K Mrakům Magellanovým

,A tys na to spadl?!“ vykřikl jsem s hrůzou.

Přikývl.

„Přísavné destičky, víš… přísavné magnetické destičky bot se přichytily k železu a nemohl jsem se uvolnit…“

Vracel se klid. Byl to velký chlad zmrazující myšlenky. Ale zároveň se mi hlava vyjasnila. Pochopil jsem, že musím ihned jednat. Meteorit rozbil náš automat tak dokonale, že atomové srdce, zásobník s radioaktivní látkou, puklo, a Zorin, když upadl, přitiskl se celým tělem k troskám, které vyzařují silné paprsky.

„Co cítíš?“ zeptal jsem se, přistupuje k němu.

„Nepřibližuj se,“ řekl a ustoupil o krok.

„Zorine!“

„Mohlo by tě to usmrtit. Obleč si ochra

Skočil jsem do druhé kabiny a navlékl si těžký kovový oděv. Nemohl jsem se na prsou zapnout, tak se mi třásly ruce. Když jsem se vrátil, Zorin napůl ležel v křesle.

„Cítíš něco?“ opakoval jsem.

„Vlastně nic…“ říkal s krátkými pauzami, jako člověk nesmírně unavený.

„Když jsem upadl, hned… jsem viděl fialovou mlhu… třaslavý mrak, zakalilo mi to oči… tam u automatů jsem pracoval skoro naslepo…“

„Vidíš mě?“ zeptal jsem se a přiblížil jsem se k němu.

„V mlze…“

Věděl jsem, co to znamená. Lymfa, která vyplňuje oční bulvy, působením paprsků fluorizovala. Indikátor záření, ležící ve vzdálenosti dvou metrů na stole, výstražně tikal: Celé Zorinovo tělo bylo radioaktivní. Musel dostat strašlivou dávku.

„Bolí tě něco?“

„Ne, je mi mdlo… jdou na mne mrákoty…“

Vzal jsem ho okolo ramen.

„Pojď, lehneš si.“

Opřel se o mně ztěžka a vykročil k lůžku. Když už ležel přikryt a já jsem chvatně prohledával zásoby léků, uslyšel jsem, jak zabručel:

„To je hloupé…“

Když jsem k němu potom přistoupil, začal mluvit o nějakých signálech, o automatech na GEI: zkoušel jsem mu puls, měl vysokou horečku. Myslil jsem si, hlupák, že blouzní a nedbal jsem jeho slov. Hned nato upadl do hlubokého bezvědomí. V několika následujících hodinách jsem ho podrobil zevrubné prohlídce. Přišel jsem nato, že zasažená kostní dřeň neprodukuje krvinky. Měl jsem šest lahví konzervované krve, udělal jsem transfúzi, ale bylo to jako kapka v moři.

Plně zabrán myšlenkami, jak Zorina zachránit, zapomněl jsem úplně na rozmluvu s GEOU. Hledal jsem v příručkách, pátraje po popisu irradiační nemoci. Čím dále jsem četl, tím mi bylo jasnější, že je Zorin odsouzen k smrti. Brzy před svítáním, skloněn nad obrazovkou trionu, upadl jsem do spánku, hraničícího s bezvědomím. Probudil mě železný řinkot. Meteority se rozstřikovaly o pancéř. Byl plný den.

Do poslední chvíle jsem neodcházel od Zorina, který ležet v bezvědomí. Když nastal večer, vystoupil jsem nahoru. Příjem byl tak špatný, že jsem chytal jen zkreslené útržky hlasů.

Nevadí, říkal jsem si v duchu. Zavolám automaty, teď už přijdou a opraví anténu.

Když jsem přikročil k velícímu pultu, napadlo mě, že automaty nepřijdou: zavolat jsem je mohl jen rádiem, které nefungovalo. Měl jsem je zavolat minulý den, hned, když se vrátil Zorin, tehdy ještě vysílačka aspoň jakž takž fungovala. Ve zmatku jsem na všechno zapomněl. V první chvíli mě tento objev ochromil, ale ovládl jsem se a vydal jsem se ke komoře. Když jsem šel přes místnost, Zorin promluvil. Byl při vědomí.

„Už je po zprávách…“ zeptal se. „Co nového?“

Nemohl jsem mu říci pravdu. Ostatně zítra už bude rádio fungovat a tak jsem uhodl obsah zpráv z úryvků, které jsem zaslechl, a zkonstruoval jsem je celé. Hned poté usnul a já jsem se tiše vyplížil do komory. Navlékl jsem na sebe skafandr, nasadil přilbu a již jsem kladl ruku na páku, když mě přimrazila myšlenka:

,A co když zahynu, a Zorin zůstane sám, neschopen pohybu, bezmocný a slepý?“

Stál jsem snad minutu jako mrtvý, pak jsem stejně tiše stáhl skafandr a vrátil se do kabiny.

