Hodina Byka

Dívka sebou trhla, osmahlá tvář na okamžik ztvrdla a oči dostaly neproniknutelný výraz. Ale vlídnost zářící z Pozemšťanových zraků ji přemohla. Odpověděla Vírovi smutným a mírným úsměvem, který mu připomněl postavu z historických fresek v muzeu Poslední Hellady na ostrově Cliu. Tormanťanka na něho teď hleděla pozorně a s údivem.

Vir Norin k ní přistoupil tak rychle, že dívka couvla a polekaně vztáhla ruku, jako by se ho chystala, odstrčit.

„Kdo jsi? Jsi docela jiný!“ Znovu na astronavigátora pohlédla a opakovala: „Úplně jiný.“

„Není divu,“ usmál se Vir, „přijel jsem z daleka. Z veliké dálky! Jsem tu však v bezpečí. Ale co hrozí vám? Potkala vás nehoda?“ ukázal na dopis.

„Mluvíš tak směšně, vždyť já nepatřím ke vznešeným lidem ve městě,“ usmála se dívka přes zadržované slzy a dodala: „Všechno se mi zhatilo. Měla bych se vrátit zpátky, ale na to…“ Zmlkla, obrátila se a zvedla hlavu k litinovému vlysu, jako by si prohlížela složité obrazce hieroglyfů a hadů.

Vir Norin uchopil její malou drsnou ruku. Tormanťanka pohlédla na vlastní dlaň, která se ocitla náhle v tak velké ruce.

Brzy věděl Vir všechno. Su An-Te čili Su-Te přijela ze Zadní polokoule, z města, které astronavigátor neznal a kde děvče z vážných příčin, na něž se nevyptával, nemohlo déle zůstat. Do hlavního města přišla za bratrem, který tu pracoval ve slévárně a byl jediným, koho Su-Te na světě měla.

Snil o tom, že ji nechá cvičit ve zpěvu a tanci, protože kdyby měla úspěch, mohla se stát DŽI. A to bylo jeho dávným snem. Miloval svou sestru bez výhrad, což nebyl v tormanťanských rodinách jev obvyklý. Bratr sám neprojevil nadání k vyššímu vzdělání, nemohl se dostat mezi DŽI, ale z neznámého důvodu toužil ze všeho na světě nejvíc, aby dívka žila dlouho.

Zatímco Su-Te byla na cestě do hlavního města, bratr utrpěl v závodě vážné zranění a byl předčasně odeslán do Chrámu Sladké Smrti. Ubohý majetek, a především úspory, které si dával stranou, když očekával sestru, rozkradli sousedé.

Před smrtí jí poslal dopis na rozloučenou, protože věděl, že po příjezdu se půjde informovat na poštu, kde má bratra v hlavním městě hledat.

„Tady je…,“ Su-Te podala Virovi žluté lístky.

„Co teď chcete dělat?“ zeptal se.

„Nevím. Nejdřív mě napadlo, abych šla do Chrámu Sladké Smrti, ale tam poznají, že jsem příliš mladá a zdravá, a pošlou mě někam, kde to bude ještě horší než tam, odkud jsem přišla… Zvlášť proto…,“ dívka se zarazila.

„Že jste krásná?“

„Řekni raději, že v mužích budím žádost.“ „Copak je těžké najít v tak velikém městě dobrého člověka a požádat ho o pomoc?“

Su-Te pohlédla na Pozemšťana s náznakem lítosti.

„Jsi opravdu z daleka, možná že až z lesů, které prý ještě rostou na hřebenech Rudých Hor a Příčné Vysočiny.“

Když viděla Virův údiv, dodala na vysvětlenou:

„Muži by mi ochotně dali peníze, ale musila bych si je na místě odpracovat.“

„Odpracovat?“

„Nu ano! Copak to nechápeš?“ zvolala dívka netrpělivě.

„Ano, ano… Ale co ženy?“

„Ty by mě jen urazily, nebo mi poradily, abych šla pracovat.

Naše ženy nemají rády mladé a pro muže přitažlivější dívky, než jsou samy. Žena ženě je vždycky nepřítelkyní, až do stáří.“

„Teď už vám rozumím. Jsem cizinec, odpusťte mi tu hloupou otázku. Ale co kdybyste přijala pomoc ode mne?“

Dívka se celá napjala, přemýšlela a zkoumala Irovu tvář. Pak se její dětská ústa zvlnila slabým úsměvem.

„Co rozumíš slovem pomoc?“

„Teď zajdeme do hotelu Azurový Oblak, kde bydlím.

Tam najdeme pokoj i pro vás, než se zařídíte. Naobědváme se spolu, chcete-li mi dělat společnici. Pak se věnujete svým záležitostem, a já půjdu také po svých.“

„Musíš být asi mocný muž, když bydlíš v hotelu horní části města, a sama ani nevím, proč s tebou tak bez obav hovořím. Možná že sis mě spletl s nějakou jinou? Vždyť já jsem jen obyčejná hloupá KŽI z dalekého kraje. A nic neumím…“

„Co zpívat a tančit?“ „Trochu. Taky kreslit, ale kdo to neumí?“

„Tři čtvrtiny obyvatel ve Středu Moudrosti!“

„To je divné. V našem zapadlém koutě se zpívají staré písně a tančí tam skoro každý.“

„A přece jsem si vás nespletl s žádnou jinou. Neznám ani jedinou ženu v hlavním městě.“

„Jak je to možné? Jsi takový… takový…“

Místo odpovědi vzal Vir dívku pod paží, jak to bylo v hlavním městě zvykem, a rychle ji zavedl do restaurace.

