K Mrakům Magellanovým

Přípravy k startu se konaly v poledne, nad de

Naše pozornost se nyní soustředila na ústřední obrazovku. Zvlněné moře mračen táhlo se v ní až po obzor. Jedenatřicet raket opsalo krátký oblouk okolo GEY. V jejich stříbrných bocích se zatřpytilo slunce. Začaly sestupovat dolů a vytvořily pomalu se otáčející spirálovité schody, které jako by se vznášely v prostoru.

Tři astrogátoři na pódiu pozorovali hlavní obrazovku. Za nimi se zvedala šestidílná spojovací aparatura; u stereometrických obrazovek seděli technikové se sluchátky na uších. Každý vedl jednu pětici raket, které se před ním pohybovaly jako malá čočkovitá světélka se jmény pilotů. Toto spojení umožňovalo kontrolu pohybů raket v mračnech. Do mikrofonu padala jednotlivá slova. Let pokračoval bez poruch. Rakety čím dál menší, klesaly z třistakilometrové výšky. Nad velkou bílou plání přestaly kroužit a seskupily se do letek. Pohybovaly se nad mírně rozvlněným pozadím jako černé jehly, blížíce se k svým vlastním stínům, které hned zapadaly do údolí mezi mraky, hned vyletovaly vzhůru. V rozvinutém útvaru se víc a víc vzdalovaly.

Upíral jsem oči na obrazovku a rameny jsem cítil blízkost druhů, kteří stáli nepohnutě jako já. Mezi sluncem prozářenou oslnivou běl vedrala se temnější průrva protkaná řasovitými mráčky. První pětice raket, vedená velkou střelou bez posádky — televizníma „očima“ —, pohybovala se tímto směrem. Nad protějším okrajem trhliny se tyčil kupovitý mrak, který měl ve stínu barvu břidlice zvlhlé vodou a v slunečním světle hořel jako tekuté stříbro; klín raket do něho vletěl, prorazil lehké opary a vynořil se na druhé straně. Pohybovaly se dál, jako by se přikrčily k vlastním stínům. Podíval jsem se vzhůru; obloha bez atmosféry byla černá a plná hvězd. Když jsem se znovu podíval dolů, „oči“, které vedly eskadru, již zmizely, a první letka raket se právě nořila do mračen. Nějakou dobu se jejich hřbety černaly pod napěněnou bělostí jako ryby v pěnách horského potoka, pak se obrys jedné mihl ještě jednou v jakési mělčině mračen, a všechny zmizely. Následující pětice sklonila špičky dolů a začala ztrácet výšku. V tom okamžiku prozářil mračna rozvětvený záblesk; vzduch v navigační kabině se zachvěl jediným potlačeným vzdechem a zase bylo ticho, ale prvních pět raket se pohybovalo dále a rozžhavovalo se jako meteory. Motory ještě pracovaly, ale na stereometrických mapách už pozvolna pohasínala jména BOREL, SENT, ANTONIADI, INGWAR, UTENEUT. Světélka se ohýbala jako sfukované plaménky, a to, co před vteřinou byly rakety, které nesly živé lidi, ozařovalo rozvlněné moře mračen svitem vařícího kovu, jako kdyby ohnivá ruka zakreslovala dráhy pěti povětroňů. Od prvého záblesku do konce katastrofy uplynuly snad asi dvě vteřiny, všichni zůstali jako zasaženi bleskem, a strašlivé ticho bylo rozdělováno tikáním planetárního radaru, které se ozývalo z reproduktorů. Blížila se druhá letka raket. Spojovací technici už jim vyslali rozkazy k okamžitému návratu, avšak rakety nemohou změnit rychlost ve zlomku vteřiny; než je piloti zabrzdí, budou ve zkázonosném pásmu. U ústředního stolku sledovali vše pozorně dva astrogátoři, Grotrian a Pendergast. Dvě ruce se zároveň natáhly k černému vypínači desintegrátoru.

Nepatrný pohyb a z nitra GEY vyšlehne kaskáda antiprotonů, rovná sluneční protuberanci; mohutná lavina záření zničí neznámou sílu, která zahubila naše druhy, ať je jakákoli. Bleskový výboj, jenž se pohybuje rychlostí světla, předstihne rakety, vyčistí jim cestu a až se octnou na místě katastrofy, bude tam již pouze vzduchoprázdno.

