Poledne, XXII. století

Přešel přes říčku, zastavil se na břehu a nějakou chvíli přemýšlel: má se vykoupat? Rozhodl se, že to nestojí za to a začal stoupat pěšinkou k vesničce. Šel a přemýšlel: ‚Dobře, že mě zkropil ten déšť. A mouchy už vědí, na co si mají sednout… Dobře mi tak, příživníkovi jednomu. Všichni dělají něco užitečného. Kapitán lítá… Athos loví blechy na modrých hvězdách… Šťastlivec Lin si léčí krávy… Jak já si tohle zasloužím? Proč já, pracující člověk, se musím cítit jako příživník?‘ Procházel se po pěšince a uvažoval, jak krásně mu bylo tehdy v noci, když měl tak blízko k vyřešení Čebotarevova problému, přinutil Lídu, aby vstala, dal jí všechno zkontrolovat a když to bylo v pořádku, dokonce ho políbila na tvář… Pavel si na tu tvář sáhl a povzdechl si. Jak by to teď bylo bezvadné, kdyby se zavrtal do nějakého pořádného problému, jako je třeba Fermova věta! V hlavě má ale bohapusté prázdno a nějaký přitroublý vnitřní hlas mu tvrdí: ‚Uděláme z něčeho druhou odmocninu…‘

Na okraji vesnicky se Pavel znovu zastavil. Pod rozložitou třešní ležel na křídle jednomístný pterokar. Na bobku vedle něho seděl s trpitelským výrazem ve tváři asi patnáctiletý chlapec. Před ním se s jednotvárným bzučením zmítal v trávě nohatý kybernetický metař. Bylo jasně vidět, že mu není dvakrát dobře.

Když na chlapce padl Paulův stín, zvedl hlavu a vstal.

„Dosedl jsem na něj pterokarem,“ řekl povědomým provinilým tónem.

„A teď ti to je strašně líto, co?“ zeptal se Pavel hlasem svého učitele.

„Já jsem to přece neudělal schválně,“ trval na svém chlapec.

Chvíli mlčky sledovali pohyby rozmáčknutého kybernetického stroje.

„Tak se podíváme, co se tu vlastně stalo,“ řekl a uchopil stroj za manipulátor. Kybernetický stroj něco zabrebtal.

„Bolí ho to, chlapečka,“ řekl něžně Pavel a prsty se dotýkal regulační soustavy. „Nožičku má bolavou, chudinka malá… nožičku.“

Kybernetický stroj znovu něco zabrebtal, trhl sebou a ztichl. Chlapec ulehčené vydechl.

„Bylo to strašné,“ povídal, „jak strašně křičel, když jsem vystoupil z pterokaru…“

„Tak my jsme křičeli,“ broukal Pavel a pokoušel se odšroubovat pancíř. „Máme vynikající akustiku, ukřičenou… AKU-6 to je zařízeníčko s podélnou vibrací… S pilovou modulací… Ták…“ Pavel sejmul pancíř a opatrně ho položil do trávy. „A jakpak se jmenujeme?“

„Feďa,“ řekl chlapec. „Fjodor Skvorcov.“

Závistivě sledoval obratné Paulovy prsty.

„Kybernetický metař strejdy Fédi, silný je jak tři medvědi,“ oznámil Pavel a vytahoval z nitra stroje regulační blok. „Já tady už jednoho Feďu znám. Vypadá docela dobře, samá piha. Je to strašně moc aseptický mladík. Není to náhodou tvůj příbuzný?“

„To ne,“ řekl chlapec vesele. „Já jsem tady na praxi. Vy jste kybernet?“

„My tudy jen projíždíme,“ řekl Pavel. „A hledáme nápady. Ty nemáš někde zatoulaný nějaký svůj nápad?“

„Já mám… Já… V laboratoři máme spoustu nápadů, ale nic nám nevychází.“

„To je mi jasné,“ bručel Pavel a hrabal se v regulačním bloku. „Hejna myšlenek se rojila ve vzduchu… Najednou se lovec vyřítí a vystřelí na rakopavouka…“

„Vy jste byl na Pandoře?“ závistivě se ho zeptal chlapec.

Pavel se uličnicky ohlédl a rychle ze sebe vyrazil zavytí rakopavouka, který právě dostihl svou kořist.

„Senzační!“ řekl chlapec Feďa.

Pavel složil kybernetického metaře, plácl ho po lesknoucích se černých zádech a metař vyběhl na výsluní, aby načerpal energii.

„Výborně!“ řekl Pavel a utřel si ruce o kalhoty. „Teď se podíváme, co se nám přihodilo s pterokarem…“

„Ne, to prosím vás ne…“ rychle protestoval chlapec Feďa. „Pterokar, to já sám, čestné slovo…“

„Jo tak ty sám,“ řekl Pavel. „Tak já si jdu umýt ruce. A kdo je tvůj učitel?“

„Mým učitelem je Nikolaj Kuzmič Bělka, oceánolog,“ řekl chlapec a naježil se.

Pavel si nedovolil zavtipkovat, beze slova poklepal chlapci na rameno a šel dál svou cestou. Bylo mu teď podstatně líp. Už minul první dvě ulice vesničky, když se mu nad hlavou se zašuměním přehnal známý pterokar a příšerně falešný klukovský hlas napodobil zavytí rakopavouka, který právě dostihl kořist.

