Hodina Byka

„Druhá možnost je důležitější,“ řekla Rodis radostně „je to záruka bezpečnosti pro lidi, kteří mě navštíví. Do města teď chodit nepotřebuji. Hlídají mě a mohla bych někoho přivést do neštěstí. Ale jinak mohu přejít kolem fialových strážců, kdykoli budu chtít.“

„Opravdu?“ vzkřikl Tael užasle a s nábožnou úctou „Jak je to možné?“.

„Uvidíte,“ slíbila Rodis. „Ale jak si prohlédneme plány?“

„Zítra přivedu architekta, ale teď vám ukážu podzemní chodbu. A pak musím odejít, abych nevzbudil podezření, že s vámi zůstávám příliš dlouho beze svědků… Tak do toho!“ Inženýr přešel do zadního pokoje, určeného za ložnici, poklekl u silné zdi, uchopil Fainu nohu a postavil ji špičkou proti neznatelné jamce u podlahy. Pak mírně postrčil její patu a přinutil tak Rodis, aby stiskla tajný uzávěr.

Mocná péra odsunula na stranu úzkou a tlustou desku. Ze štěrbiny zavanul zatuchlý vzduch podzemí. Inženýr vstoupil do černého průchodu a zval Fai, aby ho následovala. Za stěnou rozsvítil lucernu a ukázal na zrezivělou páku, jejímž otočením se vchod uzavíral.

„Sem je možno jen vstoupit, ale vrátit se musíme jinou cestou. Tenkrát ještě neexistovala automatika, ale stejně by se za tolik staletí neuchovala,“ řekl Tael.

Sestoupili po úzkém kame

Tael vyskočil, zachytil se konce římsy nad oknem a celou vahou se na ní zhoupnul. Průchod ve stěně se uzavřel.

„Kdyby kdokoli náhodou otočil rukojetí, stěna zůstane stejně zavřená.“ Tormanťan zářil jako chlapec, který objevil poklad.

„Zítra v tuto dobu na vás budeme čekat za stěnou. Kdyby se vyskytla jakákoli překážka, dejte signál ultrazvukem devítinožky. Jídlo vám budou nosit z Coamského paláce.

Nejezte zde nic, budeme vás živit sami. Vím, že nejste náročná, a nepochybuji, že vám naše strava bude docela chutnat. Dnes ale se musíte postit.“

Fai se jenom usmála.

„Teď se s vámi rozloučím,“ řekl Tael, vzal Fainu ruku a chystal se ji pozvednout ke rtům. Od doby, kdy mu „darovala smrt“, dovolovala mu Rodis tento projev něžnosti a někdy ho sama líbala na čelo. Ale dnes lehce vyvinula svou ruku a řekla:

„Půjdu s vámi.“

„Cože? Proč? A co fialoví?“

Fai se znovu usmála. Sestoupila k soše hada a vyšla na otevřený ochoz pod nočním nebem, na němž zářilo jen málo hvězd.

„Fialoví“ s despektem pozdravili Taela, ale Rodis nezpozorovali.

U hlavní brány stálo několik „fialových“ s velitelem v čele. Aby učinil zadost formalitě, žádal strážce na Taelovi kartičku, ale neviděl Pozemšťanku, která šla vedle.

Konečně Rodis a Tael vyšli na náměstí k pomníku Všemocného Času. Fai ho viděla předtím jen letmo, a teď tedy si ho chtěla prohlédnout. Čtyři vysoké svítilny vrhaly na pomník mrtvolný svit rtuťové barvy.

„Jak se ale dostanete zpátky?“ zneklidněl Tael.

„Stejně, jak jsem přišla.“

„Masová hypnóza!“ dovtípil se inženýr. „U nás ji používají při všeobecném pokání. Biologové sestrojili speciální aparát v podobě hada. Funguje na podkladě hudby, rytmických pohybů a světelné hypnózy.“

„U nás na Zemi je mnoho lidí, kteří tyto schopnosti mají vrozené. Posilují je speciálním tréninkem a věnují se pak obvykle medicíně. Já jsem se však lékařkou nestala. Ale nadání, které pro historičku zůstává bez užitku, mi teď nečekaně posloužilo…“

