Nepřemožitelný

Rohan koutkem oka postřehl, jak astrogátor otvírá ústa, aby se zeptal vedle stojícího hlavního inženýra, zda pole vydrží — ale neozval se. Nestačil.

Černý vír, svahy kaňonu, porost to vše ve zlomku vteřiny zmizelo. Vypadalo to, jako by se na dně skalní rozsedliny rozevřel ohnivý vulkán. Sloup dýmu, kypící lávy, skalních úlomků i veliký závojem par zahalený oblak se zvedal stále výš, až se pára (pocházející určitě z vody klokotajícího potoka) vznesla do výše půldruhého kilometru, kde plul televizní vysílač. Kyklop použil emitor antihmoty.

Nikdo z lidí v řídicí kabině se nepohnul ani neozval, nikdo však také nemohl potlačit pocit mstivé satisfakce: to, že byl nesmyslný, nezmenšovalo jeho intenzitu. Dalo se soudit, že mrak konečně nalezl důstojného protivníka. Veškeré spojení s Kyklopem bylo za útoku přerušeno a od té chvíle viděli lidé jen to, co ze vzdálenosti sedmdesáti kilometrů nestálé atmosféry přenášely ultrakrátké vlny létající sondy. O bitvě, která se rozpoutala v uzavřeném kaňonu, se dozvěděli i lidé mimo řídicí kabinu. Část posádky, zabývající se rozebíráním hliníkového domku, přerušila práci. Severovýchodní okraj obzoru se rozjasnil, jako by tam mělo vyjít druhé slunce, jasnější než to, které stálo v zenitu. Pak tento svit ztlumil sloup dýmu, který se rozrostl do tvaru velkého hřibu.

Technici, kteří bděli nad či

To, že příšerná bitva nekončí, bylo udivující. Po několika desítkách vteřin dno kaňonu i celé okolí Kyklopa muselo dosáhnout teploty tavení. Skály padaly, bortily se, měnily se v magma a opravdu už bylo vidět šarlatový proud, který si začínal razit cestu k ústí kaňonu, několik kilometrů od centra boje. Horpach chvíli uvažoval o tom, zda se nezničily elektrické spínače emitoru, připadalo mu totiž nemožné, aby mrak pokračoval v boji s protivníkem, který jej tak decimuje. To, co se objevilo na obrazovce, když se sonda vznesla podle nového rozkazu ještě výš, až k hranici troposféry, však dokázalo, že se mýlil.

Zorné pole zahrnovalo nyní asi čtyřicet čtverečních kilometrů. Na tomto kaňony rozrytém terénu pozorovali podivný pohyb. Ve zdánlivě zpomaleném tempu, což způsobovala pouze vzdálenost místa pozorování, z temných porostů skalních svahů, z rozsedlin a jeskyní vyplouvala stále nová a nová klubka černi, vznášela se vzhůru, za letu se spojovala a mířila k ohnisku boje. Několik minut se všem zdálo, že černé laviny neustále se valící do centra boje mohou udusit svým množstvím atomový žár, ale Horpach znal energetické rezervy netvora zhotoveného rukama lidí.

Ohlušující, ani na chvíli neustávající hřmot z tlampačů zaplnil řídicí kabinu. Současně plameny šlehající do výše tří kilometrů proťaly útočící mrak, začaly se zvolna otáčet a vytvořily obrovský ohnivý mlýn; vzduch se chvěl žárem, jehož střed se začal pozvolna posunovat.

Kyklop z neznámých důvodů couval, ani na chvíli však nepřestával bojovat, až pomalu ustoupil k ústí kaňonu. Snad jeho elektronický mozek počítal s tím, že se skalní svahy mohou atomovými explozemi narušit a zřítit na něj. I kdyby vyvázl bez úhony i z takové situace, mohlo by mu to znesnadnit manévrování. Bojující Kyklop se tedy snažil dostat se na volné prostranství. V kypících ohnivých vírech jeho emitoru nebylo možné rozlišit dým požáru, zbytky mraku a změť řítících se skal.

Zdálo se, že rozsah kataklyzmatu už dosáhl vrcholu. V následující chvíli se však stalo něco neuvěřitelného. Obraz vzplanul, rozjasnil se do neuvěřitelné běli, která bodala do očí, a pokryl se vyrážkou miliard výbuchů. Novou dávkou antihmoty bylo zničeno celé okolí Kyklopa — vzduch, úlomky skal, pára, plyny i kouř — to všechno, změněno v nejtvrdší záření, rozštěpilo kaňon, sevřelo v kilometrovém okruhu mrak v objetí anihilace a nakonec vyletělo do vzduchu jako vystřelené explozí samého nitra planety.

