Страница 40 из 67
O tom, jak pracuje veliký SRI, měl Žeňa jenom nesmírně matnou představu. Nejprve si vybavil miliardy miliónů kybernetických mikroinformátorů, které ve skupinách chodí po celém světě, dostanou se až k hvězdám samým, shromažďují rozptýlené stopy dávné minulosti a kupí je do nepředstavitelných skladišť mechanické paměti. Pak mu představivost nabídla pavučinu vodičů omotaných kolem Planety, zavedených do gigantických věží, které jsou po stovkách rozptýleny po ostrovech a pevninách od pólu k pólu. Stručně řečeno stejně nic nepochopil, ale nevyptával se: několikrát vyslechne záznam z diktafonu a z dalších potřebných knížek všechno pochopí. A když Rudak začal vyprávět o výsledcích práce, Žeňa dokonce zapomněl na zmetky.
„Podařilo se nám získat velice zajímavé obrazy a dokonce celé epizody,“ říkal Rudak. „Je samozřejmé, že převážná většina materiálů je zmetkovitá — stovky a tisíce obrazů nakupených jeden na druhý způsobují, že informační filtr se při pokusu o roztřídění toho všeho prostě poškodí. Přesto jsme něco viděli. Stali jsme se svědky výbuchu supernovy poblíž Slunce před sto milióny lety. Pozorovali jsme bitvy dinosaurů a epizody z bitvy u Poitiers, hvězdolety cizích bytostí a ještě něco zvláštního a nepostihnutelného, co nemá u nás obdoby ani analogie.“
„Je možné něco takového vidět?“ nedočkavě se zeptal Žeňa.
„Samozřejmě že ano… Ale vraťme se nyní k našemu tématu.“
Veliký SRI nebyl pouhým sběračem rozptýlených informací. Byl to nebývale složitý a zcela samostatný počítací logický stroj. V jeho patrech byly kromě miliard paměťových buněk a logických prvků, kromě nejrůznějších měničů a informačních filtrů vlastní dílny, které sám řídil. Když bylo třeba, sám se dostavoval, vytvářel nové prvky, sestavoval modely a vypracovával vlastní informaci. To umožňovalo využívat ho nejenom k tomu, k čemu byl původně určen. Nyní například vedl kompletní výpočty australské ekonomické sféry, využíval pro svá řešení mnoha úloh obecné kybernetiky, plnil funkci nejdokonalejšího diagnostika, přitom měl oddělení ve všech velkých městech Planety i na některých mimozemských základních. Kromě toho se veliký SRI chopil „předpovídání budoucnosti“.
Nynější ředitel SRI, Komatsuvarův žák Konžan Augostos Lomba, mu naprogramoval několik úloh spojených s prognózou, jak se bude chovat živý organismus. S úlohami o determinismu chování bezobratlých se SRI vyrovnal poměrně snadno, přede dvěma lety Lomba připravil program a uložil stroji úkol nesmírně složitý.
„Ta práce se jmenuje ‚Buridanův beran‘. Mladé merinové ovci byl sejmut biologický kód podle metody Kasparo-Karpov ve chvíli, kdy tato ovce byla mezi dvěma krmítky s kombinovaným krmivem. Tento kód ve spojení s některými doplňkovými údaji o beranech vůbec byl vložen do SRI. Od stroje se vyžadovalo: a) předpovědět, které krmítko si merinová ovce vybere; b) dát psychofyziologické zdůvodnění této volby.
„A co svoboda vůle?“ informoval se Žeňa.
„Otázky spojené s touto svobodou vůle právě chceme vysvětlit,“ odpověděl Rudak. „Třeba vůbec neexistuje.“
Odmlčel se.
„Při kontrolním pokusu si beran zvolil pravé krmítko. A nyní vlastně z úkolu vyplývala otázka: proč? Dva roky stroj přemýšlel. Potom začal stavět modely. Efektorové stroje často řeší úlohy podle modelů. Tak když SRI řešil úkol o žížale, postavil tak dokonalý model, že jsme od něho ukradli myšlenku a začali stavět zařízení pronikající pod povrch země. Skvělé zařízení.“
Rudak se zamyslel. Žeňa se netrpělivě zavrtěl na židli.
„Nesedí se vám dobře?“ zeptal se Rudak.
„Ale ne, prostě mě to nesmírně zajímá.“
„Tak vás to také zajímá? Jak bych vám to řekl, abych nelhal?“
‚Vykrucuje se z něčeho,‘ pomyslel si Žeňa a řekl:
„Zcela jistě jsem viděl jeden z těch modelů, o kterém vyprávíte. Taková tyč se zrcadlem. Jenom pochybuji, že je to model berana. Nebo dokonce Buridanova berana.“
„O to právě jde,“ povzdechl si Rudak. „Nikdo nevěří, že je to model berana. Otec Lomba tomu třeba také neuvěřil. Shromáždil všechny materiály o programování a rozjel se do Střediska zkontrolovat je.“ Rudak si znovu povzdechl. „Dnes večer přijede.“
„A o co tedy vlastně jde?“ zeptal se Žeňa.
