Poledne, XXII. století

„Já jsem vždycky říkal, že Athos je velký člověk,“ mluvil Pavel a zeširoka se rozmachoval sklenicí. „Měl z nás nejjasnější hlavu a nejlíp z nás věděl, co vlastně chce.“

„Ale ne,“ řekl Kostylin mírně. „Nejlíp z nás viděl cíl Kapitán. A šel tou nejpřímější cestou.“

Pavel usrkl ze sklenice a uvažoval.

„Snad,“ řekl. „Kapitán chtěl být hvězdoletcem a taky se jím stal.“

„Hm,“ přitakal Kostylin. „A Athos je přece jenom víc biolog než hvězdoletec.“

„Zato ale jaký biolog!“ Pavel vztyčil prst. „Na mou duši se chlubím tím, že jsme se ve škole kamarádili.“

„To já se tím chlubím taky,“ přitakal Kostylin. „Ale počkej pár let a budeme se chlubit, že jsme se kamarádili s Kapitánem.“

„To jo,“ řekl Pavel. „Jenom já se klátím jako třtina ve větru. Chtěl bych vyzkoušet všechno. Tys mi vynadal, že jsem nepsal.“ Povzdychl a postavil přitom sklenici. „Nemůžu ti psát, když jsem něčím zaneprázdněn. Dokud něco děláš, nemá smysl psát, protože všechno máš teprve před sebou. A když to doděláš, zas nemá smysl psát, protože všechno už je pryč… A nevíš, co tě čeká. Víš, Line, se mnou to vždycky dopadne tak nějak hloupě. Tak jsem třeba pracoval čtyři roky v teoretické servomechanice. Dva, já a ještě jedna dívka, jsme řešili Čebotarevovu teorii. Pamatuješ si, jak nám o tom vyprávěl učitel? Řešili jsme to, sestrojili jsme dva slušné regulátory… Do té dívky jsem se nešťastně zamiloval… Tím to všechno skončilo a… všechno ta skončilo.“

„Vy jste se nevzali?“ soucitně se zeptal Lin.

„Ale o to nejde. Jiné lidi při práci přece něco nového napadne, ale mne nic. Práce skončí a už mě to víc nezajímá. Za těch deset let jsem vystřídal čtyři obory. A teď mě zase nic nenapadá. Najdu Sašku, napadlo mě…“

„To je správné!“ řekl svým basem Lin. „Já tě přivedu na dvacet nápadů.“

„Přiveď,“ řekl Pavel pomalu. Zamračil se a strčil nos do sklenice.

Lin ho zamyšleně pozoroval.

„Neměl by ses začít zajímat o endokrinologii?“ navrhl mu.

„Třeba,“ řekl Pavel. „Jenomže už to samotné slovo je strašně těžké. A vůbec tyhle nápady jsou marné týrání hlavy.“

Lin najednou řekl větu, která neměla zcela jasně souvislost s tím, o čem mluvil doposud:

„Brzy se budu ženit.“

„To je fajn!“ řekl Pavel smutně. „Jenom mi prosím tě nevyprávěj nic smutného o své šťastné lásce.“ Najednou ožil. „Šťastná láska je vůbec smutná věc,“ prohlásil. „To už je odedávna známé. Jediného skutečného mistra nijak nelákalo pomyšlení na šťastnou lásku. Nešťastná láska byla vždycky vlastním cílem pro velká díla, zatímco šťastná láska byla nanejvýš pouhým pozadím.“

Lin pochybovačně přikývl.

„Skutečná citová hloubka je vlastní jenom neopětované lásce,“ pokračoval Pavel zaníceně. „Nešťastná láska aktivizuje člověka, zatímco šťastná láska ho usazuje, duševně kastruje.“

„Nezlob se, Polly,“ řekl Lin, „to všechno přejde. Nešťastná láska je dobrá tím, že trvá obvykle krátce… Ukaž, já ti naliju ještě trochu moštu.“

„Kdepak, Sašo,“ řekl Pavel, „já si myslím, že to je na dlouho. Vždyť od té doby už uplynuly dva roky. Ta si na mě teď ani nevzpomene, a já…“ Pohlédl na Lina. „Nezlob se na mě, Sašo, mně je jasné, že tě musí strašně otravovat, když ti někdo brečí na rameni. Ale já už vážně nevím, jak z toho. Člověče, já ti mám v lásce strašnou smůlu.“

Lin bezmocně přikývl.

„Jestli chceš, spojím tě s učitelem,“ nerozhodně navrhl.

Pavel zavrtěl hlavou a řekl:

„Ne. V takovém stavu s učitelem mluvit nechci. Dělal bych si jen ostudu…“

„No jo,“ řekl Lin a pomyslel si: ‚Co je fakt, to je fakt. Učitel nemůže nešťastné ani vidět…‘ Podezíravě pohlédl na Paula. A což jestli si ten lišák Polly na nešťastného jenom hraje? Jedl s chutí, radost bylo pohledět, jak se najedl. Je nejspokojenější, když se o něm ví.

„Vzpomínáš na projekt ‚Říjen‘?“ zeptal se Lin.

„Aby ne!“ Pavel znovu ožil. „A jestlipak víš, proč se to prozradilo?“

„No… Jak bych to řekl… Byli jsme mladí…“

„Ale prosím tě!“ řekl Pavel a hned byl veselejší. „Učitel nás přece naschvál poštval na Valtra! A pak nás nechal prasknout při zkoušce…“

„Při jaké zkoušce?“

„Saško,“ zvolal v zápalu Pavel. „Kapitán měl pravdu, když říkal, že ty jediný jsi nic nepochopil.“

Kostylinovi to pomalu začínalo být jasné.

