K Mrakům Magellanovým

„Práce stojí už tři dny,“ poznamenal jsem, „to ještě by nám tak scházelo, abychom ztratili spojení.“

„Automaty opraví anténu.“

„Víš jistě, že půjdou?“

„Ano.“

Zorin přistoupil k řídicímu stolku a dal automatům rádiem rozkazy. Byla noc, meteority padaly řidčeji. Poslouchal a vypnul mikrofon.

„Jdou?“ zeptal jsem se.

Stál uprostřed kabiny, rozkročen jako zápasník, který pozoruje protivníka zpod přimhouřených víček. Mlčel.

„Co podnikneme?“ zeptal jsem se konečně.

„Budeme uvažovat. Zatím si zazpívejme.“

Zpívali jsme slabou hodinku. Brzy on, brzy já jsme zanotovali nějakou novou písničku. V pauze mezi jednou a druhou poznamenal mimochodem.

„Můžeme vypnout sebezáchovnou pojistku, víš?“

„Ale ne na dálku,“ namítl jsem.

Zase jsme zpívali. Chvílemi Zorin naslouchal. Konečně vstal a podíval se po skafandru.

„Chceš tam jít?“

Mlčky přisvědčil a zároveň spustil nohy do otvoru pro hlavu ve skafandru. Trhl stříbrným kovem za límec, popotahuje jej výše:

„Jediné štěstí, že my nemáme pojistky.“

„Počkejme ještě,“ začal jsem, protože jsem byl bezmocný proti jeho rozhodnutí.

„Ne. Práce by bylo možno přerušit, ale musíme opravit anténu.“

Mluvil tiše, ale pod jeho klidem se skrýval hněv. Zkontroloval zapínání na ramenou, zvedl s podlahy přilbu, vzal ji pod paží a zamířil ke dveřím.

„Jako kdybych tady nebyl,“ projelo mi hlavou. Pocit bezmocnosti a překvapení zmizel. Zmocnila se mne chladná zuřivost. „Buď jak buď“, něčím se mu podobám,“ pomyslil jsem si, když jsem chvatně navlékal druhý skafandr. Jakmile jsem vešel do hermetické komory východu a dopínal pásy, stál Zorin právě s rukama na pákách uzávěrů. Při zvuku mých kroků se obrátil a ztuhl s rukou na rukojetích.

Dělaje, že to nevidím, uzavřel jsem vzduchotěsné vnitřní dveře, zastrčil jsem závory a postavil se vedle něho.

Stáli jsme tak ve slabém světle stropní lampy, dvě stříbrné postavy mezi temnými kovovými stěnami.

„Co to znamená?“ zeptal se konečně.

„Jdu s tebou.“

„Nesmysl.“

„Nemyslím.“

„Co to děláš, člověče?“

„A co ty děláš?“

Asi vteřinu tak stál, bez hnutí, najednou se začal smát — jak to měl ve zvyku, skoro nezvučně. Vzal mě za ruku, bránil jsem se, protože jsem správně tušil, že mě bude přemlouvat.

„Poslyš,“ snížil hlas, „vzpomínáš si, proč nás tady vysadili?“

„Vzpomínám.“

„GEA se třeba nevrátí.“

„Vím to.“

„Někdo tady musí být, aby postavil stanici.“

„Správně, ale proč máš jít ty a ne já?“

„Protože já jsem lepší mechaneurista než ty.“ Proti tomu jsem nemohl nic namítat. Stiskl páku, ale ještě jednou se na mne obrátil:

„Kdyby se to nepodařilo mně,“ řekl, „půjdeš ty, ano?“

„Ano,“ odpověděl jsem, překvapen prostotou rozmluvy. „Budu s tebou v radiofonickém spojení,“ dodal jsem.

Beze slova pohnul pákami. Ozval se sykot vzduchu vyssávaného z komory. Místnost se vyprazdňovala, šipka manometru líně klesala k červené nule, několikrát nad ní zakolísala a opřela se o konec stupnice. Zorin odstrčil velké páky vstupních dveří. Neotevřely se. Zabručel a opřel se silněji. Pohnuly se, ale nepovolily ještě. Opřel jsem se ramenem. Pomalu se odsunuly. Vzniklou skulinou se začal hrnout na naše nohy stále širší proud sypkého písku.

Konečně se daly dveře otevřít. Před vchodem vznikl hluboký trychtýř. Komora byla zaváta přesypy se sráznými stěnami. Krajina zalitá studeným vzdáleným světlem Slunce a Centauri byla mrtvá a tichá, plna rozeklaných útvarů jako ze stříbra a uhlí. Zorin lehce zvedl pravici, řekl „tak konečně“, a zmizel mi z očí tak rychle, že jsem neviděl, kterým směrem se pustil. Vyklonil jsem se z otevřených dveří a teprve teď jsem ho uviděl; šel, vzdálen již o několik desítek metrů, a při chůzi se bořil téměř do půl stehen do sypkého písku, který se přeléval kolem jeho nohou. Rozhlédl jsem se, hledal jsem v dálce kopuli atomového reaktoru, protože vedle také byla stanice automatů. Zachvěl jsem se. Krátký zátřpyt blýskl ve tmě; po něm tři čtyři slabší. Meteority. Energie nárazu je měnila v plamen. Tak jsem stál a obzor blýskal. Zorin už byl tak malý, že jsem jeho siluetu mohl zakrýt vztyčeným prstem.

