Mesto zaslibenych

„Přivezli popelnice,“ řekl a radostně se usmál.

„Vykašli se na ně,“ odpověděl mu stejně radostným tónem Andrej. „Nikam nám neutečou. A jak to, že jsi přišel sám? Kde máš Mei Ling?“

„Doma. Je moc unavená. Spí. Trošku nám totiž stůně syn.“

„Tak pojď dál, přece tu takhle nebudeš pořád stát! Pojď, seznámím tě s jedním dobrým člověkem.“

„My už se známe,“ prohodil Wang, když stanul ve dveřích do jídelny.

„A hele — Váňa!“ vykřikl radostně Davydov. „Ty jsi tu taky? No jo,“

řekl a obrátil se ke Kensimu, „já to věděl, že Andrej je príma kluk! Samí dobrý lidi se u něho scházejí! Tak zrovna třeba ty, ten židáček… no, jak se jmenuje…? Teď se teprve pořádně rozparádíme! Musím se podívat, s čím si to pořád v kuchyni hrajou. Co tam můžou mít vlastně na práci?“

Wang hbitě odsunul Kensiho od stolu a sám začal velice zručně připravovat příbory. Kensi se jednou rukou a zuby pokoušel přitáhnout obvaz.

Andrej mu přispěchal na pomoc.

„Kde je pořád ten Donald?“ bručel nespokojeně.

„Zavřel se doma,“ odpověděl Wang. „A nepřeje si, aby ho někdo rušil.“

„Leze na něj poslední dobou nějakej splín. No…, ať dělá, co umí… Poslouchej, Kensi, co to vlastně máš s tou rukou?“

Kensi se zašklebil: „Rafnul mě pavián. Prevít jeden… Až na kost mi to prokousnul.“

„Vážně?“ užasl Andrej. „A já si myslel, že jsou v podstatě neškodný!“

„Jo, to víš! Neškodný… A co bys asi tak dělal ty, kdyby tě někdo chytil a rval na tebe obojek?“

„Jakej obojek?“

„Rozkaz číslo pět set sedm. Všechny paviány zaregistrovat a opatřit obojky s číslem. Zítra je budeme rozdělovat mezi obyvatelstvo. Asi tak dvacet jsme jich zvládli — a ostatní jsme zahnali do vedlejšího revíru, ať si tam s nima poradí. Co na mě koukáš s otevřenou pusou? Radši sem přines skleničky, je jich tu málo!“

Kapitola 4

Když vypnuli slunce, všichni v Andrejově bytě už byli v ráži. V náhlé tmě se Andrej vysoukal za stolem ze židle, a než se dostal k vypínači, stačil párkrát zakopnout o hrnce, které někdo postavil přímo na podlahu.

„N-n-nelekejte se, milá slečno,“ brebentil mu za zády Fritz, „takhle je to tu vždycky…“

„Budiž světlo,“ pronesl Andrej a snažil se, aby mu opravdu bylo rozumět.

Pod stropem se rozsvítila zaprášená lampa. O pořádném osvětlení bytu se mluvit nedalo, spíš to připomínalo špinavé světlo u Wanga v průjezdu.

Andrej se rozhlédl po přítomných.

Všechno bylo zřejmě v pořádku. V čele stolu se pohupoval na vysoké stoličce Davydov. Před půlhodinkou se Andrej rozhodl, že „odteďka napořád“

je to pro něho prostě Jura… V pevně sevřených zubech teď Jura svíral tlustou, vlastnoručně ubalenou cigaretu, v pravačce držel broušenou sklenici se samohonkou a zhrublým ukazovákem levačky šermoval před nosem Icika Kacmana, který se usadil hned vedle něj. Icik už dávno sundal sako a taky už neměl kravatu… Brada se mu leskla mastnotou a na košili byly znát stopy po omáčce.

Napravo od Jury se tiše usadil Wang. Před ním ležel ten nejmenší talířek s malinkým kouskem pečeně a vedle něj ta nejzohýbanější vidlička. Skleničku se samohonkou si Wang vybral s rozbitým okrajem. Hlavu zatáhl mezi ramena, obrátil vzhůru blaženě se usmívající obličej, zavřel oči a vychutnával siestu.

Vždy bdělý a teď poněkud zrudlý Kensi s chutí polykal kyselé zelí a cosi vesele vykládal Ottovi, který statečně bojoval s opilostí a v okamžicích, kdy se mu dařilo vítězit, hlasitě vykřikoval: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

Selma Nagelová, Švédská šlapka, byla přece jen krásná ženská. Seděla v křesle, nohy měla přehozené přes polstrované opěradlo přímo proti hrudi chrabrého poddůstojníka Fritze. Bělostně zářily, až se z toho Fritzovi blýskalo v očích a na tvářích mu samým vzrušením naskákaly rudé skvrny.

Pořád se snažil připít si se Selmou na přátelství, cpal před ni svou plnou sklenici, ale ona ji svou skleničkou odstrkovala, hihňala se, komíhala nohama a čas od času odsunula z kolen jeho chlupatou pracku.