„No samozřejmě…“ řekl. „Ale ne, co tě to napadlo? Prostě jsem na to zapomněl. A vzpomínáš si, jak na nás Kapitán pořád zkoušel přetížení?“

„A jak ty ses přejedl čokolády?“ řekl jedovatě Pavel.

„A vzpomínáš si, jak jsme zkoušeli palivo pro rakety?“ rychle si vzpomněl Lin.

„No jo,“ zasněně řekl Pavel. „To byl průšvih!“

„Já mám jizvu do dneška,“ hrdě řekl Lin. „Hele, sáhni si.“ A obrátil se k Paulovi zády.

Pavel si na jizvu ochotně sáhl.

„Byli jsme dobrá parta,“ řekl. „Prima. A pamatuješ si, jak jsme při velkém nástupu napodobili hejno rakopavouků?“

„To byl rachot!“ zvolal Lin.

Bylo to skutečně příjemné vzpomínání.

Pavel najednou vyskočil a nebývale živě předvedl rakopavouka. Odporné skřehotavé zavytí mnohanohé zrůdy prodírající se džunglí hrozné Pandory se rozlehlo po okolí. A jako odpověď sem zdálky doletělo hluboké hlasité zanaříkání. Pavel leknutím znehybněl.

„Co to bylo?“ zeptal se.

Lin se zachechtal.

„Ty pavouku! To byly přece krávy!“

„Jaké krávy, člověče?“ nespokojeně se zeptal Pavel.

„Krávy na maso,“ vysvětlil mu Lin. „Vařené nebo pečené jsou strašně moc dobré.“

„Poslyš, Line,“ řekl Pavel, „to jsou důstojní soupeři. Chci se na ně podívat. Vůbec bych chtěl vidět, co tu děláte.“

Linova tvář zesmutněla.

„Nech toho, Polly,“ řekl. „Krávy jako krávy. Ještě si chvilku posedíme. Přinesu ti ještě mošt, chceš?“

Už ale bylo pozdě. Pavel byl nabit energií.

„Neznámé nás volá. Kupředu, ke krávám na maso, které hodily rukavici rakopavoukům. Kde mám košili? Nějaký pleme

„Polly, Polly!“ přesvědčoval ho. „Nech krávy být. Pojďme raději do laboratoře.“

„Já jsem septický,“ prohlásil Pavel. „Do laboratoře nechci. Chci ke krávám.“

„Krávy tě potrkají,“ řekl Lin a hned se zarazil. Dopustil se chyby.

„Vážně?“ řekl Polly se skrývaným nadšením. „Košili. Červenou košili! Přichystáme tam koridu!“

Lin se v zoufalství plácl do stehen.

„Ty ses mi pověsil na krk, ty rakomatadore!“

Vstal a zamířil k domu. Pavel se také zvedl a když kolem něho Lin procházel, postavil se na špičky, nahrbil se a s obrovskou chutí se postavil jako matador na býčích zápasech. Lin zabručel a bodl ho do břicha.

Jakmile Pavel uviděl krávy, hned mu bylo jasné, že žádná korida nebude. Pod horkou pálivou oblohou se hustou šťavnatou trávou, vysokou jako člověk a mizící někde za obzorem, pomalu pohybovala obrovitá skvrnitá vypasená zvířata. Řada se zakusovala do měkké zelené roviny, za ní zůstávala kouřící země bez jediného stébla. Nad rovinou visela stálá elektrická vůně, vonělo to ozonem, horkou černozemí, trávou a čerstvým hnojem.

„No nazdar!“ zašeptal Pavel a usedl na kopeček.

Řada se sunula kolem něho. Škola, do které Pavel chodil, byla v obilnářské oblasti, o chovatelích dobytka toho věděl hodně málo a to, co kdysi znal, dávno zapomněl. O krávách pěstovaných na maso neměl ani potuchy. Jednoduše jedl hovězí maso. A teď kolem něho hlučně a s nepřetržitým praskáním, mlaskáním a přežvykováním, se vzdechy, které člověka až dojímaly, procházelo organizované stádo živého masa. Občas nějaká tmavohnědá kravka vystrčila z trávy oslintanou tlamu, celou zamazanou do zelena, a vydala ze sebe hluchý hluboký řev.

Posléze uviděl Pavel ploché kybernetické stroje. Hbitě se pohybovaly na širokých měkkých pásech. Každou chvíli se zastavily, hrabaly se v zemi, zůstávaly pozadu a znovu vybíhaly kupředu. Nebylo jich moc, tak půldruhé desítky, s neuvěřitelnou rychlostí se proháněly podél řady dobytka, až jim od pásů odletovaly vlhké černé chuchvalce.

Najednou slunce zakryl tmavý mrak. Spustil se vydatný teplý déšť. Pavel se ohlédl na vesnici, na bílé domky rozházené v tmavé zeleni zahrad. Připadalo mu, že mřížkovité paraboloidy synoptických kondenzátorů na průhlední věži stanice pro mikropočasí jsou zaměřeny rovnou na něho. Déšť rychle ustal a mrak se posunul za stádem. Pavel se chtěl zajímat o nejasné siluety, které se najednou objevily nad obzorem, ale vtom ho začalo něco kousat. Byl to drobný šedivý okřídlený hmyz protivného vzhledu. Pavel pochopil, že to byly mouchy. Možná že byly dokonce z hnoje. Když si to uvědomil, vyskočil a rychle uháněl do vesničky. Mouchy ho nepronásledovaly.