Ale výboj, jednou vypálený, není již možno zadržet. Osm set trilionů ergů energie prorazí atmosféru planety jako list papíru a narazí na její povrch. Tomuto úderu nemůže nic odolat. Vše, co je hmotou, obrátí se v plamen a energie rozpadu roztaví kůru planety. Grotrian i Pendergast vztáhli zároveň ruce po vypínači.

Jejich ruce visely vteřinu ve vzduchu a klesly, když si astrogátoři pohlédli do očí.

Páka stála dále v nulové poloze. Piloti následujících pěti raket zapnuli brzdy a podle obrovských plamenů bylo vidět, jak zoufalé je jejich úsilí, avšak jeden po druhém vnikali do zkázonosného pásma a měnili se v plameny. Jedině poslední raketa této pětice unikla zkáze; její pilot musel nadlidskou silou strhnout všechny pojistky a vystřelil kolmo vzhůru rychlostí tak strašlivou, že jsme ho ztratili z očí.

V oblacích hořely čtyři dráhy, čtyři nové povětroně se řítily dolů a v mračné propasti se rozplývaly už poslední stopy jejich ohnivého průletu.

Pak začala GEA pomalu couvat, pozpátku, špičkou ke kotouči planety, a magnetické pole vtáhlo otvory ve dně rakety vracející se na palubu. Obrazovka vnitřního televizoru ukazovala halu letiště; z ocelových chřtánů se vynořovaly dlouhé jehly raket a na kotouči přijímacího automatu vyskakovala čísla 17… 18… 19… Po dvacáté raketě byla delší přestávka. Zatím se otvíraly vstupní dveře raket vytažených na rezervní koleje. Piloti vyskakovali rychle otvíranými poklopy a místo, aby šli nahoru, připojili se k lidem shromážděným na letišti. Víc a více stříbrných postav se objevovalo mezi čekajícími. Automat ukázal číslo 21. Zároveň rameno, které vtahovalo raketu, posunulo na uvolněnou dráhu velikou střelu, z níž nikdo nevystoupil. Byla to raketa bez posádky, která nesla „oči“ televizorů. Po několik minut vládlo hrobové ticho, písty výtahů ležely nepohnutě v ložiskách, pak se ještě jednou, jakoby s námahou otočil kotouč signalizátoru a ukázal číslo 22 a do komory vjela otevřenými příklopy poslední zachráněná raketa. Její dveře se neotevřely samy. Mechanoautomaty přiložily nástroje k čepům; vtom mé další pozorování přerval signál svolávající na stanoviště všechny lékaře.

Operační sál tonul v jasu. Šest lidí přineslo na ramenou tělo, pevně uzavřené v gumovém kokonu a položilo je na ohřátou porcelánovou tabuli. Zuby přístrojů se zaťaly do plastické hmoty, v otvoru se zatřpytil skafandr. Zapraštěly vyztužovací spirály, které byly přeštípnuty. Vteřiny napětí — a uviděli jsme tvář Amety.

Když utrhl pojistky a dostal raketu strašlivou rychlostí do kolmého letu, jeho krev zhoustlá v olovo se nahrnula do vnitřností a nohou a roztrhala žíly. Byl celý jedinou škubající se ranou. Zachránily se pouze hlava a ruce, bílé a bezkrevné.

Na první pohled mi bylo jasné, že záchrana je nemožná; mohli jsme buďto zkrátit, nebo prodloužit agónii.

Ihned jsme se pustili do práce. Byly zapnuty umělé plíce i srdce; popraskané cévy, z nichž unikala krev, jsme — pokud to bylo možné — podvázali; začaly fungovat transfúzní přístroje. Brali jsme lesklé nástroje a odhazovali zakrvácené, dorozumívajíce se jednoslabičnými slůvky. Ale tento stav nebylo lze udržet než několik minut. Oblast ochrnutí se rozšiřovala, šok zachvacoval orgány nezbytné k životu. Nešlo již o to zachránit Ametu, to nebylo možné, nýbrž o to, přivést ho k vědomí aspoň na několik okamžiků, aspoň na jedinou chvíli, dost dlouhou, aby stačil vyslovit svou poslední vůli.