Страница 12 из 27
„Vyletěl oknem,“ procedil Maljanov skrz zuby.
„Takovýhle lobogo!“ A Vajngarten bez ohledu na přítomnost dítěte předvedl odpovídající výmluvné neslušné gesto. „Nikam neletěl. Prostě zmizel.“
„Valko!“ zvýšil hlas Maljanov.
„Jak ti to teď říkám, tak to bylo, otče! Seděl přímo přede mnou na rohu stolu…, já se zrovna chystal, že mu jen tak vsedě trochu přežehlím fasádu…, a von je najednou pryč. Dočista jako v kině.“
Vajngarten se zmocnil poslední porce jesetera a nacpal si ji do tlamy.
„Moam?“ zeptal se s plnými ústy. „Moam muam…?“ S velkým úsilím polkl, zamrkal slzavýma očima a pokračoval: „Do dneška už jsem se z toho stačil trochu vzpamatovat, otcové, ovšem převčírem jsem dřepěl doma v křesle, voči zavřený a sotva jsem si na jeho slova vzpomněl, celej jsem se drobně roztřásl jako prasečí vocásek… Už jsem věřil, že snad na místě zhebnu… Nikdy předtím se mi nic takovýho ještě nepřihodilo. Z posledních sil jsem se dovlekl do tchynina pokoje a hodil do sebe valeriánky, ale kdepak! Pak jsem tam zahlíd brom, tak jsem do sebe vrazil taky brom…“»
12.»„…falzifikáty,“ dodal Maljanov. Vajngarten pohrdavě mlčel. „No tak dokonalé moderní kopie…“
„Jsi vůl,“ řekl Vajngarten stručně a album schoval.
Maljanov se na žádnou odpověď nezmohl. Už ho napadlo, že kdyby tohle všechno bylo lež nebo obyčejná pravda, nikoli pravda příšerná, Vajngarten by to udělal obráceně. Nejdřív by tu ukázal ty známky a teprve potom by kolem nich rozehrál tenhle více či méně věrohodný poprask.
„No a co teď?“ zeptal se bezradně a znovu cítil, jak; se jeho srdce propadá někam do…»
Kapitola šestá
13.»… o Gubarovi dověděl, že to od dětství byl velký lenoch a záškolák a už od té doby má nepřekonatelné sexuální problémy. Desetiletku nedokončil, vyšel z deváté třídy, pracoval jako saniťák, pak jezdil s popelářským autem, až konečně začal působit jako laborant ve Valkově ústavu, kde se taky spolu seznámili, a dnes je zaměstnán v tajném výzkumáku a podílí se na nějakém mamutím přísně tajném projektu obra
Několik svých vynálezů už si nechal patentovat, dva nebo tři další měl rozdělané, ale ani v nejmenším netuší, kvůli kterému z nich vypukly tyhle nepříjemnosti. Předpokládá, že by to mohl být ten loňský — cosi kolem praktického využití fadingů. Předpokládá, ale jistotu nemá.
Páteří jeho života byly odjakživa ženy. Lepily se na něj už od útlého mládí jako mouchy. Když se na něj čas od času neznámo proč lepit přestávaly, lepil se na ně sám. Jednou už byl ženatý, z manželství si odnesl jen ty nejhorší vzpomínky a četná životní ponaučení, a od té doby je v tomto ohledu mimořádně opatrný. Stručně řečeno to byl katastrofální holkař, proti kterému takový Vajngarten vypadal jako asketa, anachoret a stoik. Při tom všem to však rozhodně nebyl žádný špinavec. Ke svým ctitelkám se choval uctivě, ohleduplně, a dokonce s obdivem, ale zcela zřejmě považoval svou maličkost za skromný zdroj potěšení pro zainteresované dámy. Nikdy si neobstarával dvě milenky najednou, nikdy se nezaplétal do nechutných afér a skandálů a patrně žádné z těch žen nikdy neublížil. Takže v tomto ohledu od dob nezdařeného manželství vše plynulo hladce a šťastně. Až do poslední doby.
Sám má za to, že nepříjemnosti související s mimozemšťany v jeho případě začaly odpornou vyrážkou na nohou. Okamžitě s tím běžel k doktorovi, protože o své zdraví vždy pečlivě dbal a jeho vztah k problematice zdraví byl povýtce evropský. Lékař ho uklidnil, dal mu nějaké pilulky, vyrážka se ztratila, zato však přišel vpád žen. Stahovaly se k němu v celých hejnech — všechny ženy, se kterými měl kdy co do činění. Tísnily se u něj v bytě hned dvě až tři najednou a jednoho hrůzného odpoledne se jich tam sešlo dokonce pět. Nejhorší na tom všem bylo, že Zachar totálně nechápal, co po něm chtějí. Nadto dospěl k závěru, že ony samy to nevědí taky. Spílaly mu, pomlouvaly ho, válely se mu u nohou, žadonily o cosi indiferentního, praly se mezi sebou jako vzteklé kočky, roztřískaly mu všechno nádobí, nakřáply bledě modrý japonský dřez a poničily nábytek. Pořádaly hysterické výstupy, pokoušely se otrávit a některé vyhrožovaly, že otráví i jeho. A to mnohé z nich byly dávno vdané, milovaly své muže a děti, ti muži chodili ke Gubarovi taky a stejně jako jejich krásnější polovice se chovali naprosto nevyzpytatelně. Tyto pasáže Gubarova vyprávění byly zvlášť zmatené.
