Poledne, XXII. století

„Diplodok,“ řekla vedoucí. „Délka čtyřiadvacet metrů.“

Pak Žeňa uviděl druhou příšeru. Jako had se plazila vedle prvního zvířete a zanechávala za sebou pruh zčeřené vody. Jednou se taktak uhnula před sloupovitou nohou diplodoka a Žeňa na okamžik spatřil obrovskou bledou ozubenou tlamu. ‚Tady se něco stane,‘ pomyslel si. Tohle bylo mnohem zajímavější než výbuch supernovy. Diplodok zřejmě neměl ani potuchy o svém zubatém souputníku, nebo si ho jednoduše nevšímal. A ten obratně manévroval kolem jeho nohou, přiblížil se více k přední části, prudkým pohybem se vysunul z vody, v mžiku odkousl diplodokovi hlavu a ponořil se.

Žeňa zavřel ústa, až cvakl zuby. Obraz to byl nebývale jasný a výrazný. Diplodok se na okamžik zastavil, vysoko zdvihl bezhlavý krk a… šel dál, stejně pravidelně nořil krvácející pahýl do kalné vody. Teprve po několika krocích se mu podlomily přední nohy. Zadní však pokračovaly v chůzi a obrovský ocas se klidně kymácel ze strany na stranu. Krk se naposledy vztyčil k obloze a bezmocně šplouchl do vody. Přední část trupu začala klesat na bok, zadní však stále pokračovala v pohybu kupředu. Náhle se však podlomily i zadní nohy a v té chvíli se z kalné zčeřené vody vynořily a vyřítily desítky vyceněných zubatých tlam…

„Fuj!“ řekl Žeňa a otřel si pot. „Strašná podívaná…“

„To je typická scéna z lovu dravých dinosaurů na obrovitého diplodoka,“ věcně vysvětlila vedoucí. „Neustále požírali jeden druhého. Téměř všechny informace, které dostáváme z této doby, je nepřetržité požírání. Jak se vám líbila kvalita obrazu, soudruhu Slavine?“

„Kvalita byla vynikající,“ řekl Žeňa. „Jenom se to z neznámých důvodů pořád chvěje…“

Nad korunami akátů rachotivě proletěl břichatý šestimotorový stroj. Vedoucí vyběhla z pavilónu.

„Přístroje!“ zvolala. „Pojďme, soudruhu Slavine, to přivezli přístroje!“

„No počkejte!“ zapištěl Žeňa. „A co dál? Slíbili jste mi přece ukázat ještě něco!“

„To skutečně nestojí za to, opravdu,“ přesvědčivě řekla vedoucí. Spěšně skládala židli. „Nevím, co to Paula vůbec napadlo. Sedm tisíc pět set dvanáct — to je krveprolití v Konstantinopoli… Patnácté století… Kvalita obrazu je dokonalá, ale… je to tak nepříjemná podívaná… skutečně to nestojí za to, soudruhu Slavine… Pojďte se radši podívat, jak bude Paul lovit zmetky.“

Obrovitý šestivrtulový letoun dosedl poblíž místa, kde Žeňa zanechal svůj pterokar, vykládání bylo v plném proudu. Z rozevřených nákladových prostorů vyjížděly plošinové vozy na vysokých kolech, naložené žlutými bednami. Bedny se shromažďovaly u paty jednoho z akátů, kde mezi rozdvojenými mohutnými kořeny neúnavný Rudak řídil montáž. Jeho pronikavý hlas se nesl široko daleko večerní savanou.

Vedoucí filmotéky se omluvila a někam odběhla. Žeňa začal opisovat kolem Rudaka nejisté kruhy. Zvědavost byla silnější. Plošinové vozy na vysokých kolech přijížděly, byly vyloženy a znovu odjížděly, ‚sluhové SRI‘, chlapci a děvčata, sestavovali žluté bedny a pod akátem se brzo začalo rýsovat hromotlucké mohutné zařízení. Někde uvnitř tohoto zařízení se hrabal Rudak, dělal rámus, pískal a hlasitě pokřikoval. Bylo tu plno hluku a veselí.

„Strongu a Joei, pusťte se do intravizoru!“

„Trá-ra-rá! Hoďte sem uzávěr, kdo je to tam?“

„Napáječe! Kam se ztratily napáječe?“

„Ó-la-lá… Trochu doprava! Tak…“

„Froste, vykládat!“

Žeňu bez zlého úmyslu odstrkovali a žádali ho, aby šel někam stranou. Mohutný vrtulník byl konečně vyložen, motory zařvaly, zvedly vítr a chuchvalce trávy, a stroj odletěl od akátu na přistávací plochu. Zpod zařízení vylezl po čtyřech Rudak, vstal, očistil si dlaně a řekl:

„Tak můžeme začít. Všichni na svá místa.“

Vyskočil na plošinový vůz, kde byl připraven malý ovládací pult. Vůz zasténal.

„Teď se modli, veliký SRI!“ vykřikl Rudak.

