Mesto zaslibenych

„Fritzovi to je fuk,“ povzdychával Otto a už pokolikáté si přehazoval těžký košík z ruky do ruky. „Zajde k Hofstadterovi tak jednou dvakrát do měsíce, když už nemáme co do huby. Poplácá tu hloupou husu po zadku a zase jde… Jenže já tam musím každej tejden, někdy i dvakrát do tejdne… On je sice Hofstadter pomatenej, ale v kšeftu se vyzná! To bys koukal, jaký má kontakty s farmáři! Zboží má vždycky prvotřídní — a není to tam u něj drahý. Teď už jsem pochopil, co se ode mě žádá: Mám zajistit Fritzovu věčnou lásku k Else. A taky se postarat o totální likvidaci mezinárodního židovstva. A ještě — zorganizovat vítězný pochod vojsk třetí říše až sem, k tomu jeho krámku… To všechno mám zařídit. On je tím úplně posedlej, ale já sám už z toho taky blbnu. Přece jen je mi hanba. Starýho cvoka jsem ještě víc zecvokatěl… Teď se mě vyptával, co to s těmi opicemi má znamenat.

Tak jsem jen tak plácnul: To je výsadek. Invaze… Árijská lest… A představ si, že mě obejmul a začal mě oblizovat!“

„A co Elsa?“ zajímal se Andrej. „Ta přece není cvok!“

Otto zrudl a ošil se.

„Elsa…,“ odkašlal si, „taky mi dává zabrat… To víš, jí je to jedno: Fritz, Otto, Ivan, Abram… Je jí třicet a Hofstadter k ní pouští jenom Fritze a mě.“

„Vy jste ale dobytek! Ty i Fritz…,“ řekl s odporem Andrej. „Jak z toho ale ven?“ namítl Otto smutně. „Já opravdu nemám potuchy, jak se z toho vyvlíkneme. Jsem zkrátka bezcharakterní slaboch.“

Zmlkli a až k domu Otto jen hekal a přehazoval si košík z ruky do ruky.

Nahoru jít s Andrejem nemínil: „Odnes to tam a postav na plotnu velkej hrnec s vodou. Mně dej peníze, já ještě zaběhnu do normálního obchodu, snad tam seženu aspoň nějaký konzervy.“ Pak rozpačitě přešlápl a uhnul očima: „Hele… Fritzovi nic neříkej.

Vyrazil by ze mě duši. Vždyť víš, jakej je… Radši aby všechno bylo pod pokličkou. Konečně — tak to chce většina…“

Dole u schodiště se rozešli.

Andrej táhl nahoru tašku i košík — a košík byl opravdu hrozně těžký, jako by do něj Hofstadter naskládal kusy železa.

To je těžká věc, říkal si Andrej rozhořčeně. Jakýpak Experiment, když se tu dějí takovéhle věci!? Jak se dá s nějakým Ottou a Fritzem vůbec experimentovat?

Jsou to prevíti. Že jim není hanba! Vždyť taky… odkud sem přišli? Z wehrmachtu. Z hitlerjugend. Mizerové… Ale s Fritzem si hezky promluvím! Tohle se nesmí nechat jen tak. Člověk se řítí do morální propasti… A přitom je možné ho zachránit. Musí být zachráněn! Koneckonců… jednou mi vlastně právě on zachránil život. Už moc nescházelo a byl se mnou konec. Všichni se na mě vykašlali, jenom on ne… Bane, Fritz je opravdovej člověk! Za takovýho je třeba bojovat… Nohy mu ujely po opičích výkalech. Pořádně zaklel, naštěstí však neupadl.

Teď už si ale dával pozor, kam šlape.

Sotva vstoupil do bytu, bylo mu jasné, že se tu všechno změnilo.

V jídelně burácel gramofon, cinkaly sklenice — a tančilo se. A nad tím vším duněl bas farmáře Davydova: „Kamaráde, s celou tou ekonomií a sociologií mi můžeš bejt ukradenej!

Něco jinýho je volnost! Za tu stojí se prát.“

Na plynovém sporáku vřela ve velkém hrnci voda, na kuchyňském stole ležel nabroušený nůž a z trouby to omamně vonělo pečínkou. V rohu se na zemi navzájem podpíraly dva nadité plátěné pytle. Přes ně byl přehozen promaštěný a propálený vatovaný kabát, farmářův bič a část postroje. Byl tu i kulomet. Hezky složený, připravený i se zásobníkem k akci. Pod stolem se leskl demižonek, ještě trochu olepený kukuřičnými listy a slámou.

Andrej odložil tašku i košík: „Voda se vám tu vaří, vy flákači!“ zahulákal.

Davydovův bas zmlkl a ve dveřích jídelny se objevila rozpálená Selma se zářícíma očima. Za jejími zády se okamžitě vyšponoval Fritz. Zrovna spolu zřejmě tancovali a podařeného árijce ani nenapadlo sundat své pracky ze Selmina pasu. „Pozdravuje tě Hofstadter,“ prohodil Andrej. „Else dělá starost, že se tam neobjevuješ. Robátku už bude málem měsíc…“

„To jsou blbý vtipy,“ řekl na to znechuceně Fritz, nicméně Selmu pustil.

