Poledne, XXII. století

„To by tak ještě scházelo,“ řekl Slavin. „Hromadná podívaná a hromadná hmatoviště. A hromadná voniště.“

Gorbovskij se tiše rozchechtal.

„To je ono,“ řekl. „Voniště. Ale to přece jednou bude, Jevgeniji Markoviči. Jednou to zcela jistě bude.“

„Vždyť je to zákonité, Leonide Andrejeviči. Zákony přírody jsou takové, že člověk nakonec netouží jenom po pouhém vnímání, jako po zpracování těchto vjemů, snaží se oblažit nejen smyslové orgány, ale svůj hlavní vjemový orgán — mozek.“

Slavin vybral z naplaveného dříví ještě několik kousků a přihodil je na oheň.

„Otec mi vyprávěl, jak za jeho časů někdo lidstvu prorokoval, že v době přebytku zdegeneruje. Všechno prý budou dělat stroje, nebude si vydělávat ani na chleba s máslem, z nás že se stanou příživníci. Lidé prý pak budou jako trubci. Jde ovšem o to, že práce je mnohem zajímavější než odpočinek. Být takovým trubcem je prostě nudné.“

„To já jsem znal jednoho trubce,“ řekl vážně Gorbovskij. „Strašně ho však měla ráda děvčata a on dočista vymřel následkem přirozené volby. Přesto si myslím, že dějiny zábavy nejsou ještě skončeny. Mám na mysli zábavu ve starém slova smyslu. A nějaká ta voniště určitě ještě budou. Docela jasně to před sebou vidím…“

„Sedí čtyřicet tisíc lidí pohromadě,“ řekl Slavin, „a všichni čichají. Symfonie ‚Růže v rajské omáčce‘. A kritici s velikými nosy budou psát: Ve třetí části s ohromující disonancí se prodírá do něžné vůně dvou růžových lístků durové znění čerstvé cibule…“

Když se Kondratěv vrátil s několika právě ulovenými rybami, hvězdoletec a spisovatel se už dost nařehtali u zhasínajícího ohně.

„Co vás to vzalo?“ zvědavě se zeptal Kondratěv.

„Máme radost ze života, Serjožko,“ odpověděl Slavin. „Zkrášli svůj život taky pěkným vtipem.“

„To můžu,“ řekl Kondratěv. „Hned očistím ryby, ty sebereš vnitřnosti a zakopeš je tamhle pod tím kamenem. Já je tam vždycky zakopávám.“

„Symfonie ‚Náhrobní kámen‘,“ řekl Gorbovskij. „Část první — allegro non troppo.“

Slavinova tvář se protáhla a mlčky pohlédl na osudný kámen. Kondratěv vzal kambalu, pleskl s ní o plochý kámen a vytáhl nůž. Gorbovskij s obdivem sledoval každý jeho pohyb. Kondratěv jediným šikmým říznutím oddělil hlavu kambaly, šikovně zajel rukou pod kůži a rázem svlékl kambalu z kůže, jako kdyby si stáhl rukavici. Kůži a vyjmuté vnitřnosti hodil Slavinovi.

„Leonide Andrejeviči,“ řekl. „Přineste sůl, prosím vás.“

Gorbovskij beze slova vstal a vlezl do ponorky. Kondratěv rychle očistil kambaly a pustil se do okounů. Hromádka rybích vnitřností před Slavinem rostla.

„A kde je sůl?“ ozval se Gorbovskij ze vstupního otvoru.

„Ve skříňce s potravinami,“ ozval se Kondratěv. „Vpravo.“

„Nerozjede se?“ s obavami v hlase se zeptal Gorbovskij.

„Kdo jako?“

„Ponorka. Tady vpravo je ovládací pult.“

„Napravo od pultu je skříňka,“ řekl Kondratěv.

Bylo slyšet, jak Gorbovskij hospodaří v kabině.

„Už ji mám,“ radostně oznámil. „Mám ji přinést všechnu? Je jí tu tak pět kilo…“

Kondratěv zvedl hlavu.

„Kolik — pět? Musí tam být malý balíček.“

Po krátké přestávce Gorbovskij ohlásil:

„Měls pravdu. Hned ji přinesu.“

Vysoukal se z otvoru a v natažené ruce držel balíček se solí. Ruce měl celé od mouky. Balíček položil u Kondratěva a chystal se znovu ulehnout, když však Kondratěv řekl:

„A teď, Leonide Andrejeviči, přineste prosím bobkový list.“

„A proč?“ s neuvěřitelným údivem se zeptal Gorbovskij. „Copak tři velcí, staří lidé, tři dědkové se nemohou obejít bez bobkového listu? S jejich obrovskou zkušeností, s jejich vytrvalostí…“

„Tak už dost,“ řekl Kondratěv. „Slíbil jsem vám, Leonide Andrejeviči, že si dneska pořádně odpočinete, a se mnou si odpočinete dobře. Šup pro bobkový list…“

Gorbovskij odešel pro bobkový list, pak šel pro pepř, pak pro další koření, potom zvlášť pro chléb. Na znamení protestu společně s chlebem přitáhl těžkou kyslíkovou láhev a jízlivě se zeptal:

„Vzal jsem to najednou. Pro jistotu, kdybychom ji náhodou potřebovali…“

„To potřebovat nebudeme,“ řekl Kondratěv. „Pěkně vám děkuji, odneste ji zpátky.“

Gorbovskij vlekl s nadávkami láhev do ponorky. Když se vrátil, už se nepokoušel ulehnout. Zůstal stát vedle Kondratěva a díval se, jak vaří rybí polévku. Zamračený dopisovatel Evropského informačního střediska pomocí klacíků odnášel rybí vnitřnosti k náhrobnímu kameni.

