Poledne, XXII. století

„Jdete za mnou?“ s nadějí v hlase se zeptal Kondratěv.

„Ano,“ řekl tiše a smutně neznámý. „Jdu za vámi.“

„Tak pojďte dál,“ řekl Kondratěv.

Byl dojat a trochu rozčarován smutným tónem neznámého. ‚Zřejmě to je přece jenom sběratel autogramů,‘ pomyslel si. ‚Musím ho uvítat trochu srdečněji.‘

„Děkuji,“ stále ještě tiše pronesl neznámý.

Trochu skloněn prošel kolem navigátora a zastavil se uprostřed přijímacího pokoje.

„Posaďte se, prosím,“ řekl Kondratěv.

Neznámý stál mlčky, soustředěně se díval na lehátko. Kondratěv na ně s určitým neklidem pohlédl také. Bylo to nádherné sklápěcí zařízení, široké, tiché a měkké, s pružným povrchem světle zelené barvy, pórovité jako houba.

„Jmenuji se Gorbovskij,“ řekl tiše neznámý, aniž spustil oči z lehátka. „Leonid Andrejevič Gorbovskij. Přišel jsem si s vámi popovídat jako hvězdoletec s hvězdoletcem.“

„Co se stalo?“ polekaně se zeptal Kondratěv. „Něco s Tajmyrem? No tak si sedněte, prosím vás!“

Gorbovskij stále stál.

„S Tajmyrem? To sotva… Ostatně já nevím,“ řekl. „Ale vždyť Tajmyr je v Kosmogačním muzeu. Co by se s ním ještě mohlo stát?“

„No jo,“ řekl Kondratěv s úsměvem. „Dál už asi nic.“

„Nic,“ souhlasil Gorbovskij a také se usmál. Usmíval se stejně jako mnozí oškliví lidé milým a jakýmsi dětským úsměvem.

„Tak co stojíme?!“ bodře zvolal Kondratěv. „Pojďte si sednout!“

„Víte… Sergeji Ivanoviči,“ řekl najednou Gorbovskij. „Nemohl bych si lehnout?“

Kondratěv se zarazil.

„Pro… prosím,“ zabrumlal. „Není vám dobře?“

Gorbovskij už ležel na lehátku.

„Ach, Sergeji Ivanoviči!“ řekl. „Vy jste jako všichni. Proč mi musí být zrovna špatně, když si chci poležet? V antických dobách se téměř pořád leželo… Dokonce i u jídla.“

Kondratěv se ani neohlédl, nahmatal za zády křeslo a sedl si.

„Už tehdy,“ pokračoval Gorbovskij, „bylo dobře známo přísloví, že lepší je ležet než sedět. A já jsem právě přiletěl. Vy sám víte, Sergeji Ivanoviči, co to jsou pohovky na korábech. Odporná tvrdá zařízení. A kdyby jenom na korábech! Ty nepředstavitelné lavice na stadiónech a v parcích! Skládací samopadající židle v kavárnách! A to strašné kamení na mořských plážích? Kdepak, Sergeji Ivanoviči, nevím jak vy, ale podle mne umění vyrobit opravdu komfortní postel nenávratně vymřelo, v té naší drsné době embryomechaniky a D-principu.“

‚Ale!‘ pomyslel si Kondratěv. Problém postelí před ním vyvstal v docela jiném světle.

„Poslyšte,“ řekl, „já jsem stihl ještě dobu, kdy se v Severní Americe provozovaly takzvané firmy a monopoly. Nejdéle ze všech se udržela malá firma, která si nahromadila pohádkový kapitál z matrací. Vyráběla nějaké zvláštní hedvábné matrace — nebylo jich tak moc, ale zato byly příšerně drahé. Miliardáři se prý o tyto matrace prali. Pozoruhodná matrace. Na nich člověka vůbec nic netlačilo.“

„A jejich tajemství zahynulo spolu s imperialismem?“ zeptal se Gorbovskij.

„Jistě,“ odpověděl Kondratěv. „Pak jsem odletěl na Tajmyru a víckrát jsem o nich neslyšel.“

Odmlčeli se. Kondratěv se tím kochal. Protos a Žeňa byli také výtečnými spolubesedníky, ale Protos rád mluvil o operaci jater, Žeňa většinou učil Kondratěva řídit pterokar a huboval ho pro společenskou netečnost.

„Ale ne, proč?“ řekl Gorbovskij. „My máme také skvělá lůžka. Ale nikoho nezajímají. Kromě mne.“

Otočil se na bok, tvář si opřel o ruku a řekl:

„Milý Sergeji Ivanoviči. To vy jste přistál na Planetě modrých písků?“

Navigátor se opět zarazil v půli slova. Planeta modrých písků mu s hrozivou přesností vyvstala před očima. Zrůdné dítě cizího slunce. Naprosto cizí. Byla pokryta oceány nejjemnějšího modrého prachu a v těchto oceánech docházelo k odlivům a přílivům, mnohabalovým bouřím a tajfunům a snad tam byl dokonce i nějaký život. Kolem zasypaného Tajmyru se svíjela procesí zelených světel, modré duny volaly a vyly různými hlasy, prachová mračna se jako gigantické améby plazily po bělavé obloze. Ani jediné tajemství neodhalila lidem Planeta modrých písků. Navigátor si při prvním výstupu zlomil nohu, kybernetičtí rozvědčíci se všichni do jednoho ztratili a pak se při naprostém bezvětří strhla opravdová bouře a sympatického hodného Königa, který nestačil vstoupit do korábu, to odmrštilo spolu s výtahem na reaktorový prstenec, rozdrtilo a rozmačkalo a odneslo stovky kilometrů do pouště, kde uprostřed modrých vln sály gigantické propasti miliardy tun prachu do nepředstavitelného nitra planety…

