Miliardu let pred koncem sveta

„Trochu jsme si tu ve vaší nepřítomnosti zahospodařili…,“ poznamenal krasavec provinile. „Za to můžu já.“

„Ale, prosím vás, taková hloupost, ukažte, já to hodím do koše…“

„Strejda je zbabělec,“ pronesl najednou chlapec jasně a zvonivě.

Maljanova zamrazilo. Ostatní podle jeho soudu zamrazilo taky.

„No tak, buď zticha…,“ poprosil ho krasavec a nesměle chlapci pohrozil prstem.

„Slyšelos, dítě?“ přidal se Vajngarten. „Přece jsi dostalo čokoládu. Tak seď, konzumuj a neotravuj.“

„A proč jsem zbabělec?“ zeptal se Maljanov a sedl si. „Proč mi ubližuješ?“

„Já ti náhodou vůbec neubližuju,“ namítl chlapec, který si příchozího prohlížel jako vzácné exotické zvíře. „Jen jsem řekl, co jsi zač…“

Krasavec už se mezitím zbavil střepů, utřel si dlaň a znovu napřáhl pravici k Maljanovovi. „Zachar,“ představil se. Muži si vyměnili obřadný stisk.

„Do práce, panstvo, do práce!“ pronesl starostlivě Vajngarten a spokojeně si zamnul ruce. „Přines ještě dvě skleničky…“

Maljanov došel do baru, vzal koňak a sklenky, vyplázl jazyk na křeslo, ve kterém přednedávnem seděl Igor Petrovič, a vrátil se do kuchyně. Stůl se pod rozmanitými lahůdkami jen prohýbal. Teď se najím a napiju, rozhodl se s veselou zarputilostí. Chlapci jsou pasáci, že přijeli…

Jenže všechno dopadlo jinak, než si Maljanov představoval. Sotva se poprvé napili a on se s potěšeným mručením zakousl do obrovského obloženého chlebu, Vajngarten ho naprosto střízlivým hlasem požádal:

„A teď nám, otče, řekni, co se tu s tebou dělo.“

Maljanov se zakuckal.

„Jak to myslíš?“

„Podívej se,“ řekl Vajngarten, který už nezářil jako měsíček na hnoji, „jsme tu tři a každému z nás se něco přihodilo. Takže stydět se nemusíš. Co ti řekl ten zrzek?“

„Večerovskij?“

„Ale ne, co sem pleteš Večerovského? Přišel k tobě maličký zrzavý mužík v takovém těsném černém obleku… Co ti řekl?“

Maljanov ukousl co největší sousto a mechanicky ho žvýkal, ale chuťový prožitek se nedostavil žádný. Všichni tři se teď dívali na něj. Zachar rozpačitě, s plachým úsměvem a jeho pohled co chvíli unikal někam do koutů. Vajngarten poulil oči jako smyslů zbavený a zřejmě se chystal zase řvát. A chlapec, který v ruce třímal upatlanou tabulku čokolády, se k němu naklonil celou horní polovinou trupu, jako by mu chtěl skočit do úst.

„Hoši,“ řekl Maljanov nakonec. „Co to pořád máte s tím zrzkem? Žádný zrzek tu nebyl, v mém případě je všechno mnohem horší.“

„Tak dělej, prosím tě, vykládej,“ pobízel ho nedočkavě Vajngarten.

„A proč bych to měl vykládat?“ vybuchl Maljanov. „Já z toho rozhodně nehodlám dělat žádné tajnosti, ale rád bych věděl, co to tady na mě hraješ! Radši mi něco řekni ty sám. Moc by mě například zajímalo, odkud vůbec víš, že se tu něco stalo.“

„Mluv nejdřív ty a pak to řeknu já,“ trval na svém Vajngarten. „A nakonec Zachar.“

„No vidíš, a já bych chtěl, abyste nejdřív vykládali vy dva,“ odsekl Maljanov a nervózně si mazal další krajíc. „Vy jste dva, a já jsem sám…“

„Mluv ty,“ rozkázal najednou chlapec a energicky ukázal na Maljanova.

„Ticho, ticho…,“ zašeptal Zachar, který rozpaky nevěděl, kudy kam.

Vajngarten se nevesele uchichtl.

„To je váš kluk?“ zeptal se Maljanov Zachara.

„Řekl bych, že můj…,“ odpověděl nepříliš přesvědčeně Zachar a zadíval se do země.

„Ale jeho, to víš, že jeho…,“ zahučel netrpělivě Vajngarten. „Ten kluk koneckonců patří do Zacharova povídání. Dělej, Miťko, a nech komedií.“

Dočista Maljanova zmátli. Odložil chléb a rozpovídal se. Vzal to od samého začátku, od těch telefonátů. Když člověk během nějakých dvou hodin vypráví týž strašidelný příběh už podruhé, bezděky v něm začíná objevovat i ty humornější stránky. Za chvíli už si uvědomoval, jak se rozvášnil, Vajngarten prokládal jeho vyprávění přehršlemi drobivého smíchu, obnažoval mohutné zažloutlé tesáky a Maljanov učinil doslova svým životním cílem rozesmát i krasavce Zachara, ale to se mu nepodařilo — Zachar se jen plaše, téměř žalostně uculoval. Když Maljanov dospěl až ke Sněgového sebevraždě, nebylo do smíchu nikomu.

