Nepřemožitelný

Část Rohanovy kořisti byla poškozená. Jiná část však vykazovala typické reakce. Osamělý krystalek mohl poletovat, vznášet se téměř nehybně, klesat, blížit se zdroji podnětů nebo se od něj vzdalovat, kromě toho byl naprosto nebojácný, nevydával ani při ohrožení (a ničit se je pokoušeli vědci chemickými prostředky, žárem, silovými poli i zářením) žádný druh energie. Bylo jej možno zničit stejně jako nejkřehčího pozemského broučka — pouze s tím rozdílem, že krystalicko-kovový pancíř se nedal tak lehce rozmáčknout. Zato spojen v poměrně malý agregát začal ‚hmyz‘ vystavěný účinkům magnetického pole vytvářet pole vlastní, které tyto účinky rušilo; při zahřátí se snažil zbavit tepla infračerveným zářením. Experimenty nemohly pokračovat, protože vědci měli k dispozici jen hrst krystalků.

Na astrogátorovy otázky odpovídal jménem ‚hlavních‘ Kronotos. Vědci žádali čas pro další výzkumy — především však toužili získat větší množství krystalků. Navrhovali tedy, aby byla do kaňonu vyslána expedice, která by pátrala po zmizelých a zároveň by mohla dodat přinejmenším několik desítek tisíc kusů pseudohmyzu.

Horpach s tím souhlasil. Prohlásil však, že už nesmí riskovat životy lidí. Rozhodl se poslat do kaňonu stroj, který se dosud nezúčastnil žádné akce. Bylo to osmdesátitunové samohybné vozidlo speciálního určení, obvykle používané jen v podmínkách vysoké radioaktivity, obrovských tlaků a teplot. Tento stroj, nazývaný neoficiálně Kyklop, se nalézal až na dně korábu. Většinou nebyl používán na povrchu planet, a popravdě řečeno, Nepřemožitelný svého Kyklopa dosud nikdy nepoužil. Situace, které vyžadovaly tuto krajnost, se daly spočítat na prstech jedné ruky — a to se týkalo celé létající tonáže Báze. Poslat pro něco Kyklopa znamenalo v palubní hantýrce totéž jako dát úkol samotnému ďáblu. O porážce některého Kyklopa dosud nikdo neslyšel.

Stroj, vyzvednutý jeřáby, byl postaven na rampu, kde se jím začali zabývat technici a programátoři. Kromě obvyklého systému emitorů vytvářejících silové pole byl vybaven kulovým emitorem antihmoty, mohl tedy vrhat antiprotony v libovolném směru nebo ve všech směrech současně. Trysky zabudované do pancéřového břicha umožňovaly Kyklopovi díky interferenci silových polí vznášet se několik metrů nad zemí, nebyl tedy závislý ani na terénu ani na kolech či housenkových pásech. Pancéřová přední část šla otevřít a vzniklým otvorem mohl Kyklop vysunout inhaustor — teleskopickou ‚ruku‘, která mohla vrtat v terénu, sbírat zvenčí vzorky minerálů a vykonávat další práce. Kyklop byl sice opatřen silnou radiostanicí a televizním vysílačem, mohl však také díky elektronickému mozku, který jej řídil, jednat naprosto samostatně. Technici z operační skupiny inženýra Petersena zavedli do mozku Kyklopa příslušně přizpůsobený program: astrogátor totiž počítal s tím, že uvnitř kaňonu ztratí se strojem spojení.

Program zahrnoval pátrání po zmizelých, které měl Kyklop zavést do svého nitra tak, že by nejprve překryl sebe i je druhou, vnější clonou a teprve pod její ochranou by otevřel průchod ve vnitřním silovém poli chránícím jeho trup. Kromě toho měl přivézt větší množství těch krystalků, které na něj zaútočí. Emitor antihmoty měl užít pouze v krajním případě, kdyby ochra

Na délku měřil Kyklop osm metrů, byl také příslušně ‚ramenatý‘ — trup měl v průměru přes čtyři metry. Kdyby nemohl projít nějakou skalní rozsedlinou, mohl ji rozšířit buď ‚ocelovou rukou‘, nebo mohl rozdrtit skály silovým polem. Ani vypnutí pole ho však nemohlo ohrozit, poněvadž jeho vlastní keramicko-vanadový pancíř byl tvrdý jak diamant.