V dálce se ozvaly čísi kroky. Inženýr zmizel za podstavcem, zatímco Rodis obcházela starobylý pomník a snažila se vcítit do myšlení obyvatel Jan-Jachu žijících před tisíci lety. Čtyři gigantické mužské postavy, z nichž každá byla otočena tváři na jinou světovou stranu, byly spojeny v jedinou. — Všemocnému Času, — přečetla Fai ohromné zlaté znaky na oblém piedestalu. Čelem k volnému prostranství, kde se sbíhaly úzké ulice vystupující z nižší části města, stál rozkročen kame

Čtvrtá strana pomníku, obrácená k oceánu, byla vroubena cestičkou ze skla stejné barvy jako sousoší. Poslední velikánovu tvář ozařoval smutný úsměv, plný útěchy a zvláštního triumfu. S laskavou opatrností se skláněl k davu mladých mužů a žen se silnými a krásnými těly. Všichni se snažili dosáhnout k obru. Zdálo se, že jeho dlaň hladí les vztažených rukou a jako široká převrácená číše se vznáší nad tvářemi, vzhlížejícími k němu s nadějí a radostí.

Tichá a soustředěná se vrátila Rodis do svého příbytku, odděleného od celého světa, spojila se pomocí devítinožky s Evizou a vylíčila ji, jak se zařídila v novém bydlišti. Eviza ji přepojila i na Vira Norina a Fai se uklidnila, že její vyhnanství nemá neblahé následky pro astronauty ve městě.

Zřejmě byla nespokojenost Čojo Čagase namířena jen proti ní.

V dané chvíli neměla Rodis nikoho dražšího než Čedi, Evizu a Vira ztracené v obrovském hlavním městě. O Čedi měla Fai největší starost. Žila mezi nejprimitivnější a nejneukázněnější části obyvatelstva a nemohla předvídat všechny motivy v jednání podobných lidi. Ale Eviza ji ujistila, že Čedi se má výborně a nasbírala spoustu zajímavých pozorování. Fai tedy usnula klidně na novém místě přes vytrvalý praskot dřevěných trámů a podlahových prken. V neprostupné tmě zářilo jenom nepatrné světélko robota, který by okamžitě spustil pop1ach, kdyby se objevil nezvaný host nebo nastala změna v chemickém složení vzduchu…

Ve stanovenou dobu se Rodis oblékla po tormanťansku do širokých kalhot, blůzy z hladké černé látky a pevných střevíců. Místo lampičky si nasadila čelenku, která se ve tmě automaticky rozsvěcovala, a špičkou nohy stiskla jamku ve stěně. Dřív než vstoupila do otvoru, nařídila robota v prvním pokoji na samoči

Na konci prvního schodiště ji očekával Tael s architektem.

Seznámení začalo jako obvykle dlouhým pohledem a trhanými, skoro bezděčně pronášenými slovy. A nebylo divu, že malému nesmělému architektovi, zvyklému na nezdvořilost hodnostářů a hrubost okolí, připadala Fai, sestupující po schodech v záři diadému, jako bohyně. Tael se jen usmál při vzpomínce na vlastní otřes, když poprvé Rodis uviděl. Klikatý sestup je přivedl do chodby, která kruhem arkád obklopovala ústřední sál s nízkou klenbou. V prostorách mezi arkádami se ukrývaly kame

Taelův přítel vedl své společníky k oblouku, kde stál úplně nový stůl a masívní cylindr se zdvojenou zářivkou.

Rozsvítil. Silné narudlé světlo ozářilo podzemí. Architekt kousek odstoupil a s úklonou se představil:

„Gach Du-Den, čili Gachden.“

Rozestřel souborný nákres podzemí v Chrámu Času, a Rodis byla ohromena jeho rozměry. Dvě vrstvy podzemních průchodů a chodeb se rozvětvovaly do všech stran a vyúsťovaly šesti dlouhými rameny za hranice zahrady i rudé zdi.

„Právě tahle chodba vede pod sochu Času,“ vysvětloval architekt, „ale nechali jsme ji zavřenou, protože je tam příliš frekventované místo. Chodba číslo pět nalevo od ní patří k nejvhodnějším. Končí ve starém pavilónu, kde jsou teď transformátory vysokého napětí a my, DŽI, máme sem volný přístup. Ještě lepší je však čtyřka, pohroužená do skalní stěny na svahu vystupujícím k horám. Na výběžku tam stojí stará chemická laboratoř Zeta Uga. Ze sklepa pod laboratoří sestupuje kolmá šachta, dostupná všem, kdo jsou zasvěceni do tajemství chrámu. Ostatní chodby ústí do otevřených míst a při častém používání mohou být objeveny.