K Mrakům Magellanovým

„Je ta chodba dílem přírody?“ zeptal se Ter Akonjan.

„Není to zcela jisté,“ odpověděl tektonik. Přejel si rukavicí po tváři a rozmázl si tam špinavý pruh, ale nikdo si toho nevšiml. Obrátil se ke stolu, kde ležel předmět, který přinesli, a řekl:

„Odkryli jsme část chodby, ale práce jde pomalu, protože jsme nechtěli sáhnout k radikálním prostředkům. Chodba vede dále… asi sto padesát metrů pod povrchem jsme v ní našli toto…“

Otevřel kovové víko. Na měkké podložce ležela černavá, pórovitá, jako spečená hmota, ne větší než lidská hlava.

„Organická látka?“ zeptal se Ter Akonjan v tichu, které nastalo.

„Stopa,“ odpověděl tektonik. „Nepatrné množství uhlíku. Izotopová analýza vymezuje stáří této látky asi na 1200 až 1400 let. Struktura zásadně beztvará, celkové chemické složení nedává žádná vodítka, neboť došlo k částečné náhradě prvotních složek složkami metamorfickými. Toto těleso podlehlo dodatečně změnám působením vysokých teplot, nepochybně v okamžiku pádu meteoritu.“

„Co říkají biologové?“ zeptal se Ter Akonjan.

„Totéž co my: uhlík je organického původu, ale více se nedá říci.“

„A další bádání?“

„Zatím nic nového, prošli jsme dalších padesát metrů 'chodby. Není tam ani stopy po nějaké takové nebo podobné látce. Dál je teré

„Jaká je vaše domněnka?“

„Planeta nikdy nevytvořila své vlastní formy života, tento pozůstatek je nutně mimoplanetárního původu.“

„Z čeho tak usuzujete?“

„Ve všech vrstvách až po vyvřelé horniny úplně chybí stopy či

„Čili?“ pokračoval Ter Akonjan.

„Hypotézy… samé hypotézy,“ řekl tektonik nevrle. „Chodba může být zbytkem pradávných důlních prací…“

„A toto,“ astrogátor ukázal na černavou hmotu, „pozůstatkem živé bytosti?“

„Ano.“

Oči přítomných se soustředily na temnou masu. V tomto okamžiku bylo něco otřesného. Urazili jsme biliony kilometrů, míjeli jsme lhostejně nakupené hmoty, rozžhavené vychladlé, slunce i kroužící balvany; a hle, teď úlomek, náhodou objevený na bezejme

Pátrání, které pokračovalo po celý příští den, noc a ještě jeden den, bez přerušení, také v době bouře, nemělo žádný výsledek. Za soumraku čtvrtého dne, kdy skladiště GEY byla už plná, nastala chvíle odletu. Vědci neradi opouštěli místo vykopávek, avšak astrogátoři naléhali rádiovými signály. Byla již noc a bouře sílila každou minutu. S vytím a skřípěním bičoval chamsin rakety vlnami písku, jako kdyby po pancéřových pláštích přejížděly stovky ocelových bodců. Nebylo maličkostí startovat za takových podmínek. Museli jsme ihned vyvinout velké zrychlení. Raketa — základna, na jejíž palubě jsem byl, startovala jako poslední. A tak jsem viděl odlet předcházejících raket. Do tmy vnikly sloupy pěnivého ohně, modré, třaslavé, lemované mléčnou pěnou u patek: to vřel písek pouště.

Plame

Téže noci opustila GEA gravitační pásmo planety Šarlatového trpaslíka a zamířila se vzrůstající rychlostí k velkým sluncím Centaura.

GOOBARŮV SPOLUPRACOVNÍK

Když na horách leží mlha a zahaluje z části jejich vrcholky, stává se, že nějaký zdánlivě neznámý štít, osvobozený z područí ostatních, mohutnějších, které ho drtily svou obrovskou masou, upoutá náš zrak. Mnoho Goobarových spolupracovníků jsem obvykle vídal jen v jeho společnosti a zřejmě proto jsem je považoval za lidi nezajímavé. O svém omylu jsem se přesvědčil jednou večer.