Polévka se vařila. Linula se z ní omamná vůně kořeněná lehkou vůní dýmu. Kondratěv vzal lžíci, ochutnal a zamyslel se. „Tak co?“ zeptal se Gorbovskij.

„Ještě trochu soli,“ odpověděl Kondratěv. „A snad trochu pepře. Co říkáš?“

„Snad jo,“ řekl Gorbovskij a polkl slinu.

„Ano,“ řekl rozhodně Kondratěv. „Sůl a pepř.“

Slavin skončil s přenášením rybích zbytků, navalil na ně kámen a šel si mýt ruce. Voda byla teplá a průzračná. Bylo vidět, jak se mezi vodními rostlinami proplétají drobné šedozelené rybky. Slavin usedl na kámen a zadíval se. Za zálivem se zvedal jako stěna třpytivý oceán. Nad obzorem visely modré vrcholky sousedního ostrova. Všechno bylo modré, třpytivé, nehybné, jenom nad kameny v zálivu se bez jediného zavolání vznášeli velcí černobílí ptáci. Od vody stoupala slaná vůně.

„To je výborná planeta ta Země,“ řekl najednou.

„Hotovo!“ oznámil Kondratěv. „Sedněte si k polévce. Leonide Andrejeviči, buďte tak laskav, přineste talíře.“

„Dobrá,“ řekl Gorbovskij, „to abych ale vzal najednou i lžíce.“ Rozesadili se kolem kouřícího kotlíku a Kondratěv rozléval polévku. Nějakou dobu jedli mlčky. Pak Gorbovskij řekl:

„Já rybí polévku moc rád. A tak málokdy mám možnost ji jíst.“

„Je jí tam půl kotle,“ oznámil Kondratěv.

„Ale Sergeji Andrejeviči,“ řekl Gorbovskij s povzdechnutím, „na půl roku se jí člověk nenají.“

„Tak na Tagoře prostě rybí polévka nebude,“ řekl Kondratěv. Gorbovskij si znovu povzdechl.

„Možná že bude, možná že nebude. Tagora ovšem není Pandora, takže na rybí polévku nějaká naděje je. Jenom jestli nám Komise dovolí lovit ryby.“

„A proč by nedovolila?“

„V komisi jsou žlučovití a přísní lidé. Třeba takový Komov. Určitě mi zakáže dokonce i ležet. Bude vyžadovat, aby veškerá má či

„Vy jste fantastický uskuhranec, Leonide Andrejeviči,“ řekl Slavin. „Vaše účast v Komisi pro kontakt je strašný omyl. Dovedeš si představit, Sergeji, jak Leonid Andrejevič, od hlavy k patě samé mateřské znaménko antropocentrismu, stojí před civilizací jiného světa?“

„A proč ne?“ soudně řekl Kondratěv. „Já si Leonida Andrejeviče vážím.“

„Já si ho taky vážím,“ řekl Slavin. „Nelíbí se mi ale ta první otázka, kterou má položit tagorjanům.“

„Co to je za otázku?“ podivil se Kondratěv.

„Přece ta první — můžu si lehnout?“

Kondratěv zafuněl do lžíce s polévkou a Gorbovskij pohlédl vyčítavě na Slavina.

„Ale Jevgeniji Markoviči!“ řekl. „Copak je možné dělat si takovou legraci? Vy se smějete, a mně je strašně při pomyšlení, že při prvním kontaktu s nově objevenou civilizací, při takové historické události, můžeme sebemenší chybou ublížit našim potomkům. A potomci, to vám musím říct, nám nesmírně věří.“

Kondratěv přestal jíst a pohlédl na něho.

„Ale ne,“ rychle řekl Gorbovskij. „Za všechny potomky dohromady samozřejmě neručím, ale Petr Petrovič se naprosto jednoznačně vyjádřil něco jako v tom smyslu, že v nás věří.“

„Čí že to je potomek, ten Petr Petrovič?“ zeptal se Kondratěv.

„Naprosto přesně vám to říct nemohu. Je jenom jasné, že je to potomek nějakého Petra. Aby vám to bylo jasné, o tom jsme s ním tak nějak nemluvili… Jestli chcete, povím vám, o čem jsme si s ním povídali.“

„Hm,“ řekl Kondratěv. „Bude se mýt nádobí?“

„Ne, s tím nesouhlasím. Teď, nebo nikdy. Po jídle se má chvilku ležet.“

„Správně!“ zvolal Slavin a svalil se na bok. „Povídejte, Leonide Andrejeviči.“