Poledne, XXII. století

„A co?“

„Ty pochodně, no není to odporné? Takové svinstvo. Cítíte, jak to páchne?“

Zvancev si přičichl a poodstoupil o dva kroky.

„Máte pravdu,“ řekl. Pochodeň páchla naftou. „A proč to všechno je?“ zeptal se.

„To je Kasparův příkaz. Žádné elektrické přístroje, žádná světla. Snažíme se neutralizovat všechny nekontrolované poruchy na minimum… Poslyšte, kouříte?“

„Ano.“

Operátor se zastavil.

„Dejte mi zapalovač,“ řekl. „A taky váš radiofon. Máte?“

„Samozřejmě.“

„To všechno mi odevzdejte.“ Michajlov si vzal zapalovač a radiofon, vyňal z nich akumulátory a vyhodil je do příkopu. „Nezlobte se, ale je to nutné. Tady v okruhu dvaceti kilometrů nepracuje ani jediný elektrický zdroj.“

„Tak takhle to je,“ řekl Zvancev.

„Ano, děláme si tu teď voskové svíčky. V okolí Novosibirska jsme doslova vyloupili všechny úly. Už jste o tom slyšel?“

„Neslyšel.“

Znovu rychle vykročili za nepřetržitého deště. „Svíčky jsou také pěkné svinstvo, je to ale lepší než pochodeň. Nebo třeba louč. Slyšel jste už takový výraz — louč?“

„To jsem neslyšel,“ řekl Zvancev. „Znám takovou písničku: ‚Přestaň svítit, moje louči‘. Já jsem si pořád myslel, že louč je nějaký generátor. Taky už je mi jasné, kde se tu bere ten déšť. Nebo spíš chápu, proč je vypojeno zařízení na regulaci mikropočasí.“

„To ne,“ řekl operátor, „zařízení na regulaci mikropočasí — to je samozřejmé, ale déšť nám sem nahánějí od Větrné hůrky. Je tam kontinentální zařízení.“

„A proč?“ zeptal se Zvancev.

„Chráníme se tím před přímými slunečními paprsky.“

„A co výboje v oblacích?“

„Mraky k nám připlouvají už prázdné. Vybíjejí je cestou. V podstatě se nám podařil pokus mnohem větších rozměrů, než jsme původně zamýšleli. Shromáždili se u nás všichni odborníci na biologické kódování. Z celého světa. Na pět set lidí. Stejně to ale nestačí. Celý severní Ural na nás pracuje.“

„A zatím to probíhá všechno dobře?“ zeptal se Zvancev.

Operátor mlčel.

„Posloucháte mě?“ zeptal se Zvancev.

„Nemohu vám odpovědět,“ řekl Michajlov neochotně. „Doufáme, že všechno probíhá tak, jak si přejeme. Princip je prověřen, je to ale první pokus s člověkem. Sto dvacet trilionů megabitů informací, stačí chyba v jediném bitu, a spousta toho může být pokažena.“

Michajlov se odmlčel, dlouhou dobu šli bez jediného slova. Zvancev si hned nevšiml, že jdou přes vesnici. Nebylo tu živáčka. Jen slabě prosvítaly matné zdi domků, v oknech byla tma. Za řídkými pletenými ploty v mokrých křovích se místy černala rozevřená vrata garáží.

Operátor zapomněl na Zvanceva.,Ještě šest hodin, a všechno to skončí,‘ myslel si. ‚Vrátím se domů a svalím se do postele. Velký pokus skončí. Veliký Okada zemře a stane se nesmrtelným. To je skvělé. Dokud ale neuplyne nějaký čas, nikdo nedokáže říci, jestli se pokus podařil. Ani sám Kasparo. Velký Kasparo, Velký Okada, Velký pokus! Velké kódování.‘ Michajlov zatřásl hlavou, známá tíha mu znovu tlačila na oči a zastírala mozek. ‚Ne, musí přemýšlet. Valerio Kasparo řekl, že přemýšlet se musí už teď. Všichni musí myslit, dokonce i operátoři, i když toho víme příliš málo. Kasparo řekl, že přemýšlet musejí všichni. Valerio Kasparo, v hovorovém jazyce Valerij Konstantinovič. Legrační je, když pracuje, pracuje a najednou řekne: ‚Tak dost. Chvilku si sednem a zavřeme oči!‘ Tuhle větu někde vyčetl. Když se ho v té chvíli někdo na něco zeptá, řekne: ‚Mladíku, copak nevidíte? Nechte mě sedět a koukat se zavřenýma očima…‘ Zase myslím na něco jiného. A tak tedy na prvním místě si zadáme úlohu. Ta je dána: komplex fyziologických neuronových stavů (jednoduše řečeno — živý mozek) se pevně kóduje podle třetí soustavy Kasparo-Karpov do krystalické kvazibiohmoty. Při potřebné izolaci se pevný kód v krystalické kvazibiohmotě uchovává při běžné hladině šumů poměrně dlouho, doba relaxace kódu tvoří orientačně dvanáct tisíc let. To je dost dlouhá doba. Je nutno objevit: způsob převodu kódu biohmoty do živého mozku, pak na soustavu fyziologicky funkčních neuronů v nulovém stavu. K tomu je ovšem zapotřebí lidský mozek v nulovém stavu, ale pro takové úlohy se lidé vždycky našli a najdou, třeba takoví, jako já… Ale co, něco takového stejně nedovolí. O živém mozku Kasparo nechce ani slyšet. Divný člověk! Teď tedy seď a čekej, až Leningraďané vynaleznou umělý. Tak… Jednoduše řečeno — zakódovali jsme Okadův mozek do krystalické biohmoty. Máme šifru Okadova mozku, šifru jeho myšlenek, šifru jeho „ego“. Teď je třeba najít způsob, jak přenést tuto šifru do jiného mozku. Třeba umělého. Pak se Okada znovu narodí. Zašifrované Okadovo „ego“. Okada znovu začne jednat, znovu se stane opravdovým „ego“. Je jenom otázka — jak to udělat? Jak? Bylo by dobré přijít na to teď a udělat starci radost. Kasparo o tom přemýšlí čtvrt století. Přiběhnout tak k němu a jako Archimedes zvolat — heuréka! Michajlov klopýtl a málem mu vypadla louč z ruky.