„Jde o to, že SRI dělá tyče na kolečkách a sedminohé brouky. Někdy také dělá ploché talíře bez nohou, bez rukou, ale s gyroskopem. Nikdo nemá potuchy, jakou to má souvislost s beranem.“
„To je pravda,“ zamyšleně řekl Žeňa. „Na co by beranovi bylo tolik nohou?“
Rudak na něho podezíravě pohlédl.
„Na co, že ano?“ řekl s nepřirozeným nadšením.
Chvíli se na sebe mlčky dívali. ‚Vykrucuje se, vykrucuje, dobrák jeden!‘ myslel si Žeňa.
Obratně, bez pomoci rukou vstal Rudak na jedné noze.
„A teď pojďme, soudruhu Slavine, představím vás vedoucímu filmotéky.“
„Ještě jedna otázka,“ řekl Žeňa a znovu si dobíjel diktafon. „Kde je ten vás veliký SRI?“
„Sedíte na něm. Teď vstanete a půjdete. Je pod zemí, osmadvacet pater, šest hektarů. Mozek, dílny, energetické generátory — všechno. Jdeme.“
…Filmotéka SRI byla na druhém konci městečka v nízkém pavilónu, na jehož střeše se blyštily mřížové štíty stereopanoramatického demonstrátoru. Hned za pavilónem začínala savana.
V pavilónu to vonělo ozónem a kokosovým mlékem. Vedoucí filmotéky seděla u stolu a studovala pomocí biokulárního mikroskopu jedinečný snímek kloubu zadní nohy. V této funkci tu pracovala hezká, asi pětadvacetiletá Tahiťanka.
„Buď zdráva, holčičko,“ něžně zavrkal Rudak.
Vedoucí se odtrhla od mikroskopu a tvář jí rozkvetla úsměvem.
„Buď zdráv, Paule,“ řekla.
„Tohle je dopisovatel Evropského střediska soudruh Slavin,“ řekl Rudak. „Buď na něj hodná. Ukaž mu záběry dvě stě šedesát sedm, tři sta patnáct a sedm tisíc pět set dvanáct…“
„Jestli vám to nebude činit potíže, samozřejmě,“ galantně dodal Žeňa.
Vedoucí mu velice připomínala Šejlu.
„Ráda,“ řekla. „Je soudruh Slavin připraven morálně?“
„Úplně,“ s jistotou odpověděl Žeňa.
„Tak já vás tu nechám,“ řekl Rudak. „Čekají mě zmetky.“
Stiskl kliku a vyšel ven. Bylo slyšet, jak se rozkřičel na celé městečko: „Akitado! Přivezli to zařízení?“ odpověď nebylo slyšet. Vedoucí si povzdechla a řekla:
„Vemte si skládací židli, soudruhu Slavine, a pojďte.“
Žeňa vyšel ven a usadil se u zdi pavilónu. Vedoucí věcně odhadla výšku Slunce, něco propočítala a pohybovala přitom rty. Pak se vrátila do pavilónu.
„Záběr dvě stě šedesát sedm,“ oznámila otevřeným oknem.
Sluneční světlo pohaslo. Žeňa uviděl tmavofialové noční nebe s výraznými neznámými hvězdami. Nízká plochá oblaka se táhla nad obzorem, pomalu se vytvářely černé siluety podivných stromů podobajících se trochu palmám, trochu gigantickým výhonkům květáku. Hvězdné záblesky se chvěly v černé vodě. Pak se nad oblaky vytvořila bílá záře. Byla stále výraznější, zrůdné stíny klouzaly po černém olejovitém povrchu, až najednou se za obzorem s výbuchem vzneslo oslepivě bílé pulsující těleso, trhavými pohyby se vznášelo na obloze a zhasínalo hvězdy. Mezi kmeny podivných stromů se chvěla šedivá mlha, míhaly se duhové záblesky, pak všechno zmizelo. Před Žeňou znovu vyvstala sluncem zalitá savana.
„Dál už jsou samé poruchy,“ řekla vedoucí.
„A co to bylo?“ zeptal se Žeňa. Čekal něco víc.
„To je zrození supernovy. Před více než sto milióny let. Dala život dinosaurům. Nyní záběr tři sta patnáct. To je naše pýcha. Je to po padesáti miliónech let.“
Savana znovu zmizela. Žeňa uviděl šedivou, vodou pokrytou rovinu. Všude z ní trčely tlusté stonky nějakých rostlin. Rovinou se brodilo po kolena ve vodě dlouhé šedivé zvíře. Žeňa se hned nedokázal orientovat, kde má zvíře hlavu. Mokrý sudovitý trup polepený zelenou trávou se rovnoměrně zužoval k oběma koncům a přecházel do dlouhého pružného ocasu a krku. Potom Žeňa uviděl titěrnou plochou hlavu s bezzubou tlamou. V chování této zrůdy bylo něco, co připomínalo kuře — při každém kroku nořilo hlavu do vody a hned ji prudce zvedalo, nesmírně rychle drtilo v tlamě něco zeleného.