Poledne, XXII. století

„To zní zajímavě.“ Kondratěv se zvrátil v křesle. „Tak začněte.“

Gorbovskij soustředil pohled na strop a spustil:

„Podle svých zájmů a vlastního výběru naši hvězdoletci řeší teď především tři úkoly, ale mne zajímá ten čtvrtý. Jsou mnozí lidé, kteří tuto úlohu považují za příliš odbornou, příliš beznadějnou, ale podle mého názoru člověk s dostatečnou představivostí v ní snadno najde své poslání. Přesto všechno jsou lidé, kteří tvrdí, že za žádných okolností tím však ale nelze odůvodnit spotřebované palivo. Takhle mluví snobové a utilitaristé. My jim na to odpovídáme…“

„Nezlobte se na mě,“ přerušil ho Kondratěv, „ale co je obsahem právě té čtvrté úlohy? A současně také — co jsou to ty tři první?“

Gorbovskij nějakou dobu mlčel, díval se na Kondratěva a mrkal.

„No jo,“ řekl nakonec. „Přednáška se mi, jak je vidět, nevyvedla. Začal jsem od prostředka. První tři úlohy, to jsou… planetologické, astrofyzikální a kosmogonické výzkumy. Za tím se skrývá prověrka a další vývoj D-principu, znamená to, že se vezme nový kosmolet a prohání se u světelné bariéry až do úpadu. A konečně pokus navázat kontakt s jinými civilizacemi ve vesmíru, to jsou v podstatě marné pokusy. Můj nejmilejší úkol je rovněž spojen s jinými civilizacemi. Rozdíl je jenom v tom, že my nehledáme kontakt, ale stopy. Stopy po návštěvě cizích kosmoletů v různých světech. Někteří lidé tvrdí, že takovou úlohu není možno za žádných okolností obhajovat… Nebo tohle jsem vám už říkal?“

„Říkal,“ potvrdil Kondratěv. „A co to je za stopy?“

„Víte, Sergeji Ivanoviči, každá civilizace po sobě musí zanechat spoustu stop. Vezměte třeba nás, lidi. Jak se seznamujeme s novou planetou? Pouštíme kolem ní umělé družice, od Slunce se k ní táhne dlouhá řada radiobójí — dva tři kusy na světelný rok, majáky, nejrůznější zaměřovače… Když se nám podaří na planetě přistát, stavíme na ní základny, vědecká městečka. A když odtud odcházíme, tak si to s sebou nevezmeme. Stejně to dělají i jiné civilizace.“

„A našli jste už něco?“ zeptal se Kondratěv.

„Aby ne! Phobos a Deimos, to ale už přirozeně víte, podzemní městečko na Marsu, umělé družice u Vladislavy… Nesmírně zajímavé družice to jsou. Ano… Tak tímhle se v podstatě zabýváme, Sergeji Ivanoviči.“

„To je zajímavé,“ řekl Kondratěv. „Jenomže já bych si přesto zvolil výzkumy D-principu.“

„To samozřejmě zaleží na gustu a sympatiích. Ale teď my všichni vozíme dobrovolníky. Jsme tu teď asi jako byli za vašich dob kočí na tramvajích…“

„Za nás už tramvaje nejezdily,“ povzdechl si Kondratěv. „A tramvaje neřídili kočí, ale… no tak… jak se jim říkalo… Poslyšte, Leonide Andrejeviči, už jste obědval?“

Gorbovskij kýchl, řekl ‚promiňte‘ a usedl.

„Počkejte, Sergeji Ivanoviči,“ řekl a vytahoval z kapsy ohromný kapesník s květinami. „Počkejte… Už jsem vám řekl, proč jsem za vámi přišel?“

„Abyste si pohovořil jako hvězdoletec s hvězdoletcem.“

„To je pravda. A nic víc jsem neřekl? Ne?“

„Ne. Hned jste projevil zájem o lehátko.“

„Ano.“ Gorbovskij se zamyšleně vysmrkal. „Neznáte náhodou oceánologa Zvanceva?“

„Já znám jedině lékaře Protose,“ řekl smutně Kondratěv. „A ještě jsem se seznámil s vámi.“

„Výtečně. Vy znáte Protose, Protos zná velmi dobře Zvanceva, já znám dobře Protose a Zvanceva… Ostatně Zvancev sem teď přijde. Jmenuje se Nikolaj Jevgenjevič.“

„Fajn,“ řekl pomalu Kondratěv. Bylo mu jasné, že sem nepřijde pro nic za nic.

Ozval se signál.

„To je on,“ řekl Gorbovskij a znovu si lehl.

Oceánolog Zvancev měl obrovitou postavu a nebývale rozložitá ramena, širokou tvář barvy mědi, husté, tmavé, nakrátko ostříhané vlasy, velké oči ocelového odstínu a rovná malá ústa. Stiskl Kondratěvovi ruku, úkosem pohlédl na Gorbovského a usedl.

„Promiňte,“ řekl Kondratěv, „půjdu objednat něco k obědu. Co máte rád, Nikolaji Jevgenjeviči?“

„Já mám rád všechno,“ řekl Zvancev. „A on taky.“

„Ano, já mám rád všechno,“ řekl Gorbovskij. „Jenom mi ale nedávejte ovesnou kaši.“

„Dobře,“ pronesl Kondratěv a odešel do jídelny.

