Hodina Byka

„Šikovně vymyšleno. Když my, správní úředníci, tudy procházíme, můžeme sledovat každého pracovníka. Je tu spousta lenochů, člověk je musí popohánět!“

„Jiné metody neexistují?“ zeptal se Vir Norin.

„Tahle je nejlepší a nejhumá

„A tak to vypadá v každé laboratoři?“

„V každé, je-li ústav umístěn v nové budově. Staré jsou vybaveny mnohem hůř a my vedoucí to máme obtížnější.

Vědci v pracovní době tlachají o kdejaké hlouposti a nešetří časem, který patří státu. Musíme je častěji kontrolovat.“

Bylo zřejmé, že věda na Jan-Jachu, jako všechny ostatní druhy či

Všichni alespoň trochu talentovaní vědci byli shromážděni ve Středu Moudrosti a dvou nebo třech velkých městech po obou březích Rovníkového oceánu. Právě do takové instituce první kategorie přišel Vir Norin na své pouti za opravdovou inteligencí, která by toužila po vědění ve jménu štěstí lidstva na Jan-Jachu, jako třeba inženýr Tael a jeho přátelé.

Astronavigátor s ředitelovým zástupcem prošli budovu.

Všechny laboratoře byly stejného typu, lišily se jen aparaturami a počtem pracovníků.

„Vraťme se do sekce počítačů,“ navrhl Vir. „Zaujal mě jeden sledovaný aparát. Jestli dovolíte, vyptám se podrobně biofyziků.“

„Ti vám toho moc neřeknou. Jsou právě zaměstnáni charakteristikami vstupních a výstupních toků. Zdálo by se, že je to jednoduchá záležitost, ale pořád se nám nedaří zachytit kvalitativní korelace.“

„A vy znáte funkci přístroje?“

„Samozřejmě. Nemám zprávy o vaší informovanosti, ale pokusím se vám to vysvětlit,“ poznamenal vážně ředitelův zástupce. „Síťkovitá čili retikulární struktura velkého mozku přenáší do vědomí trvalé asociace…“

„Promiňte, to je na Zemi známo už dávno. Mě zajímá jen funkce aparátu. U nás něco podobného slouží k výběru nejefektivnější sestavy lidí v pracovních skupinách s úzkým zaměřením.“

„Věc je hrozně složitá! Potřebujeme přístroj pro rozpoznání a vyluštění zpětných asociaci, které se nevyhnutelně opakují bez výjimky u všech lidí. U některých jsou natolik silné, že vytvářejí trvalý odpor proti moudrosti a proti výchově, která jim chce vštípit lásku k Velikému.“ Zástupce se ohnul v uctivé pokloně.

„Všechno je mi jasné,“ řekl Vir Norin ledově. „Děkuji.

Nemám vlastně důvod chodit do laboratoře.“

„Naši vědci se chtějí s vámi setkat,“ řekl spěšně zástupce, „ale teď jsou roztroušeni po svých pracovištích. Budete muset počkat, než se sejdou. Co kdybyste zašel k nám do ateliéru? Tak říkáme našim večerním schůzím, kde se bavíme, diskutujeme, nebo pořádáme různá představení.“

„Takže,“ usmál se Vir, „já zřejmě budu ta zábava, představení i diskuse.“

„Ale co vás napadá!“ odporoval ředitelův zástupce.

„Naši lidé chtějí pobesedovat s pozemským kolegou, ptát se vás a odpovídat na vaše otázky.“

„Dobrá!“ souhlasil Vir Norin a nezdržoval ho déle otázkami. Chápal, že správní úředník musí vykonat náležité přípravy. „Přijdu večer.“

Vir se vydal na hlavní poštu. Jak mu hrdě sdělovali obyvatelé hlavního města, byly tam v provozu moderní stroje. Vydávaly dopisy a podle šestimístných symbolů třídily v mžiku došlou korespondenci pro ty, kdo nechtěli používat videosítě z obavy, aby se neprozradilo jejich osobní tajemství. Lidé nevěděli, že při sebemenším podezření se dopisy přesunovaly do vedlejšího stroje, prosvěcovaly a jejich obsah se zapisoval na desku. Při použití kódu byl pak příjemce vyfotografován na tutéž desku…

Jiné stroje poskytovaly nejrůznější informace až po charakteristiku schopností, i rady, jak a kde si vybrat v hlavním městě potřebné zaměstnání.