„Co se to s vámi děje?“ řekl Zvancev. „Zase už spíte?“

Michajlov na něho pohlédl. Zvancev vykračoval se zvednutou kapucí, ruce měl schované pod pláštěm. Jeho tvář v červeném mihotavém světle vypadala nesmírně protáhlá a velice přísná.

„Nespím,“ řekl Michajlov. „Přemýšlím, ale nespím.“

Vpředu se v dálce začalo rýsovat něco velikého. Šli rychle a brzy dohnali nákladní auto, které se ploužilo po silnici. Zvancev hned nepochopil, že auto jede s vypnutým motorem a že ho táhnou dva velicí mokří velbloudi.

„Saňko, slyšíš mě?“ zavolal operátor.

Klapla dvířka kabiny, vysunula se ven hlava, zablýskly se oči a hlava znovu zmizela.

„Co chceš?“ zeptal se někdo z kabiny.

„Dej mi čokoládu,“ řekl Michajlov.

„Vezmi si, nemám chuť lézt ven. Je tam mokro.“

„To si tedy vezmu,“ řekl bodře Michajlov a zmizel někde i s loučí.

Najednou zase byla úplná tma. Zvancev kráčel vedle nákladního auta a přizpůsobil se rychlosti velbloudů, kteří sotva pletli nohama.

„To nemohou jít rychleji?“ zavrčel.

„Jsou to potvory, nechce se jim,“ řekl někdo v kabině. „Pokoušel jsem se domluvit jim holí, ale sotva se plouží.“ Hlas se odmlčel a dodal: „čtyři kilometry za hodinu. A k tomu mi ještě poplivali kabát.“

Řidič ztěžka vydechl a najednou se rozkřičel:

„Vy prevíti loudaví, tak sebou hněte, sakra!“

Velbloudi lhostejně zafuněli.

„Měli byste jít kousek stranou,“ poradil jim řidič. „Ale počkejte, teď to vypadá, že nic neprovedou.“

Najednou bylo znovu cítit naftu, vedle Zvanceva se objevil Michajlov. Jeho louč čadila a praskala.

„Tak jdeme,“ řekl, „je to už kousek.“

Snadno předhonili spřežení a brzy se po stranách silnice začaly objevovat nízké tmavé stavby. Když se Zvancev zadíval pozorněji, spatřil ve tmě obrovskou budovu. V některých oknech slabě blikala nažloutlá světélka.

„Podívejte se,“ řekl septem Michajlov. „To podél cesty jsou bloky.“

„Ano?“ řekl septem Zvancev.

„Je v nich kvaziobiohmota. Tady bude uložen.“

„Kdo?“

„Mozek,“ zašeptal Michajlov. „Jeho mozek.“

Najednou zabočili a přišli přímo k podjezdu ústavní budovy. Michajlov odstrčil těžká vrata.

„Pojďte dál,“ řekl. „Jenom ale nedělejte hluk.“

Ve vestibulu byla tma, zima a něco tu zvláštním způsobem vonělo. Na velkém stole uprostřed blikalo několik tlustých uplakaných svící, stály tu talířky a velká nádoba na polévku. Talíře byly špinavé. V košíku ležely oschlé kousky chleba. Ve světle svíček bylo špatně vidět. Zvancev udělal několik kroků, zachytil pláštěm za židli a povalil ji.

„No!“ zvolal někdo zezadu. „Toljo, jsi to ty?“

„Jsem,“ řekl Michajlov.

Zvancev se ohlédl. V koutě vestibulu panovalo načervenalé příšeří, a když sem vstoupil Michajlov s loučí, Zvancev si všiml děvčete s bledou tváří. Leželo na pohovce zahalené do něčeho černého.

„Máš něco dobrého?“ zeptalo se děvče.

„Saňka něco veze,“ odpověděl Michajlov. „Chceš čokoládu?“

„Chci.“

Michajlov se hrabal po kapsách a mával loučí.