Poledne, XXII. století

„Běž vystřídat Zinu,“ řeklo děvče. „Ať si jde lehnout. Od dvanácti teď spí chlapci. Prší tam?“

„Prší.“

„To je dobře. Už toho moc nezbývá.“

„Tady máš tu čokoládu,“ řekl Michajlov. „A já jdu. Tenhle soudruh jde za akademikem…“

„Za kým?“

„Za akademikem.“

Děvče si tiše hvízdlo.

Zvancev přešel přes vestibul a netrpělivě se ohlédl. Michajlov šel hned za ním, děvče sedělo na pohovce a rozbalovalo čokoládu. Za svitu svíček bylo možno rozpoznat jenom drobnou bledou tvář a podivný stříbřitý plášť s kapucí. Michajlov shodil svůj kabát a Zvancev si všiml, že i on byl v dlouhém stříbřitém plášti. Vypadal ve svitu louče až neskutečně.

„Soudruhu Zvanceve,“ řekl, „počkejte tu chvíli. Hned vám přinesu plášť. Zatím si ale nesvlékejte kabát.“

„Dobře,“ řekl Zvancev a usedl na židli.

…V Kasparově pracovně byla tma a zima. Šum deště uspával. Michajlov odešel a řekl, že zavolá Kaspara. Louč si odnesl a svíčky v pracovně nebyly. Zvancev nejprve seděl v křesle pro návštěvy u velikého prázdného stolu. Pak vstal, přistoupil k oknu a zadíval se do noci, opřel se přitom čelem o studené sklo. Kasparo stále nepřicházel. ‚Bez Okady to bude těžké,‘ uvažoval Zvancev. ‚Mohl žít ještě tak dvacet let, ale měli si ho víc chránit. Už před dlouhou dobou mu měli zakázat hloubkové pátrání v moři. Když má člověk za sebou stovku a z toho šedesát let prožije v hloubce přes tisíc metrů… Takhle se nejlépe přijde k modré mrtvici, čert aby to vzal…!‘ Odstoupil od okna, zamířil ke dveřím a nahlédl do chodby. V dlouhé chodbě svítily podél zdí daleko od sebe rozestavené svíčky. Odněkud sem doléhal hlas a neustále opakoval v rytmu metronomu jedno a totéž. Zvancev se zaposlouchal, ale neporozuměl ani slovu. Potom se z načervenalého soumraku na konci chodby vynořily dvě dlouhé bílé postavy a prošly kolem tiše, jako kdyby pluly vzduchem. Zvancev uviděl vyhublé tmavé tváře ve stínu stříbřitých kapuci.

„Budeš něco jíst?“ řekl jeden.

„Ne. Budu spát.“

„Já si něco sním…“

„Ne, spát, nejdřív spát.“

Mluvili polohlasně, ale chodba nesla hlasy daleko.

„Gina málem zničila svůj sektor. Kasparo ji v poslední chvíli zarazil.“

„Strašná ženská! Který sektor?“

„Dvanáct tisíc šest set tři. Orientačně to jsou sluchové asociace.“

„No nazdar…!“

„Kasparo ji poslal, aby šla spát. Sedí teď na šestnáctce a brečí.“

Dva v bílém zmizeli. Bylo slyšet, jak spolu rozmlouvají ještě cestou po schodišti. Zvancev zavřel dveře a vrátil se do křesla.

Tak tedy nějaká Gina málem zničila sektor sluchových asociací. Co by se stalo, kdyby ji Kasparo včas nezadržel. Zvancev sevřel pěsti a zavřel oči. Nevěděl téměř nic o Velkém pokusu. Věděl jenom, že Velký pokus je něco tak složitého, s čím se věda ještě nesetkala. Zakódovat rozdělení impulsů v každé z miliard mozkových buněk, zakódovat spojení mezi impulsy, spojení mezi spojeními… Sebemenší chyba znamená nenapravitelné následky… Děvče málem zničilo celý sektor… Zvancev si zapamatoval, že to byl sektor číslo dvanáct tisíc šest set tři, a bylo mu z toho hrozně. I když dokonce pravděpodobnost chyby nebo pokažení byla při přenášení kódu velmi malá… Dvanáct tisíc sektorů, triliony informačních jednotek. Kasparo stále nepřicházel.

Zvancev znovu vyšel do chodby. Šel od svíčky ke svíčce směrem, odkud se ozýval jednotvárný hlas. Potom uviděl dokořán otevřené dveře a hlas najednou nabyl na síle. Za dveřmi byl obrovský sál se stovkami mihotavých světélek. Panely s ukazateli se táhly podél zdí. Před nimi sedělo několik set lidí. Všichni byli v bílém. V sále byl těžký a horký vzduch, čpěl tu rozpálený vosk. Zvancev si uvědomil, že větrání a klimatizace jsou odpojeny. Vstoupil do sálu a rozhlížel se. Hledal Kaspara, ale jestli tu vůbec byl, pak ho stejně nemohl poznat mezi stovkami lidí ve stejných stříbřitých pláštích s kapucemi staženými hluboko do očí.

„Sektor 18 722 naplněn,“ řekl hlas.

„Sektor 18 723 naplněn.“

V jednom z křesel seděl proti Zvancevovi spící muž.

