K Mrakům Magellanovým

POVĚTRONĚ

Čtyři měsíce cesty nás vzdálily o tři sta miliard kilometrů od Šarlatového trpaslíka, který zůstal za zádí rakety jako červená jiskra. GEA se pohybovala plnou rychlostí a směřovala k blíženecké soustavě Centaura. A po druhé jsme byli svědky pomalé, téměř nepozorovatelné změny hvězd ve slunce.

Volný čas jsem věnoval studiu a doplňoval své vědomosti z paleobiologie, které jak ukázala minulost ne příliš dávná — mohly být nepostradatelné. Jednou večer, když jsem si odbyl malou procházku po parku, abych se trochu protáhl, šel jsem jako častokrát do bytu Borelových, avšak zastal jsem doma pouze jejich šestiletého chlapečka.

„Tatínek se od rána nevrátil?“ opakoval jsem jeho slova. Zval mě, abych si s ním šel hrát, ale já jsem hned odešel. Borel neodešel z laboratoře ani na oběd, to jistě něco znamenalo. Vyjel jsem výtahem do nejvyššího patra.

Kolonáda před pracovnou astronautů byla prázdná a nástropní světla byla jako obyčejně zhasnuta, protože se provádělo pozorování a mělo se tak zabránit, aby náhlý rozdíl v intenzitě světla neoslnil odcházející.

Observatoř byla ponořena do takové tmy, že jsem stál delší dobu na prahu úplně dezorientován; zrak si pomalu zvykl a rozeznal jsem obrazovky teletaktorů, které se mihotaly stříbřitým, jako pod silnými čočkami ztuhlým hvězdným prachem. Místo před obrazovkami, zpravidla plné lidí, bylo prázdné. Astrofyzikové utvořili tmavou skupinku okolo přístroje v rohu místnosti. Šel jsem tam po špičkách, tak hluboké bylo ticho. Zdálo se, že jsou všichni zaposloucháni do něčeho, co pro mne bylo neslyšitelné. U pultíku radioteleskopu stál Trehub; měl obě ruce na pákách, jimiž pomalu pohyboval. Velký, disku podobný kotouč před ním hned pohasínal, hned se rozzařoval, a tu se astrofyzikova hlava odrážela jako černý stín od fialového pozadí. Již jsem se chtěl šeptem zeptat, co znamená to všeobecné mlčení, když k mému sluchu doletěl velice slabý šelest, jako kdyby někdo sypal zrnka máku na napjatou blánu. Trehub dále pohyboval pákami radioteleskopu a šelest přešel v rychlý, zvučný rachot. Když dosáhl maxima intenzity, oddálil profesor ruce a přiblížil se k reproduktoru. Lidé, aby mohli lépe poslouchat, sklonili hlavy. Jednotvárné zvuky mě nakonec začaly nudit; zeptal jsem se šeptem stojícího nejblíže, co to vlastně je.

„Radarové signály,“ odpověděl mi stejně tiše.

„Naše signály odražené? Od čeho?“

„Naše ne.“

„Tedy ze Země?“

„Ani ze Země ne…“

Užaslý, pokoušel jsem se pohlédnout mu do tváře přes tmu; podezříval jsem ho totiž, že žertuje, byl však vážný.

„Tak odkud jsou ty signály?“ zeptal jsem se, a protože jsem zapomněl ztlumit hlas, zaduněla má slova v tichu jako rachot hromu.

„Odtamtud,“ řekl Trehub v pozadí sálu. Ukázal rukou na hlavní obrazovku. V průsečíku fosforeskujících čar bylo vidět sotva znatelný bod, vzdálený několik obloukových minut od Slunce a Centauri, které zářilo jako ohnivá skvrna v horním levém kvadrantu.

„Jsou to signály z druhé planety a Centauri…“ dodal můj soused. Znovu zavládlo soustředěné mlčení, ale teď už jsem se ho mohl účastnit. Dívaje se na temnou obrazovku a naslouchaje, jak pravidelně bije radiolokační puls v reproduktorech, pokoušel jsem se vybavit si všechno, co jsem věděl o soustavě Centaura. Planeta, která vysílala signály, odpovídala svou polohou Venuši v naší sluneční soustavě; byla to tak zvaná Bílá planeta, jejíž doba otáčení byla pro astronomy takovým překvapením.

Vzpomněl jsem si, že jsem si všiml dnešního dne časně ráno, když jsem byl na hvězdné palubě, že GEA provádí nepochopitelné evoluce, což bylo vidět na pomalých pohybech oblohy; nyní mi to poskytlo látku k přemýšlení.

„Jak dlouho je slyšet signály?“ zeptal jsem se.

„Po prvé jsme je zaslechli dnes ráno,“ odpověděl Borel.

