Страница 66 из 67
A Gorbovskij začal vyprávět.
„Letěli jsme na Tarielu k EN-6, byla to snadná cesta a zcela nezajímavá, vezli jsme Percy Dixona a sedmdesát tun chutného jídla pro místní astronomy, když vtom se roztrhl obohacovač. Takové věci se stávají dokonce i nyní. Zůstali jsme viset v prostoru dva parseky od nejbližší základny a pomalu jsme se chystali na cestu na onen svět, protože bez obohacovače plazmy jsme na nic jiného pomýšlet ani nemohli. V naší situaci jsme měli dvě řešení: otevřít vstupní otvor hned nebo nejdřív sníst sedmdesát tun potravin určených astronautům a pak stejně ten otvor otevřít. Sešli jsme se s Walkensteinem v kabině u Percy Dixona a začali jsme volit. Percy Dixon na tom z nás byl relativně nejlépe — měl rozbitou hlavu a ještě o ničem nevěděl. Velice brzy jsme s Walkensteinem došli k závěru, že nemáme kam pospíchat. Byl to největší úkol, jaký jsme si kdy vytkli: ve dvou lidech zlikvidovat sedmdesát tun jídla. S Dixonem jsme počítat nemohli. Třicet let jsme to mohli na každý pád táhnout a pak jsme stejně museli otevřít vstupní otvory. Systémy vodní a kyslíkové regenerace jsme měli v naprostém pořádku, letěli jsme rychlostí 250 tisíc kilometrů za sekundu a měli jsme příležitost uvidět ještě nám zcela neznámé světy, nepočítám-li ovšem onen svět.
Byl bych rád, kdybyste si jasně představili naši situaci: k nejbližšímu obydlenému místu to byly dva parseky, kolem bylo beznadějně prázdno, na palubě byli dva živí a jeden polomrtvý — tedy tři lidé, přesně tři, to vám říkám jako velitel. A v tom se otevřely dveře, do kabiny vstoupil čtvrtý. Nejdřív jsme se tomu nedivili. Walkenstein se jen nepřívětivě zeptal: ‚Co tu chcete?‘ A najednou nám to došlo, vyskočili jsme a upřeli jsme na něho oči. A on upřel oči na nás. Je třeba podotknout, že to byl úplně obyčejný člověk. Středně velký, pohublý, příjemné tváře, nijak moc vlasatý, jako byl třeba náš Dixon. Jenom oči měl zvláštní, takové, jako mívá dětský lékař. A ještě něco — byl oblečen jako hvězdoletec za letu, jenom bundu měl zapnutou zprava doleva. Tak se zapínají ženy, jo a ještě prý ďáblové. To mi na tom připadalo nejpodivnější. Zatímco jsme se prohlíželi, mrkl jsem, koukám — bundu už měl zapnutou správně.
‚Dobrý den,‘ povídá ten neznámý.,Jmenuji se Petr Petrovič. Jak se jmenujete vy, to už vím, proto nebudeme ztrácet čas, podíváme se, co je s doktorem Percy Dixonem.‘ Bez dlouhých ceremonií odstrčil Walkensteina a sedl si vedle Dixona. ‚Promiňte,‘ povídám mu, ‚vy jste lékař?‘ ‚Ano,‘ povídá on, ‚tak trochu.‘ A začne strhávat Dixonovi z hlavy obvaz. Dělá to, jako kdyby si hrál, jako kdyby dítě strhávalo obal z bonbónu. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Dívám se na Walkensteina — Mark stojí celý bledý, jenom otvírá a hned zas zavírá ústa. Mezitím Petr Petrovič strhnul obvaz a obnažil ránu. Byla to tedy strašná rána, ale Petr Petrovič nepřišel do rozpaků. Roztáhl prsty a začal Dixonovi masírovat lebku. A představte si, rána se zacelila. Přímo před našima očima. Nezůstalo po ní ani stopy. Dixon se obrátil na pravý bok a začal chrápat, jako kdyby se mu nikdy nic nestalo.
‚Tak,‘ povídá Petr Petrovič. ‚Ať se teď vyspí. My se spolu zatím podíváme, co se to děje ve vaší strojovně.‘ Šli jsme za ním jako ovečky, jenom jsme na rozdíl od nich nebečeli. Prostě, snad si to dokážete představit, jsme nenalézali slov. Pro takové setkání jsme také žádná slova připravena neměli. Petr Petrovič otvírá vstupní otvor do reaktoru a leze rovnou do prostoru s obohacovačem. Walkenstein jen tak vydechl a zvolal: ‚Pozor! Je tam radiace!‘ Pohlédl na nás zamyšleně a pak řekl: ‚Jo, máte pravdu. Běžte, Leonide Andrejeviči a Marku Jefremoviči, rovnou do kabiny, já se hned vrátím.‘ A zavřel za sebou. Šli jsme spolu s Markem do kabiny a jeden druhého jsme štípali. Nepromluvili jsme a jen jsme se štípali, strašně moc. Ale neprobudili jsme se, ani on, ani já. Asi po dvou minutách začaly fungovat indikátory, pult pro ovládání obohacovače ukazuje pohotovost číslo jedna. Pak se Mark přestal štípat a povídá potichu: ‚Leonide Andrejeviči, pamatujete si, jak se má člověk chránit před nadpřirozenými silami?‘ Sotva to vyslovil, vstoupil Petr Petrovič. ‚Tedy,‘ povídá, ‚to ale máte hvězdolet, Leonide Andrejeviči. Úplný hrob. Skláním se před vaší odvahou, přátelé.‘ Pak nám navrhl, abychom si sedli a kladli mu otázky.