Zamyšlený Pavel narazil na dvouhlavé tele. Zvíře uskočilo stranou a upřelo na Paula oba páry očí. Levou hlavu pak sklonilo k trávě pod nohama, pravou se natáhlo k větvičce šeříku sklánějící se nad cestou. Tady dostalo za vyučenou proutkem a se zabučením se rozběhlo dál. Dvouhlavé tele poháněla nesmírně sympatická opálená dívka v květovaných letních šatech bez rukávů a se slaměným kloboukem na ucho. Paul ztřeštěně zabrumlal:

„Pastýřka lepá na trh teď spěchá…“

„Cože?“ zeptala se dívka a zastavila se.

Bane, nebyla jenom nesmírně sympatická. Byla jednoduše úžasně krásná. Tak krásná, že musela být i chytrá, tak chytrá, že musela být i příjemná, tak příjemná, že… Paul okamžitě zatoužil, aby měl v té chvíli široká ramena, aby byl vysoký, měl jasnou hlavu a klidné oči. Jako blesk mu proletělo hlavou: ‚Na každý pád musím být aspoň vtipný.‘ Řekl:

„Jmenuji se Paul.“

Dívka mu odpověděla:

„Já se jmenuji Irina. Co jste to povídal, Paule?“

Paul se začal potit. Dívka čekala a netrpělivě sledovala vzdalující se tele. Myšlenky v Paulově hlavě se teď proháněly ve třech vrstvách. ‚Provedeme druhou odmocninu… Amor střílí z dvouhlavňovky… Teď si bude myslet, že koktám… Nápad — budu koktat!‘

„J-j-jak v-v-vidím, po-pospícháte,“ řekl a koktal, seč mu síly stačily. „Já-j-já… j-j-já v-v-vás večer na-na-najdu… Do-do-do-volíte? V-v-večer.“

„Samozřejmě,“ zcela viditelně se zaradovalo děvče.

„T-t-tak na-na-na shledanou,“ řekl Paul a odešel. ‚Popovídal jsem si. To byl ohňostroj důvtipu.‘ Představil si sám sebe v okamžiku této besedy a nosem dokonce zasténal, jak mu to připadalo hloupé.

Kousek od něho zaburácel reproduktor:

„Všechny odborníky na anesteziologii žádáme, aby se zastavili ve třetí laboratoři! Volá vás Potapenko. Zrodil se nápad. Všechny volné odborníky na anesteziologii žádáme, aby se zastavili ve třetí laboratoři. A ne abyste se zase cpali do hlavní budovy, jako minule. Do třetí laboratoře. Do třetí laboratoře!“

„Proč jenom nejsem odborník přes anesteziologii?“ pomyslel si Paul. „To já bych se do hlavní budovy necpal…“ Kolem něho se prostředkem ulice mihly dvě dívky v krátkých kalhotách, zřejmě odbornice na anesteziologii.

Ve vesnici bylo ticho, prázdno. Na dokonale čisté křižovatce se nudil osamělý kybernetický metař. Paul mu z lítosti hodil hrst listí, kybernetický stroj ožil a hned se pustil do práce. ‚Ani v jediném městě jsem nezažil takovou spoustu kybernetických metařů,‘ pomyslel si Paul. ‚Ostatně je to chovatelská farma, může se tu stát všelicos…‘

Za ním se rozlehl zlověstný dupot kopyt. Paul se polekaně ohlédl a vtom kolem něho proletěli čtyři zpěnění koně. Na prvním ujížděl přitisknutý k hřívě do černá opálený a potem se lesknoucí mladík v krátkých bílých trenýrkách. Další koně byli bez jezdců. U nízké budovy, asi dvacet metrů od Paula, chlapec v plné jízdě seskočil rovnou na schůdky verandy, pronikavě pískl a zmizel za dveřmi. Koně frkali, vysoko zvedali hlavy, opsali půlkruh a znovu se vrátili k verandě. Paul se jimi nestačil ještě ani pořádně pokochat. Z nízké budovy vyběhli tři chlapci a jedno děvče, ani se nezastavili, skočili na koně a stejně zběsilým tryskem proletěli kolem Paula na opačnou stranu. Už zatáčeli za roh, když na verandu vyběhl chlapec v bílých trenýrkách a zavolal za nimi:

„Vzorky odvezete rovnou na stanici! Aljoškóóó!“

Venku už ale nebyla ani noha. Chlapec chvíli postál, otřel si čelo a vrátil se do budovy. Paul si povzdychl a šel dál.

Na prahu Kostylinovy pracovny se zastavil a chvíli poslouchal. To, co zaslechl, mu připadalo podivné. Tupý úder. Bolestivý vzdech. Něco se pohnulo. Unuděný hlas řekl: ‚Správně.‘ Ticho. Znovu tupý úder. Paul se ohlédl na náměstíčko laboratoře zalité sluncem. Kostylinův hlas řekl: ‚Špatně. Jen tam zůstaň!‘ Tupý úder. Paul vstoupil do předsíně a uviděl bílé dveře s nápisem ‚Chirurgická laboratoř‘. Za dveřmi řekl unuděný hlas: ‚Proč to vlastně pořád odebíráme z kýty? Proč to nevezmeme ze zad?‘ Do toho zabasoval Kostylin: ‚Zkoušeli to na Sibiři, ale nepodařilo se jim to.‘ Znovu tupý úder.