K Mrakům Magellanovým

Byli jsme na nejnižším místě lehce propadlé roviny, lemované ze všech stran horským amfiteátrem. Rakety průzkumníků stály asi o kilometr dále; kam oko dosáhlo, pohyblivý, stále vibrující písek obklopoval rakety půlměsícovitými zálivy a zasypával už jejich boky. Po spuštěné rampě sjely přivezené pásové vozy dolů; společně s několika druhy vyšplhal jsem se najeden z nich a za okamžik jsme už ujížděli k hlavnímu tábořišti.

Myslil jsem, že hory na planetě, třebas cizí, připomenou mi jednu z krajin mého mládí vrytých hluboko do paměti. Vychladlé, dálkou změkčené vrcholky skal, velké mlčení, dělené pouze údery tepu, z něhož se rodil pocit nekonečna — nikoli toho černého, neobsáhnutelného, které číhá za tenkými povlaky planetárních atmosfér, nýbrž malého, modrého, zemského. Avšak zatím jsem viděl ze hřbetu vozu, zmítaného nepravidelným chodem motoru a poskakujícího na nerovnostech, prostor šedý, jako zpopelněný, který přecházel v nebe kalnými zvlněnými závěsy; v kotoučích prachu, které za námi táhly, mlhavě doutnal Šarlatový trpaslík. Otřásající se a námahou chroptící vůz se vyšplhal na široký pruh skloviny, kterou vytvořily rakety, převalil se přes ni (pásy podvozku přitom zoufale mlely naprázdno) a zapadl na jeho druhé straně prudce do sypkého, velmi prašného, téměř bílého písku, či spíše nějakého vulkanického tufu. Z vrcholků okolních dun vylétaly vířící biče písku. Hnaly se dál, sypaly se s šelestem po skle přilby. Konečně se vůz zastavil opodál rakety — základny. Seskočili jsme a zabořili jsme se až nad kolena. Necelých sto metrů jsme se museli brodit k raketě, ale zpotil jsem se cestou řádně. Šel jsem proti světlu. Nízký, nohy podrážející vítr zvedal oblaka oranžově žlutého prachu, který propůjčoval řídké atmosféře barvu jílu, odplaveného ode dna spodním proudem, a vtiskoval se do všech záhybů na skafandru. Raketa stála na výšince, kterou tvořil srázný, holý skalní zlom, obklopený pohyblivým pískem jako ostrov.

Kolem dokola se prostírala poušť. Po hvězdicovitých pruzích, tak jasně viditelných z výšky, nebylo tu ani stopy.

Ve velké kabině rakety bylo asi deset lidí; debatovali nad stolem pokrytým mapami, fotoplány, úlomky hornin. Dověděl jsem se, že vědci, překvapeni konfigurací skalních mas, chtěli provádět zkušební sondu půdy. Brzy jsme si znovu oblékli skafandry a zamířili k čekajícím vozům.

Vyšplhal jsem se na věžičku vozu, abych obsáhl pohledem co největší plochu; sotva jsem to udělal, vůz se zatřásl, prudce sebou trhl a vyjel, odhazuje na strany i dozadu celé gejzíry písku. Pohyboval se pomalu a místy se bořil až do poloviny boků. A to propadání, neustálé otřesy a vlnivý pohyb písku zesilovaly dojem plavby na moři. Obrysy hor, stále černější a vyšší, zvedaly se matnými obrysy za záclonami prašných oblaků. Když se vzdálenost dostatečně zmenšila, zpozoroval jsem, že směřujeme přímo k průrvě ve skalním řetězu.

Na západě se zvedaly stěny rozorané úžlabinami, s jazyky štěrku, které dosahovaly až do jejich vnitřků; tento obraz přirozené eroze ustupoval později nepopsatelnému chaosu. Rozštěpené svahy se šklebily obludnými brázdami; z těchto výlomů trčely obrovské hlízovité útvary, jako kdyby tamtudy kámen vytryskl a zchladl ve tvaru vypouklých znehybnělých hlav. Srázné strže byly poloroztavené a jejich oteklé hrany hrály fialovými pablesky. Třemi strašlivými prahy spadal tu obrovský horský řetěz až na dno kotliny, aby se o několik kilometrů jižněji ve rzivé dálce obzoru zvedl do původní výše.