Jen Andrejova židle vedle Selmy teď byla prázdná a osiřele zela prázdnotou i židle připravená pro Donalda. Je to škoda, že nepřišel, pomyslel si Andrej. Ale co! Přece se z toho nezblázním! Byly i horší věci… Myšlenky se mu nějak pletly, ale celkově měl dobrý pocit uspokojeného sebevědomí, i když s lehkým nádechem nostalgie. Vrátil se na své místo a zařval: „Na zdraví!“

Nikdo si ho ani nevšiml, jen Otto pohodil hlavou jako kůň, kterého obtěžují ovádi, a zabrebtal: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Já jsem sem přišel, protože jsem tomu všemu uvěřil,“ pronášel hlasitě zvučným basem Jura a dál šermoval hihňajícímu se Icikovi ukazovákem před nosem, třebaže Icik se snažil jeho ruku odstrčit. „A uvěřil jsem proto, že jinou víru jsem neměl. Jenže Rus musí na něco věřit, chápeš to, kamaráde?

Když nebude věřit, nic mu kromě vodky nezůstane. Věřit se musí.

Když se zamiluješ do nějaký ženský, taky jí musíš věřit. A sám sobě musíš věřit. Bez víry, kamaráde, nedokážeš vůbec nic!“

„To je fakt!“ vykřikoval Icik. „Když Židovi vemeš víru v Boha a Rusovi víru v cara, může to moc špatně dopadnout.“

„Ale počkej! S Židama je to jiná záležitost!“

„Otto, jen se nesmí nic přehánět,“ řekl v té chvíli Kensi, který pořád ještě labužnicky polykal kyselé zelí. „Třeba žádná odborná příprava neexistuje a ani nemůže existovat. Vždyť si to uvědomte, jakápak odborná příprava a profesionalizace ve městě, kde každý mění každou chvíli zaměstnání?“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ souhlasil Otto a vzápětí se rozzářil. „To samý říkal i pan ministr.“

„Co že říkal?“ Kensi opatrně několikrát usrkl ze sklenice, jako by nepil samohonku, ale horký čaj.

„Pan ministr říkal, že to je pozoruhodná myšlenka a že mu mám připravit návrh, co s tím dál…“ Otto popotáhl a oči se mu zalily slzami: „Jenže já jsem místo toho šel za Elsou…“

„A když ten tank byl asi tak dva metry ode mě,“ hulákal Fritz a podařilo se mu přitom polít Selmě nohy samohonkou, „najednou mi před očima proletěl celej můj život. Vy tomu, slečno, nebudete věřit, na co všecko jsem si v tu chvíli vzpomněl! Jenže — jsem přece voják! A za führera…“

„Ale ten váš führer už dávno nežije! Je z něj prach a popel,“ namítala Selma. A smála se přitom, až slzela.

„Slečno,“ pronesl Fritz výhružně a vysunul dolní čelist, „v srdci každého skutečného Němce führer žije! A bude žít věčně! Vy jste přece, slečno, árijka, tak mě snad pochopíte: ten ruskej tank byl ode mě tři metry… a já… za führera…“

„Neotravuj už s tím svým führerem!“ vykřikl Andrej. „A vy ostatní… krucinál! Tak si snad připijeme, ne?“

„Tak jo,“ přidal se Jura. „Tak něco prones!“ „Na zde přítomné dámy!“ zaječel nečekaně Otto a odstrčil od sebe Kensiho.

„Buď teď zticha,“ okřikl ho Andrej. „A ty, Iciku, nepředváděj se pořád!

Jde o vážnou věc. Kensi, dávej taky pozor! Já myslím, že ještě je třeba říct, na co si nutně musíme připít… Tedy — my už jsme si na to připíjeli, ale jen tak vlastně bokem… Jenže my si teď musíme připít se vší vážností na náš Experiment! Na naši společnou dobrou věc — a zvlášť…“

„…na inspirátora všech našich vítězství soudruha Stalina!“ zavřeštěl Icik.

Andrej se zarazil.

„No tak, prosím tě,“ zabrumlal, „co mi skáčeš do řeči? Tak jo… i na Stalina, jistě… Krucinál, úplně jsi mě zblbnul… Chtěl jsem, abysme si připili na přátelství, ty idiote!“

„To je v pořádku, Andreji,“ řekl Jura. „A je to dobrej nápad. Musíme si připít na Experiment, i na přátelství. Tak, kamarádi, sklenice vzhůru…! Ať se nám všechno daří!“

„A já budu pít na Stalina,“ řekla umíněně Selma. „A na Mao Ce-tunga!

Hele, Mao, vnímáš mě?“ obrátila se k Wangovi. „Piju na tebe!“

Wang sebou trhl, omluvně se usmál a dotkl se rty své skleničky.

„Mao?“ naježil se Fritz. „Kdo to je?“

Andrej do sebe obrátil samohonku a rychle se ji snažil něčím zajíst.