„A vy byste tam nepřistál?“ chraptivě řekl Kondratěv. (Gorbovskij mlčel.) „Vám je teď hej na vašich D-hvězdoletech… Dnes jedno slunce, zítra druhé, pozítří třetí… A pro mne… pro nás to bylo první cizí slunce, první cizí planeta, dovedete to pochopit? Byl to zázrak, že jsme se tam dostali… Musel jsem tam přistát, protože jinak… k čemu by to všechno bylo?“

Kondratěv se zarazil ‚Nervy,‘ pomyslel si. ‚Musím být klidnější. Už je to všechno pryč.‘

Gorbovskij zamyšleně řekl:

„Po vás jsem na Planetě modrých písků přistál jako první zcela jistě já. Šel jsem dolů na výsadkovém člunu a letěl jsem od pólu. Ach, Sergeji Ivanoviči, to nebylo snadné! Půl měsíce jsem jezdil kolem dokola. Dvanáct sondážních výzkumů! A kolik automatů jsme tam zničili! Klasické bouřlivé ovzduší, Sergeji Ivanoviči. A vy jste se na ni vrhl od rovníku. Bez rozvědky. A ještě ke všemu s takovou starou rachotinou. Ano.“

Gorbovskij si založil ruce za hlavu a zadíval se do stropu. Kondratěv nedokázal v nejmenším pochopit, jestli jeho jednání schvaluje nebo odsuzuje.

„Já jsem ale nemohl jednat jinak, Leonide Andrejeviči,“ řekl. „Znovu vám říkám — bylo to první cizí slunce. Pokuste se mě pochopit. Těžko si dokážu vymyslet nějakou pro vás přijatelnou analogii.“

„Hm,“ řekl Gorbovskij. „To jistě. I tak to bylo příliš opovážlivé.“

Ani teď Kondratěv nepochopil, jestli jeho jednání schvaluje, nebo jestli ho odsuzuje. Gorbovskij hlasitě kýchl a rychle si sedl, nohy spustil z lehátka dolů.

„Promiňte,“ řekl a znovu kýchl. „Zase jsem nastydl. Člověk proleží noc na břehu a hned z toho má rýmu.“

„Na jakém břehu?“ zeptal se navigátor.

„Na jakém břehu, Sergeji Ivanoviči? Palouček, travička, je milé poslouchat, jak ryby šplouchají v zátoce…“ Gorbovskij znovu kýchl. „Promiňte… A měsíc na vodě je jako cestička ke štěstí, znáte to?“

„Cestička ke štěstí je dobrá na moři,“ řekl Kondratěv zasněně.

„Ale nepovídejte. Já sám jsem z Toržka, říčku tam máme malinkatou, ale zato čistou. A v zátokách lekníny. Jak tam je nádherně!“

„To vás chápu,“ řekl Kondratěv s úsměvem, „za mých časů se tomu říkalo touha po modrém nebi.“

„Tomu se tak říká pořád. Ale na moři… Včera jsem seděl v noci u moře, nádherně svítil měsíc, děvčata tam někde zpívala a z vody najednou začali lézt nějací… v rohatých oblecích…“

„Kdo že to tam…“

„Tihle sportovci…“ Gorbovskij mávl rukou a znovu ulehl. „Já se teď často vracím. Toulám se k Venuši a zpátky, vozím tam dobrovolníky. Nadělají spoustu hluku, strašně moc jedí a všichni chtějí udělat nějaký smrtelně nebezpečný hrdinský čin.“

„A co vy říkáte tomu projektu, Leonide Andrejeviči?“

„Je to správný projekt,“ řekl Gorbovskij. „Já jsem ho dával dohromady. Samozřejmě jsem nebyl sám, ale taky jsem se toho zúčastnil. Zamlada jsem měl s Venuší něco společného. Je to zlá planeta. Ale to vy jistě víte sám…“

„Myslím si, že je strašně otravné vozit dobrovolníky na D-kosmoletu,“ řekl Kondratěv.

„Ano, samozřejmě, D-kosmolety mají poněkud jiné úkoly. Tak třeba já, až to všechno skončí, poletím se svým Tarielem k EN-17, je to někde na hranici dvanácti parseků. Je tam planeta Vladislava se dvěma cizími umělými sputniky. Budeme tam hledat Město. Nesmírně zajímavá práce hledat cizí města, Sergeji Ivanoviči.“

„Jak tomu mám rozumět, cizí města?“

„Cizí… Víte, Sergeji Ivanoviči, jistě vás bude jako hvězdoletce zajímat, co zajímá teď nás. Připravil jsem si pro vás menší přednášku a jestli máte zájem, tak vám něco povím, co říkáte?“