Nepřemožitelný, kterého od epicentra tohoto příšerného výbuchu dělilo sedmdesát kilometrů, se zachvěl, pouští se přehnaly seismické vlny. Transportéry a energoboty expedice, stojící pod rampou, se posunuly. Po několika minutách přiletěl od hor ryčící prudký vichr, ožehl žárem tváře lidí, hledajících ochranu za vozidly, zvedl stěnu vířícího písku a hnal se dál do nitra pouště.

Televizní sondu musel zasáhnout nějaký úlomek, přestože se nalézala třináct kilometrů od centra katastrofy. Spojení nebylo přerušeno, ale přijímaný obraz se značně zhoršil a měl časté poruchy. Asi za minutu, když dým odplynul poněkud stranou, Rohan napjatým zrakem spatřil následující etapu boje.

Boj neskončil, jak by byl soudil ještě před chvílí. Kdyby byly útočníky živé bytosti, masakr, který je potkal, by zřejmě donutil následující šiky k ústupu nebo alespoň k zastavení u vrat planoucího pekla. Neživé však bojovalo s neživým, atomový oheň neuhasl, změnil pouze tvar a směr hlavního úderu. Teprve tehdy Rohan poprvé pochopil, či spíše si domyslil, jak musely vypadat zápasy odehrávající se kdysi na pustém povrchu Regis III, v nichž jedni roboti ničili a rozbíjeli druhé, jaké metody selekce užívala neživá evoluce a co znamenala Laudova slova, že pseudohmyz zvítězil jako nejlépe přizpůsobený. Současně ho napadlo, že něco takového se tu muselo už někdy odehrávat, že mrtvá, nezničitelná paměť mraku, vrytá sluneční energií do bilionů krystalků, musela obsahovat povědomí o podobných střetnutích, že právě s podobnými samotáři, s těžce opancéřovanými obry, s atomovými mamutími roboty musely před stovkami staletí bojovat tyto neživé křehotinky, zdánlivě nepatrné ve srovnání s všeničícím plamenem, který propaloval skály. To, co jim umožnilo udržet se a co způsobilo, že pancíř jejich ohromných protivníků a skelety kdysi precizních mechanismů byly rozsety po veliké poušti a zasypány pískem — to že je nějaká neuvěřitelná, nepojmenovatelná odvaha, lze-li užít takového slova vůči krystalkům titánského mraku. Jaké však najít jiné slovo? A mimoděk se nemohl ubránit obdivu při pohledu na jeho další či

Mrak totiž pokračoval v útoku. Nad celým povrchem planety viditelným z výše čněly osaměle jen nejvyšší hory. Všechno ostatní, celá krajina zmizela pod záplavou černých vln, plazících se ze všech stran obzoru, aby se vřítily do hlubiny ohnivé jámy, jejíž střed tvořil Kyklop, neviditelný za ohnivým štítem. Tento zdánlivě nesmyslný útok s obrovskými ztrátami však nebyl zcela bez vyhlídek na úspěch.

Rohan a všichni lidé, stojící nyní bezmocně před hlavní obrazovkou, si to uvědomovali. Energetické zásoby Kyklopa byly prakticky nevyčerpatelné, ale tím, jak pokračovala neustálá anihilace, přes silnou izolaci, přes antiradiační odrazová zrcadla se nepatrná část hvězdných teplot přenášela na emitory a vracela se ke svému zdroji. Uvnitř stroje musel být stále větší žár. Proto útok pokračoval s takovou úporností, proto se vedl ze všech stran současně. Čím blíž Kyklopu byly další střety antihmoty s krupobitím krystalků letících do záhuby, tím silněji se zahřívaly všechny přístroje. Už dávno by uvnitř Kyklopa nevydržel žádný člověk, jeho keramitový pancíř už asi višňově žhnul, ale oni viděli jen modravou bublinu pulsujícího ohně pod kopulí dýmu. Oheň se pomalu, krok za krokem plazil k ústí kaňonu. Tři kilometry na sever se objevilo místo prvního útoku mraku a ukázalo svůj zničený, spečený, vrstvami škváry a lávy pokryty povrch, s rozdrcenými zbytky spáleného houští visícími se skal a krystalků spečených do kovových hrudek.

Horpach dal vypnout tlampače, protože stále zaplňovaly řídicí kabinu ohlušujícím řevem, a zeptal se Jazona, co se stane, až teplota uvnitř Kyklopa překročí meze odolnosti elektromozku.