V sále bylo nepředstavitelné ticho, bylo slyšet jenom ten hlas a šum četných pohybů. Uprostřed sálu Zvancev uviděl stůl a několik křesel. Přistoupil tam.

„Sektor 18 724 naplněn.“

Zvancev pohlédl na hodinky. Byly přesně tři hodiny. Do sálu vstoupil člověk v bílém a zmizel někde v šeru, kde bylo vidět jen mihotavá světélka.

„Sektor 18 725 naplněn…“

Ke stolu přistoupil člověk se svíčkou, postavil ji do voskové kaluže a usedl. Položil na stůl svazek papírů, obrátil stránku a hned usnul. Zvancev viděl, jak mu hlava klesala stále níž, až narazila na papíry.

„Sektor 18 726 naplněn…“

Zvancev znovu pohlédl na hodinky. Mezi naplněním dvou sektorů uplynulo něco přes dvě minuty. Už deset dní a nocí probíhá Velké kódování, bylo naplněno necelých dvacet tisíc sektorů…

„Sektor 18 727 naplněn…“

A tak to šlo deset dní a nocí. Něčí pevná ruka dopadla na Zvancevovo rameno.

„Proč nespíte?“

Zvancev zvedl hlavu a uviděl unavenou tvář pod kapuci. Poznal ji.

„Spát. Okamžitě…“

„Profesor Kasparo…“ řekl a vstal.

„Spát, spát…“ Kasparo se mu díval do očí. „Jestli nemusíte spát, někoho vyměňte.“

Rychle odešel stranou, zastavil se a znovu ho začal upřeně pozorovat.

„To nechápu,“ řekl. „Ale přesto — spát!“

Otočil se k němu zády a rychle vykročil podél řady lidí sedících před pulty. Zvancev uslyšel jeho vzdalující se úsečný hlas:

„Půl dílku… buďte pozornější, Leonide, půldruhého dílku… dobře… výborně… také dobře… jeden dílek, Johnsone, dávejte víc pozor… dobře…“

Zvancev vstal a šel za ním, snažil se neztratit ho z dohledu. Kasparo najednou zvolal:

„Přátelé! Pokračujeme výtečně! Buďte pozornější! Všechno probíhá dobře…! Jenom dávejte pozor na stabilizátory a všechno bude v pořádku.“

Zvancev narazil na dlouhý stůl, u kterého spalo několik lidí, nikdo však na něho nepohlédl, nikdo ze spících nezvedl hlavu. Kasparo zmizel. Zvancev potom šel poslepu podél žluté šňůry světel před pulty.

„Sektor 18 790 naplněn,“ řekl nový hlas plný síly.

Zvancevovi bylo jasné, že zabloudil a že neví, kde je východ ani kam se poděl Kasparo. Usedl na židli, kterou objevil, opřel se lokty o kolena, bradu položil do dlaní a upřeně hleděl na mihotavou svíčku před sebou. Pomalu po ní stékal vosk.

„Sektor 18 798… 799… 800 naplněn… naplněn.“

Někdo táhle a hrůzostrašně vykřikl. Zvancev vyskočil. Viděl, že se nikdo neohlédl, ale přesto všichni znehybněli, všichni byli napjati jako struny. Asi o dvacet kroků dále stál u jednoho operátorského křesla vysoký člověk a křičel, držel se přitom za hlavu:

„Zpátky! Zpátky! Aááá!“

Odněkud se rychlými kroky objevil Kasparo, vrhl se k pultu. V sále bylo ticho, jenom vosk syčel.

„Promiňte mi to,“ řekl vysoký člověk. „Promiňte mi to… promiňte…“ opakoval.

Kasparo se napřímil a zvolal:

„Poslouchejte mě! Sektory 18 796 až 800 přepsat! Znovu!“

Zvancev uviděl, jak stovky lidí v bílém současně zvedly pravé ruce a něco dělaly na pultech. Světla svíček se zachvěla.

„Promiňte mi to, promiňte mi to,“ opakoval ten člověk.

Kasparo ho mírně šťouchl do zad.

„Henry, spát,“ řekl. „Spát, a rychle. Uklidněte se, nic strašného se nestalo…“

Člověk šel podél pultů a stále opakoval stejná slova. ‚Promiňte, promiňte…‘ Nikdo se neotočil. Na jeho místo si sedl už někdo jiný.

„Sektor 18 796 naplněn,“ řekl hlas plný síly.

Kasparo zůstal chvíli stát, pak pomalu prošel kolem Zvanceva. Zvancev mu vykročil naproti a najednou uviděl jeho tvář. Zastavil se a nechal ho projít. Kasparo přistoupil k malému pultu stojícímu opodál, malátně klesl do křesla a zůstal tak chvíli sedět. Pak sebou trhl, celý se naklonil kupředu a tvář přiložil k průhledu velkého periskopu vedoucího do podlahy.

Zvancev stál stranou u dlouhého stolu a nemohl se odtrhnout od unavených nahrbených zad. Stále ještě viděl Kašparovu tvář ve chvějícím se světle svíček. Uvědomil si, že Kasparo už není mladý, nejvýše tak o pět sedm let mladší než Okada. Pomyslel si: ‚Kolik let mu přidalo těchto deset dní a nocí. To všechno se brzy a rychle ukáže.‘