„Lžeš!“ zasípěl Vajngarten.

Maljanov jen trhl ramenem.

„Jak jsem koupil…,“ řekl. „A dveře má zapečetěné, klidně se běž podívat.“

Vajngarten zmlkl, poklepával tlustými prsty po stole a do taktu poškubával tvářemi, pak se najednou hlučně zvedl, na nikoho ani nepohlédl, protáhl se mezi Zacharem a chlapcem a těžce oddusal ven. Bylo slyšet, jak mlaskl zámek na venkovních dveřích a do bytu zavanula vůně zelňačky.

„Achichach…,“ povzdechl si smutně Zachar.

Chlapec mu podal usmolenou čokoládu a rozhodně požadoval:

„Kousni si!“

Zachar si pokorně kousl a neochotně žvýkal. Klaply dveře. Vajngarten zase nikoho neuznal za hodná pohledu, zakormidloval na své místo, šplouchl si do sklenky vodku a ochraptěle broukl:

„A dál…?“

„Co dál? Dál jsem šel k Večerovskému… Ti chlapi odtáhli, tak jsem taky šel… Teprve teď jsem se vrátil.“

„A zrzek?“ nedal si pokoj Vajngarten.

„Podívej se, Valko,“ řekl Maljanov. „Slyšel jsi všechno přesně tak, jak to tady probíhalo. A teď táhni k čertu. Třetí výslech za den, to už je na mě trochu moc…“

„Valjo…,“ zasáhl nerozhodně Zachar, „a nejde tady o něco jiného?“

„Neblázni, otče!“ škaredil se Vajngarten. „Jak by to mohlo být něco jiného? Má spoustu práce a oni ho nenechají dělat… Kdepak něco jiného! A pak — přede mnou ho přece přímo jmenovali…“

„Kdo mě jmenoval?“ otázal se Maljanov v předtuše nových nepříjemností.

„Já chci čurat,“ oznámil jasným hláskem chlapec.

Všichni na něj vyvalili oči. On si je jednoho po druhém pěkně prohlédl, slezl se židle a řekl Zacharovi:

„Pojď!“

Zachar se provinile zaculil, hlesl: „No tak poběž…,“ a zmizeli.

„Tak kdo o mně mluvil?“ dorážel Maljanov na Vajngartena. „Co je zase tohle za novinky?“

Vajngarten sklonil hlavu ke straně a zaposlouchal se, co se odehrává na záchodě.

„A Gubar už je na háku,“ pronesl s jakýmsi zarmouceným zadostiučiněním. „Ten je prostě na háku, a hned tak se z něj nedostane…“

V Maljanovově mozku se něco lepkavě převalilo.

„Gubar?“

„No ano, Zachar. To víš, tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí…“

Maljanov si vzpomněl.

„Není on taky přes rakety?“

„Kdo? Zachar?“ podivil se Vajngarten. „Ale kdepak, to sotva… Je to technik, zlatý ručičky. Vyrábí blechy s elektronickým ovládáním… Ale to by nebylo to největší neštěstí. Jeho neštěstí spočívá v tom, jak pozorně a důkladně respektuje každý svoje přání. To mi řekl von sám. A povšimni si, otče, že je to svatá pravda…“

Chlapec už mezitím dorazil zpátky do kuchyně a vyškrábal se na svou židli. Zachar vkročil hned za ním. Maljanov mu řekl:

„Víte, Zachare, já si zrovna vzpomněl, že Sněgovoj se na vás vyptával…“

A Maljanov se poprvé v životě stal svědkem toho, jak člověku někdo bledne přímo před očima. Jak doslova bělá, až připomíná list čistého papíru.

„Na mě?“ zeptal se Zachar jen rty.

„No ano…, včera večer…“ Maljanov se lekl. Takovou reakci přece jen neočekával.

„Tys ho snad neznal?“ oslovil Zachara tlumeně Vajngarten.

Zachar mlčky zakroutil hlavou, sáhl si pro cigaretu, půl krabičky přitom vysypal na podlahu, začal rozsypané cigarety chvatně sbírat a Vajngarten hekl a zabručel: „Tuhle věc musíme nějak to, otcové…,“ a všem nalil další vodku. Jenže vtom se ozval chlapec:

„No bože, to přece ještě nic neznamená!“

Maljanov se zachvěl ještě víc než před chvíli, ale Zachar se okamžitě napřímil a zadíval se na syna s jakousi nadějí, či jak to popsat.

„To bude prostě náhoda,“ pokračoval chlapec. „Stačí podívat se do telefo

11.»… znal Maljanov od šesté třídy. V sedmé se skamarádili a do konce školy spolu seděli v jedné lavicí. Vajngarten se s léty neměnil, jen se rozrůstal na všechny strany. Vždycky byl veselý, tlustý a masožravý a vždycky něco sbíral — jednou známky, Jindy mince, poštovní razítka nebo etikety z pivních láhví. Věčně dotíral na své okolí a požadoval od něj drobné — pátral totiž po nějakých raritních měďácích. A věčně se zmocňoval cizích dopisů a loudil obálky s razítky.