Vůz stále častěji dělal zatáčky a objížděl napolo zasypané balvany čediče: konečně se zastavil před mořem skalisek, špičatých a prostupujících se, přes které nemohl přejet. Při další, už pěší pouti, či spíše výstupu, šel jsem nějakou dobu se svými druhy, vědci. Jejich jednotvárná práce, sondování skal ultrazvukovými přístroji, prosvěcování kamenů, sbírání vzorků, postupovala tak pomalu, že jsem se vrátil k vozu, který jsme zanechali na břehu kame

Dlouho do noci jsem naslouchal diskusím vědců; shodli se v názoru, že velký meteor, který se pohyboval po dráze téměř rovnoběžné s povrchem planety, prorazil bránu v horském řetězu, jenž mu uzavíral cestu. Unaven, schoulen v rohu velké kabiny, nevím ani sám, kdy se mi zavřely oči.

V noci jsem se několikrát probudil, uviděl jsem vědce skloněné nad mapami a znovu jsem usínal. Zdá se mi, že jsem do svítání nezamhouřil oka. Ráno byla teplota venku –87° a všechny rakety byly úplně zaváty pískem; vyhrabaly je teprve automaty přivolané rádiem. Nákladní rakety stále převážely drcený čedič na GEU a vědci se znova vypravili do terénu, na místo kosmické srážky.

Zůstal jsem v raketě sám a díval se průhledným oknem, jak z druhé, menší kabiny řídili dva koordinátoři práce vědců. Na velkých obrazovkách, které byly mapou okolí, svítily desítky světélek, označujících lidi; tyto světelné body se pomalu pohybovaly, zastavovaly, vracely, což působilo dojmem nějaké dětské hry, ale ve skutečnosti ti, jejichž vysílačky pohybovaly světélky, šplhali po srázných skalách a spouštěli se do hlubokých roklin. Jednu chvíli jsem si všiml, že se všechna světélka zatřepetala a počala se stahovat k jednomu místu; brzy utvořila mihotavý prsten, pak se shlukla a hemžila se horečně jako roj světlušek. Oba koordinátoři ožili; třetí člověk, který byl v kabině, planetolog Borel, díval se každou chvíli hned na jednu, hned na druhou obrazovku, mluvil s ostatními, pak přistoupil k přístroji pro přímé spojení s GEOU a začal dlouhý hovor.

Najednou koordinátoři povstali a sklonili se nad obrazovkou. Na jejich tvářích se zrcadlilo takové vzrušení, že již jsem chtěl vstoupit do kabiny; vtom zahořela na postra

„Hned tu budou,“ řekl Borel Ter Akonjanovi, „všechno se dovíš z první ruky.“

Čekali jsme v tichu, které jsem nechtěl přerušit, snad čtvrt hodiny. Konečně bylo slyšet vzdálený, přiškrcovaný zvuk motorů, které běžely na vysoké obrátky. Blížil se; konečně s ostrým vydechnutím ustal a za okamžik vstoupili do kabiny lidé v skafandrech, kteří nesli velkou plochou kovovou krabici a postavili ji na stůl. Někteří se únavou sotva drželi na nohou; překlopili pouze přilbice dozadu, tak jak stáli v zaprášených, zamazaných skafandrech usedali, či spíše padali do křesel.

Mluvit začal jeden z tektoniků. Jak vyšlo najevo z jeho slov, čistě náhodně, když hledali důkaz potvrzující jistou domněnku, učinili významný objev. Jeden z vozů zapadl znenadání do nějaké prázdné prohlubně, skryté pod povrchem země; když rozšířili otvor, který takto vznikl, zpozorovali jakési ústí podzemní chodby, která vedla příkře dolů a po několika desítkách kroků končila závalem skal.