Jeho život se zkrátka a dobře proměnil v temné peklo, on sám se spadl o šest kilo, kopřivka mu naskákala po celém těle, o práci nemohlo být ani řeči, a musel si vzít neplacené volno, přestože až po uši tonul v dluzích. V prvních dnech chtěl vpádu uniknout a uchýlit se pod ochranu svého tajného výzkumáku, ale velice rychle pochopil, že takovýto postup by bleskově vysvětlil všechny jeho čistě osobní absence. I tato část Zacharovy výpovědi byla na obsažné informace dosti chudá.
Temné peklo se táhlo nepřetržitě deset dní, až předvčírem najednou ustalo. Zrovna předal z ručky do ručky jednu nešťastnici jakémusi zachmuřenému seržantovi od bezpečnosti, když se najednou objevila ta ženská s dítětem. Vzpomněl si na ni. Seznámil se s ní asi před šesti lety za následujících okolností. Stálí vedle sebe v přecpaném autobuse, on na ni pohlédl a zjistil, že se mu moc líbí. Promiňte, prosím, oslovil ji, nemáte náhodou kousek papíru a tužku? Mám, prosím, odpověděla a vyjmula z kabelky žádané. Moc a moc vám děkuji, řekl jí. A teď mi laskavě napište vaše jméno, adresu a telefon… Strávili spolu opravdu příjemnou dovolenou v Lotyšsku u moře a pak se docela nenápadně rozešli — údajně s tím, že se již nikdy nesetkají, že byli jeden s druhým nadmíru spokojeni a že vůči sobě nemají žádné pohledávky ani povi
A ona se teď z ničeho nic objeví, přivede chlapce a řekne mu, že je to jeho syn. Už tři roky je provdána za velice hodného a navíc velice známého muže, kterého bezmezně miluje a váží si ho. Nedokázala Gubarovi vysvětlit, proč přišla. Když se to pokoušel zjistit, vždycky se rozplakala. Lomila rukama a bylo zřejmé, že své jednání považuje za podlé a odsouzeníhodné. Jenže neodcházela. Den a noc, které strávila v Gubarově vypleněném bytě, byl zřejmě vrchol všeho. Chovala se jako náměsíčná, neustále něco vykládala, ale Gubar chápal jen jednotlivá slova, zatímco skutečný smysl těchto výlevů mu beznadějně unikal. Až včera ráno jako by se najednou vzpamatovala. Za ruku Gubara vytáhla z postele, zavlekla ho do koupelny, pustila všechny kohoutky naplno a začala mu do ucha šeptat věci naprosto neuvěřitelné.
Podle jejích slov (v Gubarově interpretaci) to vypadalo tak, že na Zemi už odpradávna existuje jistý tajný, polomystický Spolek devíti. Jsou to nějací až neskutečně zakonspirovaní mudrci, kteří jsou buď mimořádně dlouhověcí, nebo snad vůbec nesmrtelní a zabývají se dvěma věcmi: za prvé se hrabou v absolutně všech úspěšných programech absolutně všech pozemských věd a seznamují se s nimi a za druhé dávají pozor na to, aby se ta či ona technická novinka v rukou člověka nezměnila v nástroj sebezničení. Ti mudrci jsou téměř vševědoucí a prakticky všemohoucí. Ukrýt se před nimi není možné, tajemství pro ně neexistují a bojovat proti nim nemá smysl. A právě tento Spolek devíti se momentálně zajímá o Zachara Gubara. Proč právě o něj, to ona neví. Co má Gubar dělat, neví taky. To si musí domyslet sám. Jí je známo jen tolik, že všechny jeho nepříjemnosti posledních dnů — to je jistá výstraha. Ona sama sem taky byla vyslána pro výstrahu. A aby na ni Zachar nezapomínal, dostala pokyn nechat u něj chlapce. Kdo jí to rozkázal, neví. A ani vědět nechce. Ona jen chce, aby se chlapci nestalo nic zlého. Zapřísahala Gubara, aby se nevzpěčoval, a ať si alespoň dvacetkrát rozmyslí, než něco podnikne. A teď musí jít.