se do Simonetovy kůže a otřásl jsem se. „Teda fór je to báječnej!“
„Tak vidíte, už jste to všecko vysvětlil,“ poznamenal hoteliér.
Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Chvíli jsme se na sebe dívali. Pořád ještě mi byl sympatický. Ale co tím sleduje? Proč mi blbne hlavu těmi africkými nesmysly? Přece nejsem reportér a nemám v úmyslu dělat tomuhle podniku reklamu… Ba ne, já už toho mám dost. Víckrát na tohle téma s panem Alekem Snewarem mluvit nebudu. Jestli si zamanul svést mě na falešnou stopu, tak se mu to nepodaří.
„Podívejte,“ řekl jsem, „rušíte mě, Aleku. Seďte tady, já si zajdu ke krbu. Musím si to pořádně promyslet.“
„Už je tři čtvrti na pět,“ připomněl mi hoteliér.
„No a co? Dneska už stejně spát nemůžu. Upozorňuju vás, Aleku, vůbec nepředpokládám, že už události skončily. Proto zůstaňte tady ve vestibulu a buďte v pohotovosti.“
„Prosím, když je to třeba…“
Zašel jsem do salónku ke krbu (Lelius na mě zase nevrle zachrčel), vzal jsem pohrabáč a začal se šťourat v doutnajících uhlících.
Příhoda se Simonetem se tedy jakžtakž vysvětlila a můžu ji pustit z hlavy. Vlastně naopak! V žádném případě ji pustit z hlavy nesmím!
Jestliže v jedenáct hodin v noci byla v pokoji paní Mausesové loutka, kde byla tou dobou skutečná paní Mausesová? Tedy vtip je to skutečně ohromný… ale je v něm něco příliš humpoláckého… A je to vůbec vtip? Není to pokus získat alibi? Ale ne, jaké k čertu alibi, je noc, tma, takovéhle alibi se dá potvrdit jedině hmatem, jenže hmatem nevzniká alibi, ale fór… Co mě na tom vlastně zaráží? Jen jedno: Simonetův pokoj sousedí s pokojem Olafovým. Dá se předpokládat například, že Mausesovi potřebovali, aby Simonetův pokoj byl od jedenácti hodin na určitou dobu prázdný. A to je to, co mě zaráží. Na odlákání pana Simoneta přece vůbec nebylo třeba loutky, na to bohatě stačila skutečná paní Mausesová. To by byl nejpřirozenější, a navíc mnohem spolehlivější způsob. Ale když už použili tak nepřirozené a nespolehlivé formy, jako je loutka, znamená to, že bylo nutné, aby opravdová paní Mausesová byla tou dobou někde jinde. Paní Mausesová… křehoučká, zhýčkaná krasavice s chováním tak vybraným, že to až hraničí se stupiditou… Ba ne, takhle se nikam nedostanu. Nemohu sice ten báječný žert nadobro ignorovat, ale zatím nevidím, v čem by mi tahle historka mohla být něco platná…
Je to ale mizerná situace, žádná z nitek nikam nevede. Předně nemám ani jednoho podezřelého. Za druhé je naprosto nepochopitelné, jak k vraždě došlo. To nejhlavnější je nepochopitelné. Čert vzal vraha!
Ale řekněte mi, jak to udělal? Jak? Okno je otevřené, ale na rámu žádné stopy, žádné stopy na římse ani ve sněhu. Zezdola, zprava ani zleva není možné se k oknu dostat, zbývá jedině seshora. Ze střechy po provaze.
Ale v tom případě by byly stopy na okraji střechy. Můžu se tam samozřejmě znovu podívat, ale vzpomínám si docela jasně, že sníh byl zdupán jedině v okolí Hincusova lehátka. Teď už nezbývá nic kromě nějakého Carlssona s vrtulí zapíchnutou v zadku. Vletěl dovnitř, zakroutil krajanovi krkem a zase vyletěl… Takže mi zbývají jenom dvě chatrné hypotézičky. První — to jsou všelijaké ty tajné otvory, maskované dveře a dvojité stěny. A druhá — nějaký génius vynalezl nové technické zařízení umožňující otáčet zvenku klíčem, který je zastrčen zevnitř, a nezanechat na něm žádné stopy…
Obě tyhle hypotézy směřují přímo k Alekovi, majiteli hotelu a vynálezci v jedné osobě. Tak. No a jak tedy vypadá alibi tohoto člověka?
Do půl desáté sedí bez jediného přerušení u karetního stolku. Asi tak od za pět minut deset až do okamžiku, kdy byla objevena mrtvola, jsem ho měl buď v dohledu, nebo v doslechu. Na vraždu mu zbývá přibližně dvacet až pětadvacet minut, kdy ho nevidí vůbec nikdo nebo jenom Kajsa, které podle vlastních slov dal pohlavek. Takže teoreticky vrahem může být, zná-li tajný vchod nebo má-li k dispozici přístroj, který zvenku otáčí klíčem a nezanechává stopy. Nejsou mi sice jasné motivy (přece to neudělal kvůli reklamě!), i psychologicky je celé jeho chování naprosto nevysvětlitelné, ale opakuji, teoreticky to mohl být on. Zapamatujme si to a můžeme jít dál.
Du Barnstoker. Alibi nemá. Ale je to vetchý stařec, prostě by neměl sílu zlomit člověku vaz. Simonet. Alibi nemá. Zlomit vaz by mohl, je to silný chlap, a navíc trochu vyšinutý. Nechápu, jak se dostal k Olafovi do pokoje. A pokud se tam dostal, nechápu, jak se dostal ven.
Teoreticky mohl ovšem docela náhodou objevit onen samospasitelný tajný vchod. Nechápu motivy, nechápu veškeré jeho chování po vraždě.
Nic nechápu. Hincus… Hincusův dvojník… Měl bych si dát ještě jedno kafe. To by byla nádhera vyfláknout se na všechno a zalézt do kanafasu…
Brun. Ano, to je jediná nitka, která se zatím nepřetrhla. Tohle mládě mi zalhalo. Vidělo paní Mausesovou, ale řeklo, že ji nevidělo.
Laškovalo s Olafem u dveří Olafova pokoje, ale řeklo, že mu dalo facku u dveří jídelny… A tu jsem si najednou vzpomněl. Seděl jsem právě tady, v tomhle křesle. Podlaha se zachvěla, ozvalo se dunění laviny. Podíval jsem se na hodinky, bylo deset hodin dvě minuty, a vtom nahoře bouchly dveře. Zrovna nahoře. Někdo prudce přibouchl dveře. Kdo? Simonet se tou dobou holil. Du Barnstoker spal a je možné, že ho právě tahle rána probudila. Hincus ležel svázaný pod stolem.
Hoteliér a Kajsa byli v kuchyni. Mausesovi byli ve svých pokojích.
Dveřmi mohli tedy prásknout Olaf, Brun nebo vrah. Například Hincusův dvojník… Odhodil jsem pohrabáč a rozběhl se nahoru.
Pokoj děťátka byl prázdný, a tak jsem zaklepal u du Barnstokera.