„Souvisí nějak s námi?“ zeptal jsem se a pocítil jsem ještě dříve, než mi planetolog odpověděl, jak se mi zastavuje srdce, protože už jsem znal odpověď.

„Ano. Vysílaný svazek paprsků je velmi úzký. Pokoušeli jsme se z něho uniknout tím, že jsme manévrovali, ale po každé nás znovu zachytil…“

Nuže, na té bílé skvrnce, sotva viditelné v mračnech jisker, jsme byli očekáváni. Domněnka se změnila v jistotu, naděje se stávala skutečností a reproduktory jako kdyby odpovídaly na tisíc otázek, které vířily v mé hlavě, ozývaly se zvučným tikáním, jako kdyby padala slova rychle vyslovovaná v neznámém jazyce: „Tak, tak, tak, tak…“

Elektromagnetické vlny prorážely v temnotách úzký tunel, dlouhý miliardy kilometrů, dopadaly na GEU a vracely se tam, odkud byly vyslány, nesouce ve svých odrazech obraz pozemského letadla.

Po šest týdnů jsme letěli k Bílé planetě. Blíženecká slunce Centaura rostla čím dál tím více. Zatemňovala sousední hvězdy a zároveň se od sebe vzdalovala: Slunce a bylo již mohutnou koulí ohně, po níž se pohybovaly skvrny jasně viditelné v heliografech; avšak planeta sama byla pořád ještě jiskrou v temnotách, pohybovala se však tak rychle na pozadí hvězd, že její pohyb bylo možno pozorovat, jak hodiny míjely.

Podnikali jsme pokusy navázat s ní rádiové spojení; automaty vysílaly sledy rytmických signálů, opakujíce je neúmorně po celé dny, avšak jedinou odpovědí byl pouze nemě

Konečně čtyřicátý třetí den od památné chvíle, kdy jsme po prvé zachytili radiolokační signály, octla se GEA nad planetou.

Bílý, obrovský, hustými mraky zacloněný kotouč zakryl nebe. Zvučné tikání radiolokátoru tak zesílilo, že jednoduchý elektronový přístroj, zapojený na vnější plášť rakety, umožňoval poslouchat jej bez zesilovače, ale to také bylo vše.

Zpomalujíc rychlost stále více, kroužila raketa kolem Bílé planety po zužující se spirále; všichni lidé stojící mlčky na palubách dívali se s bušícím srdcem dolů na sněhobílé oceány oblak a říkali si beze slov: „Jsme u cíle!“

Jednolitý povlak mraků bránil přístupu pohledu, jako kdyby planeta chtěla před námi skrýt svá tajemství. Mohli jsme ovlivnit meteorologické podmínky, rozehnat mraky na značné ploše, nebo je proměnit v déšť pomocí vysílačů paprsků, avšak astrogátoři nechtěli užít žádného z těchto prostředků. Proto jsme pouze obnovovali v pravidelných časových intervalech pokusy o dorozumění rádiem, ale když neměly žádný výsledek, svrhli jsme pomocí padáků velké množství kontejnerů s modely různých přístrojů a strojů, technických děl člověka. Mraky je pohltily a zavřely se nad těmito našimi posly; avšak éter byl stále plný pouze monotó

GEA opsala poslední kruh a sestoupila tak až na hranici atmosféry a v hluboké trhlině mezi mračny se nenadále objevila část povrchu hvězdy. Jakési temné šedomodré skvrny, jakési útvary podobné obrovským, široce roztaženým pavoukům, s drsným, nepatrně vyvýšeným středem se objevily v trhlině sněhobílých oblak. Širá rovina přecházela v smolně černou tabuli — najednou oslnil oči diváků odraz svítivý jako blesk; od úst k ústům prolétl po palubách výkřik: „Moře!“ — až po horizont, ztrácející se pod visutými mraky, táhly se vody, které se na chvíli zatřpytily odraženým slunečním světlem. GEA ještě více snížila rychlost, avšak již k sobě plynuly okraje mračen, podobné zasněženým horským hřebenům, líně se zavřely a znovu klidně táhla pod raketou pouze jejich jednolitá plocha.

Třetího dne letu kolem planety rozhodli astrogátoři, že vyšlou dolů operativní průzkumnou brigádu. Výpravy se mělo účastnit větší množství jednomístných, lidmi řízených střel, schopných přistát za těžkých podmínek i na malém prostoru, dokonce i na místech zastavěných a obydlených. Tyto rakety, před nimiž měla letět jedna větší, lidmi neřízená raketa s televizory, nazývaná proto „oči“, měly sestoupit pod mraky, provést počáteční pozorování a podle okolností buďto přistát, nebo se vrátit na raketu.