Začal jsem usilovně přemýšlet, jakou co nejchytřejší otázku bych mu položil, zatímco Mark, člověk beze zbytku praktický, se zeptal: ‚Kde teď jsme?‘ Petr Petrovič se smutně usmál, v tom okamžiku se stěny naší kabiny staly průhlednými. ‚Tak tedy,‘ říká Petr Petrovič a ukazuje prstem: ‚Tamhle je naše Země. Čtyři a půl parseku. A tamhle je EN-6, jak jste to pojmenovali. Změňte kurs o šest desetin sekundy a leťte rovnou na deritrinitaci. Neměl bych vás rovnou hodit k EN-6?‘ Ješitný Mark odpověděl: ‚Ale ne, nenamáhejte se, to my už sami…‘ A hned se do toho pustil a začal orientovat koráb. Já jsem stále ještě přemýšlel o otázce, ale pořád mi lezla do hlavy všelijaká ‚počasí v nadhvězdných prostorech‘. Petr Petrovič se zasmál a řekl: ‚Dobrá, jste teď příliš rozrušeni na to, abyste mohli klást otázky. Já už musím jít. Čekají mě v nadhvězdných prostorách. Nejlépe bude, když vám to všechno stručně vysvětlím sám.
Já jsem váš vzdálený potomek. My potomci rádi navštěvujeme vás, naše předky. Chodíme se dívat, jak vám jde práce od ruky, a chceme vám ukázat, jací budete. Předky vždycky zajímá, jací budou, a potomky zase, jak se stali takovými, jací jsou. Řeknu vám ale upřímně, takové výlety pro nás nejsou příliš povzbudivé. S vámi, předky, je nejlepší kontakt mezi čtyřma očima. Dalo by se toho tolik napáchat, že by celé dějiny byly vzhůru nohama. Udržet se a nezasáhnout do vašich záležitostí je někdy nesmírně těžké. Vměšování v míře, jak jsem to teď udělal například já, to je ještě možné. Ale co třeba jeden můj přítel. Dostal se do bitvy u Kurska a začal tam odrážet tankový útok. Sám zahynul, a co z toho pak bylo, na to teď raději ani nemyslet. Samozřejmě že ten útok neodrážel sám, takže to všechno proběhlo nenápadně. Nebo jiný můj přítel — ten zase chtěl zničit Čingischánova vojska. Sotva ho udrželi. No a to je v podstatě všechno. Už půjdu, jistě mají o mě už strach.‘
Vtom jsem vykřikl. ‚Počkejte, ještě jednu otázku! To tedy znamená, že vy teď můžete všechno?‘ Podíval se na mě s takovou přezíravou něhou a řekl: ‚Co vás to, Leonide Andrejeviči, napadá. Něco už samozřejmě dokážeme, ale práce máme dost ještě na milióny století. Tak třeba není to tak dlouho, onemocnělo u nás jedno dítě. Vychovávali jsme je, vychovávali, až jsme se museli vzdát. Mávli jsme nad ním rukou a poslali jsme je hasit galaxie, v sousední metasoustavě je jich asi deset zbytečných. Ale vy, povídá, vy jste, přátelé, na správné cestě. Vy se nám líbíte. Věříme ve vás. Jenom si pamatujte: jestli budete takoví, jací chcete být, pak my budeme takoví, jací teď jsme. A jací tedy budete.‘ Mávl rukou a odešel. No a to je celá ta pohádka.“
Gorbovskij se zvedl na loktech a rozhlédl se po posluchačích. Kondratěv podřimoval, vyhříval se na sluníčku. Slavin ležel na zádech a zamyšleně upíral oči do nebe.
„Pro budoucno vstáváme ze sna,“ pomalu recitoval. „Pro budoucno odhalujeme roušky tajemství. Pro budoucno tříbíme myšlenky. Pro budoucno shromažďujeme síly… Uslyšíme kroky ohnivého živlu, ale my budeme už připraveni řídit ohnivé vlny.“
„To je podstata. Ale jakou to bude mít formu?“ řekl Gorbovskij.
„Dobrý začátek,“ profesionálně řekl Slavin. „Ale ke konci jste to pokazil. Copak bylo tak těžké vymyslet si něco jiného místo toho vašeho nevychovaného dítěte?“
„Bylo,“ přiznal Gorbovskij.
Slavin se otočil na břicho.
„Víte, Leonide Andrejeviči,“ řekl, „mé představy vždycky ohromovala leninská myšlenka o vývoji člověka ve spirále. Od prvotního komunismu zbídačených přes hlad, krev, války, přes šílenou nespravedlnost, ke komunismu nevyčíslitelných duševních a materiálních hodnot. Mám velké podezření, že pro vás je to jenom teorie, ale já jsem přece zastihl čas, kdy se rameno spirály ještě neuzavřelo. I když to bylo v biografu, přesto jsem ještě viděl, jak se raketami zapalují vesnice, jak lidé hoří v napalmu… Víte, co to je napalm? A co to je úplatkář, to taky víte? Musíte to pochopit, komunismem člověk začal a ke komunismu se vrátil, a právě tímto návratem začíná nové rameno spirály, rameno už zcela fantastické…“