Když jsem vstoupil do studovny historiků, ještě tam nikdo nebyl. Posadil jsem se do křesla v jedné z prvých řad. Velké lustry na stropě nesvítily: prázdný sál vyplňovalo šedavě rozptýlené světlo jako svítání podmračného dne, ale to, co při takovém svítání je jedním ze stupňů, které vedou ze tmy do plného jasu, to jako by zde, v chladné, velké síni se zčernalými obrazy, nezřetelně se rýsujícími na zdech, uvázlo a zastavilo se v jakémsi přechodu a v nehybném čase; tady vládl věčný rozbřesk, který už není nocí, ale ještě není dnem.

Takovými úvahami jsem si krátil čekání na soudruhy.

Převážná část posádky nyní vysedávala v laboratořích také po večerech a zpracovávala materiál shromážděný na planetě Šarlatového trpaslíka a promýšlela plány průzkumných výprav v soustavě Centaura. K historikům málokdo přicházel. A tak se dnes místo Moletičovy přednášky rozvinula rozmluva přeskakující z jednoho tématu na druhé. Tembhara nás pobavil historkou o automatech, které patřily dvěma vědcům protichůdných názorů. Když automaty zůstaly samy v laboratoři, přely se celou noc, až konečně jeden z nich přesvědčil druhý automat, a když jeho mistr přišel ráno do pracovny, našel tam místo věrného spojence — zapřísáhlého odpůrce…

Pak Moletič navrhl, že nám něco poví o několika slavných malířských dílech minulosti. Protože jsme souhlasili, světla v sále zhasla a na obrazovkách se ukázala v lesku všech barev plátna starých Holanďanů a Italů. Po hodině se lustry rozsvítily a my se chystali k odchodu, při čemž jsme vedli rozhovor trochu neurovnaný.

„Víte, co mi připadá na těch obrazech nejnápadnější?“ ptal se Rudelík. „Samota umělců. Vystupuje v rozmanitých maskách; předstírá suchou, chladnou lhostejnost, pohrdání, soucit… ale někdy z toho unikne jakýsi urážlivý výkřik. Goya…“

„Dříve bylo možné v umění stejně dobře strhnout lidi nenávistí jako láskou,“ poznamenal jsem. „Dnes už ne.“

„Nejen v umění,“ prohodil Moletič.

„Ale ti lidé z obrazů,“ pokračoval Rudelík, „kteří se smějí a pláčí jako my… Věřte mi, kdybych nebyl biologem, stal bych se malířem.“

„A co talent?“ zeptal se někdo.

„Nu, Tembhara se svými automaty by mi pomohl,“ řekl se smíchem Rudelík. Šli jsme uličkou ke dveřím, jen Žmur stále seděl sám v prázdné posluchárně, s rukama sepjatýma na opěradle křesla, s očima upřenýma na šedé plochy obrazovek. U dveří jsme zůstali nerozhodně stát, protože jsme nechtěli odejít jen tak, beze všeho a nechat matematika samotného v pološerém sále. Najednou se k nám obrátil.

„Čekáte na mne?“ řekl. „Nespěcháte-li, budu vám vyprávět poučný příběh… Souvisí s tím, co jsme dnes viděli…“

Vrátili jsme se. Poprosil, aby světla byla ještě víc ztlumena. Moletič to udělal a pak matematik, jehož tvář se matně šeřila ve tmě, začal vyprávět.

Matematické nadání se u něho projevilo už v dětském věku. Když se po studiích věnoval samostatnému vědeckému bádání, již za několik málo let uveřejnil práce, které mu získaly věhlas. Nezalekl se nejobtížnějších problémů, odvážně se pouštěl do otázek, s nimiž ostatní marně zápasili po celá léta, a vyřešil je za několik měsíců. Dovedl pracovat zároveň na dvou i třech problémech. Protože byl obdařen skvělou, pronikavou, bleskově chápající intuicí, každé nové téma, které ho zaujalo, jen začal, a sotva objevil směr, jakým bylo třeba postupovat, sotva se mu mihl prvý obrys celku, ztrácel o věc zájem a dal ji svým automatům, aby ji dokončily; měl jich kolem sebe celou armádu. Všechno, po čem sáhl pokládal za málo nedobytné, za málo obtížné. Kolegové mu říkali „sběratel tvrdých oříšků“ a vytýkali mu přílišnou sebejistotu. Vyprovokováni jeho domýšlivostí, přišli za ním s jistou myšlenkou. Přijal výzvu, protože byl přesvědčen, že to konečně bude věc hodná jeho schopností.