„Jak se ti jde?“ řekl jsem do mikrofonu, abych vůbec něco řekl.

„Jako v medu,“ odpověděl ihned.

Umlkl jsem. Záblesky se objevovaly hned tu, hned tam, vypadalo to, jako kdyby nějaké neviditelné bytosti signalizovaly světlem. Vtom jsem si uvědomil, že stojím venku. Nemělo to cenu, vystavuji-li se nebezpečí, měl jsem jít s ním. Vrátil jsem se do komory, a tak jsem ho ztratil z očí. Zvedl jsem ruku, opřel jsem ji o pancéřovou zárubeň dveří; tak jsem mohl snadno sledovat ciferník hodinek a současně nespouštět oči z obzoru viditelného pootevřeným vchodem. Blýskal bez ustání. Čekal jsem, s očima upřenýma na vteřinovou ručičku, která skákala neodbytným hmyzím pohybem.

„Ještě tři minuty,“ řekl jsem si v duchu a nahlas jsem se zeptal:

„Jdeš?“

„Jdu.“

Tyto odpovědi a otázky se opakovaly. Vtom jsem zároveň uviděl dva daleké záblesky a uslyšel zdušený sten.

„Zorine!“ vykřikl jsem.

„Nic, nic,“ odpověděl tlumeným hlasem. Těžce jsem dýchal. Ne, samozřejmě, meteorit ho nezasáhl, kdyby se to stalo, byl by na místě mrtev.

„Jdeš?“ chtěl jsem se zeptat, ale hlas mi uvázl v hrdle.

V sluchátkách strašlivě zapraskalo.

„No, pusť,“ mručel Zorin nesrozumitelně, „proč mě držíš? No…“

„S kým to mluvíš?“ zeptal jsem se, a cítil jsem, že se mi ježí vlasy na hlavě. Neodpověděl. Slyšel jsem jeho namáhavý dech, jako kdyby zápasil. Jedním skokem byl jsem venku. V kosém světle ležela krajina mrtvá a pustá. Bleskurychle jsem vypočítal, že je Zorin vzdálen asi tři sta padesát až čtyři sta metrů, ale viděl jsem pouze zubaté skály, přesypy, pruhy stínu — víc nic.

„Zorine!“ vykřikl jsem, až mi zazvonilo v uších.

„Už, už,“ odpověděl hlasem ještě přiškrceným. Najednou se písek pohnul, na jednom místě se zavlnil, vynořila se z něho stříbrná jiskra skafandru, zvedla se a líně se začala pohybovat vpřed.

„Spadl,“ napadlo mě, „ale s kým to mluvil?“

Nechal jsem si tuto otázku na pozdější dobu a vrátil jsem se do komory. Brzy potom řekl:

„Už jsem tam.“

Něco si mručel, zřejmě si odhrabával písek, který zasypal vchod.

„Zahajuji operaci,“ řekl po chvíli.

Trvalo mu to déle, než jsem čekal: třicet minut podle hodinek, ale kdybychom tuto dobu měli měřit napětím mých nervů, byly by to věky. Konečně povídá:

„Konec. Teď budou jako beránci. Vracím se.“

Nevím, snad to byl klam, ale zdálo se mi, že záblesky houstnou, Země se několikrát zachvěla. To chvění, jemuž jsme v komoře nevěnovali pozornost, zrychlilo tep mého srdce. Zorin se vracel nějak podivně pomalu. V sluchátkách se ozýval jeho dech tak těžký, jako kdyby běžel, a pohyboval se přece daleko pomaleji, než když šel tam. Nervózní a neklidný vyběhl jsem několikrát přede dveře. Bílý kotouček Slunce a Centauri se dotýkal skalnatého obzoru. Noc se chýlila ke konci. Déšť meteoritů měl brzy zesílit.

„Proč se tak vlečeš?“ řekl jsem konečně. Neodpověděl. Dýchal těžko. Nemohl jsem to pochopit. Chůze ani v těžkém terénu nebyla přece pro Zorina problémem.

Najednou zakryl vchod svou postavou. Vstoupil do komory rychle a nějak nejistě. Zavřel dveře a řekl:

„Jdi dovnitř!“

„Počkám,“ začal jsem, ale přerušil mě ostře:

„Jdi dovnitř, přijdu hned.“

Poslechl jsem. Za chvíli přišel bez skafandru: nechal jej v komoře. Pomalu se přiblížil ke stolku, ke světlu, dal si ruce před oči, roztáhl prsty a něco zabručel.

Ve sklonu jeho zad bylo něco strašného.

„Co je ti…?“ zašeptal jsem.

Opřel se rukama o opěradlo.

„Špatně vidím,“ vysvětlil dutě.

„Proč? Meteorit…?“

„Ne, upadl jsem.“

„No, a co?“

„Zakopl jsem o ten rozbitý automat…“

„Mluv konečně!“

„Zdá se, že měl rozbitý atomový reaktor… víš, atomové srdce…“