Stará, dobře postavená poštovní budova sestávala z obrovské haly vroubené pulty automatických strojů. Slabě zářící hieroglyfy nad každým pultem podrobně vysvětlovaly, jaké manipulace jsou zapotřebí, aby člověk obdržel dopis, radu či informaci. Zřejmě se na Tormansu ve školách neučili, jak zacházet s veřejnými automaty. Po sále se procházeli instruktoři ve skořicových uniformách, připraveni pomoci návštěvníkům pošty. Vykračovali si povýšeně a přezíravě, aby napodobili dva „fialové“, rozmístěné na různých koncích haly. Vir nepozoroval, že by se lidé na domýšlivé rádce obraceli s nějakou žádostí. Čedi měla pravdu, když říkala, že na ni působí odpudivým dojmem, protože z nich čiší zloba a prázdnota.

Vír Norin přistoupil ke stroji pro určování schopností a snažil se vyvolat v sobě pocity Tormanťana, který přišel do hlavního města z velké dálky, aby tu začal nový život.

Provedl patřičné manipulace podle návodu v tabulce. V okénku nahoře zaplálo oranžové světlo a lhostejný hlas vyrazil na celý sál:

„Rozumové schopnosti nízké, psychická vyspělost pod průměrem hlavního města, omezený, hloupý, ale svalová reakce vynikající. Radím hledat práci jako řidič místní dopravy.“ Vir nechápavě pohlédl na automat. Indikátory na vysokém pultu zhasly, zmizelo i světlo v horním okénku.

Zezadu byl slyšet smích, astronavigátor se ohlédl. Několik lidí přistoupilo k automatu. Když uviděli Virovy rozpaky, vyložili si je po svém.

„Co stojíš jako zařezaný? Práce řidiče ti není dost dobrá, co? To je ale pařez! Hni sebou a nezdržuj!“ začali vykřikovat a lehce astronavigátora postrkovali. Vír Norin se jim chystal říci, že podobná charakteristika nesouhlasí s představou, kterou si utvořil sám o sobě, ale pochopil, že vysvětlování je zbytečné. Odešel do opuštěné části haly, kde se prodávaly knihy a noviny.

Ostatně, brzy pochopil zdánlivě nesmyslné závěry automatu.

Stroj byl naprogramován podle tormanťanských norem, nebyl tedy schopen pochopit údaje, které přesahovaly hranici nejvyšší úrovně, a přiřadil je nutně k nejnižšímu stupni. Totéž by se přihodilo i Tormanťanovi s vynikajícími schopnostmi.

Vír Norin rozladěně povzdechl, rozhlédl se a střetl se s pohledem dívky, opřené lokty o výčnělek ve stěně nedaleko kiosku. Měla veliké oči, dětsky tenkou šíji a velmi malé ruce, které nervózně převracely žluté listy papíru, patrně dopisu. Na Vira se přenesl její neklid a stesk. Z dlouhých dívčiných řas kanuly velké řídké slzy. Astronavigátora se zmocnil dosud nepoznaný řezavý soucit. Neodvažoval se s neznámou navázat rozhovor a přemýšlel, jak zmírnit její hoře. Tmavší pleť, než měli obyvatelé hlavního města, svědčila o tom, že dívka je ze Zadní polokoule. Krátké lehké šaty odhalovaly pěkně tvarované pevné nohy.

Zvláštní čerň vlasů s popelavým nádechem se výrazně odrážela od černých, do ruda přecházejících hlav Tormanťanů a ladila s dívčinýma šedýma očima. Návštěvníci pošty chodili kolem ní sem a tam, muži ji občas přejížděli drzými pohledy. Dívka se odvracela nebo skláněla hlouběji hlavu a tvářila se, že je zaujata dopisem.

Čím déle Vir neznámou pozoroval, tím silněji v ní vyciťoval duševní hloubku, s jakou se jen vzácně setkával u Tormanťanů, jimž obvykle chyběla sebevýchova a psychická kultura. Pochopil, že děvče velmi trpí.

Norin věděl, že zdejší zvyky nedovolují, aby přistoupil zničehonic k člověku, který se mu zalíbil, a navázal s ním rozhovor. Srdečné a jemné chování vyvolávalo v lidech na Tormansu jenom odmítavost a nedůvěru. Starší DŽI měli strach, že se z neznámého vyklube státní špión a provokatér, vyhledávající domnělé protivládní spiklence v řadách těch, kteří se nezúčastňovali testů při Schůzkách s Hadem.

Mladší ženy se mužů bály. Vir Norin přemýšlel a znovu se střetl pohledem s cizinkou. Usmál se na ni a vložil do svého úsměvu všechnu sympatii, jež v něm tak nenadále propukla, i ochotu přispět jí na pomoc.