Su-Te byla hbitá, pružná, a hned se přizpůsobila astronavigátorově chůzi. Vystoupili na kopec ke žlutobílé budově Azurového Oblaku a vstoupili do nízkého vestibulu, zatemněného tak silně, že i ve dne tu svítily zelené lampy.

„Su-Te potřebuje pokoj,“ obrátil se Vir na recepčního.

„Ta?“ ukázal Tormanťan na dívku neomaleně prstem.

„Doklady!“

Poslušně a rozčileně zašátrala v malé brašničce u pasu a vytáhla rudý papírek.

Recepční jen zahvízdl a nechtěl ho přijmout.

„Oho, a kdepak je přihláška k pobytu v hlavním městě?“

Zaražená dívka mu začala vysvětlovat, že přihlášku jí měl obstarat bratr, ale že…

„To mě nezajímá,“ přerušil ji hrubě. „Ani jeden hotel ve Středu Moudrosti tě nepustí dovnitř. Ani to nezkoušej, je to zbytečné!“

Vir Norin přemáhal nával rozhořčení, naprosto nevhodný pro pozemského cestovatele, a začal hotelového zaměstnance přemlouvat. Ale ani všemocná kartička hosta Rady Čtyř neměla úspěch.

„Přijdu o místo, když sem vpustím člověka bez dokladů.

A zvláště ženskou.“

„Proč zvláště ženskou?“

„Nebudu přece podporovat neřest!“ Vir Norin poprvé na vlastní kůži ucítil tíživou závislost Tormanťanů na každém bezvýznamném úředníčkovi, který obvykle jako člověk nestál za nic.

„Mohu přece přijímat přátele?“

„Ovšem. U sebe, prosím! Ale v noci mohou přijít fialoví na kontrolu, a pak z toho budou nepříjemnosti. Pro ni, samozřejmě! Ale kde je?“

Vir Norin se rozhlédl. V zápalu sporu si ani nevšiml, že Su-Te zmizela. Pocit nesmírné ztráty ho přinutil v mžiku vyrazit na ulici, takže ohromil i recepčního, který už ledacos zažil. Vytříbená nervová citlivost hnala Vira nalevo. Za chvíli uviděl Su-Te před sebou. Šla se skloněnou hlavou a v malé dlani stále ještě tiskla svůj bezce

Ještě nikdy v životě nezakusil Vir Norin tak silný pocit studu, že nesplnil slib. A k tomu se mísilo cosi nezřetelného a strašně nepříjemného, snad vědomí pravěké mužské důstojnosti, která byla pošlapána v očích krásné ženy, potřebující pomoci.

„Su-Te!“ zavolal.

Dívka se otočila, tváří jí na okamžik probleskla radost a maličko pozvedla koutky zkormouceně stažených rtů. Pozemšťanovi stačil jediný pohled na ně, aby se mu sevřelo srdce. Podal jí ruku.

„Pojďme!“

„Kam? I tak jsem ti způsobila nepříjemnosti. Vidím, že tu jsi stejně cizí jako já a nevíš, co se smí a co je zakázáno.

Sbohem!“ Su-Te hovořila s naléhavou přesvědčivostí. Velké oči jí zářily tichým smutkem, který byl nesnesitelný pro pozemského člověka, vychovaného od narození pro boj proti utrpení.

Astronavigátor nechtěl použít psychické síly, aby dívku podrobil své vůli, ale neměl, čím by ji přesvědčil.

„Zajdeme ke mně. Jenom nakrátko, než pohovořím s přáteli, abych našel pokoj pro vás, a zároveň i pro sebe.

Předtím mi byl hotel lhostejný, teď je mi odporný.“

Su-Te se podřídila. Znovu vstoupili do vestibulu, kde je recepční uvítal cynickým úsměškem. Vir Norin dostal chuť dát mu za vyučenou, a tak za pár vteřin se Tormanťan přišoural k Su-Te a podával ji klíč od Virova pokoje. Nato s líbeznou tváří políbil dívčinu zaprášenou nohu. Su-Te strnula, div neomdlela, a pak začala utíkat. Vir ji chytil za ruku a zavedl do svého dvoupokojového apartmá, které hosté hlavního města považovali za přepych.

Zde usadil unavenou a do hloubi duše otřesenou dívku do měkkého křesla. Když zpozoroval, že si nervózně olizuje okoralé rty, dal jí napít, položil ruku na její rozpálené čelo, aby ji uklidnil, a teprve potom zavolal devítinožku schovanou pod postelí. Robot tiše zahučel. Su-Te vyskočila a hleděla střídavě na automat i jeho majitele se smíšeným výrazem strachu a úžasu.