Uvnitř Kyklopa umístili automat, který se měl starat o nalezené. Rovněž tam pro ně připravili lůžka. Po poslední kontrole všech přístrojů se pancéřový trup sesunul nečekaně lehce po prázdné rampě, zdánlivě nadnášen neviditelnou silou — vůbec totiž nezvedal prach, ani při nejrychlejším pohybu — minul průchod v silové cloně Nepřemožitelného, vyznačený modravými světly, a rychle zmizel z očí lidem shromážděným pod zádí.

Asi hodinu fungovalo radiotelevizní spojení mezi Kyklopem a řídicí kabinou velmi dobře. Rohan poznal ústí kaňonu, v němž došlo k útoku, podle velkého obelisku podobného zbořené kostelní věži, který částečně uzavíral průchod ve skalní stěně. Na první hromadě velkých balvanů se rychlost mírně snížila. Lidé stojící u obrazovek dokonce slyšeli zurčení potůčku pod kamením — tak nehlučně pracoval Kyklopův atomový pohon. Spojaři udržovali obraz i zvuk do dvou čtyřiceti, kdy se po zdolání ploché a snadno dostupné části kaňonu Kyklop ocitl v labyrintu rezivějícího houští. Díky úsilí radiotechniků se podařilo předat oběma směry ještě čtyři hlášení, ale páté došlo už tak zkomolené, že si jeho obsah mohli jen domýšlet: Kyklopův elektronický mozek hlásil úspěšný postup vpřed.

Podle dohodnutého plánu vyslal tedy Horpach z Nepřemožitelného létající sondu vybavenou televizním vysílačem. Sonda se vznesla strmě k nebi a za několik vteřin zmizela. Do řídicí kabiny začaly přicházet její signály a současně se objevila malebná krajina snímaná z výšky jedné míle, plná rozervaných skal, pokrytých skvrnami rezavého i černého houští. Po chvíli nalezli bez námahy dole Kyklopa, který se šinul po dně velkého kaňonu a leskl se jako ocel. Horpach, Rohan i vedoucí speciálních skupin stanuli u obrazovek řidiči kabiny. Příjem byl dobrý, předpokládali však, že se může zhoršit nebo přerušit. Proto byly připraveny ke startu další sondy, které měly sloužit jako vysílače. Hlavní inženýr soudil, že v případě útoku bude spojení s Kyklopem určitě přerušeno, budou však moci alespoň pozorovat jeho pohyby.

Elektrické oči Kyklopa to nemohly zpozorovat, ale lidé u obrazovek postřehli díky rozsahu zorného pole, které se před nimi otevíralo z výše telesondy, že už jen několik set metrů dělí stroj od skalní brány a převržených transportérů, zahrazujících další cestu. Až splní své úkoly, měl Kyklop na zpáteční cestě vzít oba zaklíněné transportéry do vleku.

Prázdné transportéry vypadaly z výšky jako nazelenalé krabičky; u jednoho byla patrná částečně zuhelnatělá figurka, mrtvola člověka, kterého Rohan zastřelil.

Blízko zatáčky, za níž trčely jehly skalní brány, se Kyklop zastavil a přiblížil k hřívě kovového houští, které sahalo skoro až na dno kaňonu. Pozorovali jeho pohyby s napjatou pozorností. Vpředu musel otevřít silové pole, aby vzniklou skulinou vysunul inhaustor jako prodlouženou dělovou hlaveň. Ozubenou dlaní na jeho konci uchopil trs keřů a zdánlivě bez námahy jej vyrval ze skalního podloží, načež couvl a spustil se na dno kaňonu.

Celá operace proběhla hladce a obratně. Díky telesondě plachtící nad kaňonem navázali rádiový kontakt s mozkem Kyklopa, který jim oznámil, že vzorek hemžící se černým ‚hmyzem‘ uzavřel do kontejneru.

Kyklop dorazil asi sto metrů od místa katastrofy. Tam stál opřen pancéřovou zádí o skálu zadní energobot Rohanovy výpravy. Ve skalní soutěsce byly do sebe zaklíněny transportéry a kus před nimi stál druhý energobot. Jemné chvění vzduchu svědčilo o tom, že ještě stále vytváří ochra