„Fakt! Voda se vaří!“ užasla Selma. „Co s ní teď uděláme?“

„Vem si nůž,“ poradil jí Andrej, „a začni loupat brambory. Fritzi, ty máš přece rád bramborovej salát, ne? Tak se do toho taky dej — a já se ujmu své role hostitele.“

Andrej zamířil do jídelny, ale ještě ve dveřích ho chytil Icik, zářící nadšením: „Poslouchej,“ šeptal a přitom se jako vždycky hihňal a prskal na všechny strany, „kde jsi sebral takovýho zajímavýho týpka? Víš, co tam na těch svejch farmách mají? Opravdovskej Divokej západ! Žijou si tam jako kovbojové na prérii!“

„Kdyby si žili jako kozáci, vyšlo by to nastejno,“ odsekl Andrej.

„To je ono!“ zakřičel Icik a zanotoval: „Když povstali židovský kozáci, Birobidžan byl vzhůru nohama. — A toho, kdo nám šáhne na Berdičev, sežereme i s chlupama!“

„Nech toho,“ vyjel na něj Andrej, „nemám tyhle odrhovačky rád. Fritzi, máš na svůj povel Selmu a Icika, tak sebou mrskněte a neváhejte! Kdo zaváhá — nežere. A moc tu nehulákejte. Otto šel pro konzervy, tak ať ho slyšíte, až zabouchá!“

Teď měl Andrej konečně pocit, že všechno potřebné je zařízeno. Už jen zbývalo pořádně se přivítat s Davydovem. Ten zrovna stál uprostřed jídelny.

Nohy v bytelných botách rozkročené, ruce za vojenským opaskem… Táhlo z něj už na dálku. Jeho ruměný obličej zářil, veselé oči jako by už příliš nevnímaly okolní svět. Andrej pohled takových očí znal. Takhle se dívali nebojácní vyznavači života. S chutí tvrdě dřeli, s chutí pili a absolutně ničeho na světě se nelekali.

„Tak mě máš tady!“ zavolal na něj Davydov. „Přišel jsem, jak jsem slíbil.

Viděl jsi ten demižon? Ten je pro tebe. A taky dva pytle brambor. Nabízeli mi za ně… no, to je jedno… řek jsem si, kašlu na to, radši je dám dobrýmu člověku. Vždyť k čemu tady ve Městě přijdeš? Všude jen ty zděný bedny, ani dejchat se tu pořádně nedá. To je nějakej život? Už jsem tady tomu Japonci, rozumíš, Kensimu, už jsem mu to povídal: Kluci, vykašlete se na to tady! Tady už to znáte! Tak se sbalte i se svejma ženskejma a harantama — a mazejte k nám!“

Kensi měl už po službě, ale pořád byl ještě v uniformě, i když s nepředpisově rozepnutou blůzou. Teď neobratně jednou rukou rozestavoval po stole nádobí a skleničky. Levačku měl ovázanou. Usmál se na Davydova a zdvořile přikývl: „Asi k tomu dojde. Příště na nás totiž zaútočí krakatice — a to k vám rádi pomažeme všichni.“

„A co byste čekali na nějaký krtice? Kašlete na to! Zítra ráno odjíždím z Města bez nákladu. Do prázdnýho vozu se klidně vejdou tři rodiny. A ty dokonce žádnou rodinu nemáš…,“ obrátil se k Andrejovi.

„Bůh mě toho uchránil,“ zasmál se Andrej.

„A ta slečna tady… Ta k tobě nepatří?“

„Ta je nová. Přijela dneska v noci.“

„Tím líp. Holka je to příjemná, vypadá slušně. Tak ji vem s sebou a jedem!

U nás se dá dejchat. A máme mlíka, co hrdlo ráčí… Že ty jsi tady aspoň rok nepil čerstvý mlíko?! To by mě zajímalo, proč tady v obchodech není nikde čerstvý mlíko! Já sám mám tři krávy. Odvádím státu, sám ho taky piju, dávám ho prasatům — a ještě ho musím vylejvat. Představ si to: zabydlíš se a hned po ránu, sotva vytáhneš paty z domu, ženuška ti nadojí čerstvý mlíčko…“ Spiklenecky zamrkal, zasmál se a plácl Andreje po zádech.

Pak se prošel po jídelně, až pod ním prkna zapraštěla. Potom zastavil gramofon. „A co vzduch? Už tu nemáte co dejchat, je to tu jako ve zvěřinci… Kensi, co se tam s tím pořád babráš? Zavolej sem tu holku, ať připraví talíře a skleničky!“

„Loupe brambory,“ řekl s úsměvem Andrej a sám šel Kensimu pomáhat.

Ten Davydov je opravdu svéráz! Takový bezprostřední… Andrejovi připadalo, že se s ním zná už nejmíň rok. A je to fakt: Co kdyby se teď Andrej někam na ta blata vydal? Vůbec nejde o mléko, ale žít se tam dá určitě zdravěji. Stačí se podívat: Davydov je zdravý jako buk!

„Někdo bouchá na dveře,“ poznamenal Davydov. „Mám otevřít, nebo tam půjdeš sám?“

„Už jdu,“ vykřikl Andrej. Na chodbě stál Wang. Teď už bez vatované bundy, zato v modré keprové košili až ke kolenům. Hlavu mu obepínal pruh látky.