„Stanislav se ještě nevrátil!“ zvolal někdo.

„To je škoda!“ řekl Rudak a slezl z plošinového vozíku.

„Profesor Lomba o tom ví?“ bázlivě se zeptala hubená dívka ostříhaná na kluka.

„Profesor se to dozví,“ naléhavě řekl Rudak. „Kde je ten Stanislav?“

Na mýtině před akátem se vzdula a praskla zem. Žeňa uskočil o celý metr. Připadalo mu, že se z trávy vysunula bezbarvá zubatá tlama dinosaura.

„No konečně!“ řekl Rudak. „Už jsem začínal mít strach: kyslík mu musel dojít už před minutou… nebo dokonce přede dvěma…“

Ze země se pomalu a neobratně sunulo kovové prstencovité těleso o průměru půl metru, podobající se obrovské žížale. Stále se plazilo a plazilo a kdo ví, kde mu byl konec, kdo ví, kolik prstenců se ještě skrývalo pod zemí, když se najednou jeho přední část rychle zatočila, odšroubovala a spadla do trávy. Z černého otvoru se vysunula rudá mokrá tvář s otevřenými ústy.

„Ahoj!“ vykřikl Rudak. „Vítám tě, Stanislave!“

Člověk se vyložil přes okraj, odplivl si a chraptivým hlasem prohlásil:

„Má toho tam celý arzenál. Úplné armády pohyblivých talířů. Vytáhněte mě odtud…“

Prstencovitý červ se stále soukal ze země, rudé zapadající slunce se mu odráželo na kovových bocích.

„Jedeme,“ prohlásil Rudak a znovu se vyšplhal na plošinový vůz.

Pročesal si nalevo i napravo vousy, příšerně se zašklebil na děvčata stojící dole a pohybem pianisty položil ruce na ovládací pult. Ten se rozhořel světélky indikátorů.

Nyní všechno utichlo. Žeňa natahoval filmovací přístroj, nervózně zaregistroval, že několik lidí se rychle vyškrábalo na akát a rozesadilo ve větvích, že se děvčata více přitiskla k plošinovému vozíku. Pro jistotu také přistoupil blíž.

„Strongu a Joei, připravte se!“ řekl hromovým hlasem Rudak.

„Jsme připraveni!“ ozvaly se dva hlasy.

„Zpívám na nejvyšší frekvenci. Přidejte se na křídlech. A co nejsilněji!“

Žeňa teď čekal, že všichni začnou zpívat a bubnovat, ale ticho bylo ještě větší. Uplynula minuta.

„Zvýšit napětí,“ potichu řekl Rudak.

Uplynula další minuta. Slunce zapadlo, na obloze se vyrojily obrovské hvězdy. Někde líně vykřikl emu. Děvče, které stálo vedle Ženi, si rozechvěle povzdechlo. Najednou se ti nahoře ve větvích akátu pohnuli a něčí vzrušený hlas zvolal:

„Ale to jsou přece oni! Tamhle, na louce! Díváte se na druhou stranu!“

Žeňa neměl potuchy, kam se má dívat a ani nevěděl, kdo to jsou ti oni a co je možno od nich očekávat. Zvedl filmovací přístroj, ještě trochu couvl, až tísnil dívky u plošinového vozíku, a najednou je spatřil. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo. Že se mu prostě míhají stíny před unavenýma očima. Černá savana pod hvězdami byla najednou v pohybu. Objevily se na ní šedivé mlčící a nic dobrého nevěštící stíny, zašuměla tráva, někde něco zaskřípalo, ozvalo se lehké klepání, zvonění, praskání. V jediném okamžiku se ticho naplnilo hustým nesrozumitelným šramotem.

„Světlo!“ vyjel Rudak. „Jdou vojáčkové!“

Ti na akáte se dali do radostného ječení. Začalo se sypat suché listí a větve. V tom okamžiku nad planinou vytrysklo oslepující světlo.

Savanou vykračovala armáda velikého SRI. Šla, aby se vzdala. Takovou přehlídku mechanických zmetků Žeňa ještě nikdy v životě neviděl. Zřejmě ale i sluhové velikého SRI něco podobného viděli rovněž poprvé. Hurónský smích otřásal akátem. Konstruktéři, zkušení bojovníci za mechanickou dokonalost, šíleli. Jako pecky padali z větví a váleli se po planině.

„No ne, podívej se! Jenom se podívej!“

„Sedmnácté století!“

„Kde je Robinson? Robinsone, to ty sis myslel, že SRI je chytřejší než ty?“

„Hurá Robinsonovi, dáme mu hobla!“

„Hoši, tak podepřete jim přece někdo kola! Vždyť to k nám nedojede!“

„Kluci! Kluci! Podívejte se! Parní stroj!“

„Autora! Autora!“

Hrozní strašáci přijížděli na planinu. Zkosené velocipedy o třech kolech poháněné párou. Řinčící plech na zařízeních podobajících se talířům, od nichž odletovaly jiskry, to všechno páchlo poho