Druhý den to bylo stejné. Třetí den oněmělo rádio úplně a celé zprávy jsem si vymyslil; to se od této chvíle opakovalo každý večer. Musel jsem to dělat, protože usínal teprve tehdy, když vyslechl zprávy. Když jsem se ho ptal, proč se nevrátil hned po neštěstí, odpověděl:

„A ty by ses byl vrátil?“ a podíval se na mne tak, že jsem všechno pochopil.

Od prvého okamžiku věděl, že nemá naději na záchranu, a řekl si „člověk dvakrát neumře“. Proto, třebas už ztrácel zrak, vypnul pojistky automatů. Proto ode mne nechtěl přijímat krev, bral jsem ji tedy potají a říkal jsem, že mám železné nervy. Po čtyřech dnech už jsem se sotva držel na nohou. Bál jsem se, že omdlím, a proto jsem bral bez rozmýšlení všechny posilující léky, které byly po ruce; byly chvíle, kdy jsem se přistihl při tom, že si šeptám pro sebe, únavou a ospalostí napůl v bezvědomí, a prosím kostní dřeň, aby rychleji produkovala krev…

Po každé, když jsem šel nahoru, myslil jsem si, že umírajícího nesmím obelhávat, že je to nesnesitelné, ano dnes mu řeknu, že je anténa zničena, ale přesto, když jsem sešel dolů a viděl osleplou tvář obrácenou ve směru mých kroků, a když jsem viděl, jak tělo kdysi tak silné a pružné sebou trhá, jako by vyjadřovalo nejvyšší očekávání, nenašel jsem v sobě odvahu a připojoval jsem ke starým lžím nové.

Osm večerů po sobě následujících jsem mu vyprávěl, jak se GEA přiblížila k planetě, jak jí vzlétla vstříc velká letadla podivných tvarů, jak se neznámé bytosti domlouvaly s lidmi pomocí automatů-tlumočníků, a zatím co jsem to vyprávěl, stupňovala se hustota řeky meteoritů, jako kdyby propasti vesmíru vrhaly na nás všechny v kosmu ukryté proudy železa a kamení. Stěnami, věcmi, těly procházelo chvění, všechno se otřásalo a v tomto zimničném vibrování jsem vyprávěl Zorinovi o vysoké civilizaci bytostí, o velkém otřesu, jaký prožily, když prozkoumaly zbytky zničených raket GEY a zjistily svůj omyl.

Zorin teď ani nedostával teplotu, tak byl jeho organismus zesláblý. Věděl jsem, že ho nezachráním, že to není možné. Podle zkušeností medicíny měl zemřít ve dvou dnech a on přesto žil dál a já opravdu nevím, co ho udržovalo víc při životě: má krev — nebo mé lži. Snad ony, protože se celý měnil, když jsem vyprávěl a držel ho při tom za ruku. Pak jsem cítil, jak jeho tep buší silněji a pravidelněji, jak hrají svaly velkého těla a jak s posledním slovem znovu upadá do letargie. Sedmý den večer mohl Zorin už jen pít. Připravoval jsem mu na vařiči výživnou polévku a najednou mě tam, v rohu kabiny, ohromila myšlenka:

„Až umře, budu moci odejít a opravit anténu.“

Otřásl jsem se, jako kdyby mě člověk, ležící za mými zády, mohl skrz naskrz prohlédnout a přečíst mou myšlenku. S krajním vypětím vůle jsem ji chtěl zatlačit zpátky do temnot, z nichž se vyplížila, ale — ať jsem dělal cokoliv — hučela ve mně neustále, jako ozvěna beze slov, která však obsahuje plný význam skutečnosti.

Podal jsem mu hotovou polévku, a když se ptal, proč se tak loudám, šel jsem nahoru a seděl jsem tam u hluchého přístroje a každou chvíli jsem se šel přesvědčit, jsou-li dveře dobře zavřené. Když jsem přečkal strašných dvacet minut, sešel jsem dolů a začal jsem další příběh, o bytostech, o jejich vysoké civilizaci, a o tom, že už nikoliv naše malá stanička, nýbrž mohutný radar Bílé planety povede v budoucnosti gigantické transgalaktické rakety ze Země k Mrakům Magellanovým.

Osmý večer začaly otřesy půdy slábnout. Dostávali jsme se z proudu meteoritů. Hodinu po západu slunce nastalo úplné ticho. Přesto jsem ze vzduchotěsné komory nemohl odejít, tak vážný byl Zorinův stav — na nic už se neptal. Oči měl zavřené, tvář jako z kamene. Čas od času jsem opatrně bral jeho ruku do své. Jeho velké srdce ještě stále bojovalo. Pozdě v noci znenadání řekl:

„Pohádky, vzpomínáš?“

„Vzpomínám.“

„Děti nechtěly… smutné, tak já jsem… přidával veselé… konce…“

Přerývaný dech zvedal jeho širokou, mohutně klenutou hrud.

Najednou zašeptal:

„Lodičky… takové lodičky…“

„Co říkáš?“ sklonil jsem se k němu.

„Z březové kůry… vyřezával jsem… malý… podej…“

„Tady… tady není březová kůra…“