„A květák taky ne!“ křikl za ním Gorbovskij.

Při vytáčení šifry zakázkové linky Kondratěv uvažoval: ‚Určitě sem nepřišli pro nic za nic. Jsou to rozumní lidé, určitě sem nepřišli z pouhé zvědavosti, přišli sem, aby mi pomohli. Jsou to energičtí a činorodí lidé, sotva mě chtějí nějak utěšovat. Jak mi ale mohou pomoci? Já potřebuji jediné…‘ Kondratěv přimhouřil oči a chvíli zůstal nehybně stát, rukou se opíral o okénko zakázkové linky. Z přijímacího pokoje sem bylo slyšet:

„Zase se tak válíš, Leonide. Máš v sobě něco z těch mimikrodonů.“

„Člověk se musí povalovat,“ odpovídal přesvědčivě Gorbovskij. ‚Je to nevyhnutelně nutné z filozofického hlediska. Neuvážené pohyby rukou a nohou nutně zvyšují entropii vesmíru. Já bych strašně rád řekl celému světu: Lidi! Ležte více! Mějte strach z tepelné smrti!“

„Divím se, že jsi se ještě nezačal plazit.“

„Už jsem o tom přemýšlel. Při tom ale vzniká příliš velké tření. Z entropického hlediska je výhodnější pohyb ve vertikální poloze.“

„Ty všechno postavíš na hlavu,“ řekl Zvancev. „Tak vstávej!“

Kondratěv odsunul kryt a prostřel.

„Je prostřeno!“ zavolal přehnaně vesele. Cítil se jako před zkouškou.

Z pokoje zaslechl hluk a ozval se Gorbovskij.

„Hned mě tam přinesou!“

Je třeba však konstatovat, že v jídelně se objevil ve vertikální poloze.

„Musíte ho omluvit, Sergeji Ivanoviči,“ řekl Zvancev, který mu šel v patách. „On se takhle povaluje všude. Začne třeba v trávě a pak se ani neočistí a vleze si na lehátko.“

„V jaké trávě? Kde?“ zvolal Gorbovskij a začal se prohlížet.

Kondratěv se pokoušel o úsměv.

„No tak,“ řekl Zvancev, když usedal ke stolu. „Z vaší tváře vidím, Sergeji Ivanoviči, že nějaké řeči úvodem jsou zbytečné. Přišli jsme vás s Gorbovským naverbovat do práce.“

„Děkuji,“ řekl tiše Kondratěv.

„Já jsem oceánolog a už dlouho pracuji v organizaci, která se jmenuje Ochrana oceánu. Pěstujeme plankton, to je protein, paseme velryby, to je maso, tuk, kůže, chemie. Lékař Protos nám řekl, že máte přísně zakázáno opustit planetu. A my pořád potřebujeme lidi. Zvláště teď, když jich spousta odchází za projektem Venuše. Zvu vás k nám.“

Rozhostilo se mlčení. Gorbovskij na nikoho nepohlédl a procítěně polykal polévku. Zvancev také začal jíst. Kondratěv drobil chléb.

„Jste si jist, že na to budu stačit?“ zeptal se.

„Jsem,“ řekl Zvancev. „Máme u nás spoustu bývalých meziplanetárních letců.“

„Já jsem bývalý ale v pravém slova smyslu,“ řekl Kondratěv. „Takové tam u vás nemáte.“

„Tak pověz, co tam u vás může Sergej Ivanovič dělat.“

„Může dělat dozorce na vláknových plantážích,“ řekl Zvancev. „Může být ochráncem planktonových plantáží. Nebo může být jako hlídka, ale tam je třeba příliš vysoké kvalifikace, to až za nějaký čas. Nejlepší by byl pastevec velryb. Dělejte hlídače velryb, Sergeji Ivanoviči.“ Odložil nůž s vidličkou. „Nedokážete si představit, jak je to krásné, Sergeji Ivanoviči!“

Gorbovskij na něho se zájmem pohlédl.

„Zrána, nesmírně brzy ráno… Tichý oceán… Na východě růžová obloha… Vynoříš se na povrch, otevřeš vstup, vyšplháš se na věžičku a sedíš si, sedíš… Pod nohama máš zelenou čistou vodu, z hloubky se vynořuje medúza, obrací se a vplouvá pod ponorku… Obrovská ryba si jen tak líně propluje kolem… Je to nádherné!“

Kondratěv mu pohlédl do zasněné a spokojené tváře, až se mu najednou hned nepředstavitelně chtělo bez meškání na oceán, do přesoleného vzduchu, až skoro zapomněl dýchat.

„Nebo když velryby táhnou na nová pastviště!“ pokračoval Zvancev. „Víte, jak to vypadá? Vpředu a vzadu plují staří samci, po dvou po třech v hejnu, jsou obrovití, černí až do modra, ladně uhánějí, jako kdyby ani nepluli, ale voda se hnala kolem nich… Plují vyrovnaní jako podle pravítka, mladé a březí samice za nimi… Ti staří jsou obratní, vedou hejno, kam my chceme, ale musíme jim pomáhat. Zvlášť když ve stádu dorůstají mladí samci, ti se vždycky pokoušejí stádo rozdělit a část odvést s sebou. A tady nám nastává práce. Nebo najednou zaútočí kosatky…“